Nastával večer. V městě Jeruzalémě --- kde jedině bylo možno slavit pesah, tj. velikonoční večeři, jako díkuvzdání za skončené čtyřicetileté putování Hospodinova lidu na Sínajské poušti --- začínalo bílé kamenné zdivo domů v paprscích zapadajícího slunce žloutnout. Postupně sílil ten opožděný vzdech dne do stále teplejšího odstínu, nepozorovaně přecházeje do oranžova a posléze rumělkové červeně. Před večerem, než začne nový kalendářní den, l5. nísan, měl být současně slaven 14. nísan jako den díkuvzdání za příslib nové úrody, který i tím naplno zřejmým jarem --- už do nových příslibných žní probuzeným --- byl nutně propojen se začátkem nového života, a proto též musel zůstat symbolickým ceremoniálem oddělen od toho, co by připomínalo nedávno skončený rok minulý. Odtud i název "přesnice" pro velikonoční svátky jako svátky nekvašených chlebů, neboť nově mísené těsto se už nesmělo dostávat do styku s kváskem z těsta starého, z minulé sklizně. Nadějný zítřek měl být takto zcela oddělen od všeho, co ještě bylo poplatno už odumřelému včerejšku.

To jen dík rituálu takzvaných přesnic egyptských se muselo zdát, že nekvašený chléb má především symbolizovat spěch při útěku z Egypta a s ním souřadné vykořenění z běžného chodu věcí, takže na ně navazující sedmidenní přesnice trvalé zůstávaly spíše předznamenány krvavými hody beránka než nekrvavou obětí chleba. Cožpak chtěli Adamovi potomci v duchu osudové zkušenosti Kaina zemědělce naznačit, že si zapamatovali, jaká to oběť se stala Hospodinovi milou kdysi na počátku lidských časů? Že tehdy Hospodin shlédl milostivě na krvavou oběť prvorozených ovcí druhorozeného Ábela pastevce?

Neměli lidé vyvoleného plemene setrvale před očima spíše zpupně prolévanou krev rukama prvorozeného Kaina-bratrovraha než jeho nečekaně rozporuplnou žeň z plodin země? Anebo si takto pouze tradice času staršího a dřívějšího ke svému pokřivenému mýtickému obrazu zotročovala rolnický čas, mladší a pozdější, usazenější a s půdou spjatější? Jenže co jiného mělo v odkazu vyčteném z knih Mojžíšových naznačit bohulibou oběť za čas vyvedení z Egypta a následný čas očistného bloudění na poušti před příchodem do země zaslíbené --- než právě dobytče, jež svými kopyty uchovává pečeť putování? Nebylo zároveň putování onou tolik nezbytnou daní před spočinutím? A nebylo takto jak příznakem očistné oběti, tak i díkuvzdáním?

Rituální úlitba prolitou krví jednoročního beránka se konala za přímé asistence kněžstva jeruzalémského chrámu, a dokonce kůže z obětovaného dobytčete musela být stažena v chrámovém okrsku. Takto byla přímo místem a způsobem porážky obětovaného zvířete jejími institucionálními vykonavateli dána okázale přednost symbolu krve zástupně obětované jako nositelky života před pouhými doma uhnětenými a pečenými bochánky z nekvašeného těsta, či spíše plackami, ne zrovna vábné chuti, jež také měly být příslibem příštího zdaru.

Již se opravdu smrákalo. Obloha od západu měla stále sytější barvu krve, jež se přelévala odrazem na celý Jeruzalém, zvláště na mohutný, z mramoru nedávno Héródem Velikým nákladně obnovený a dosud stavebně nedokončený areál chrámový, významem dominantní stavbu města. Nejen však mramor chrámových zdí zbarvoval se tou červánkovou krví. Čím plíživěji se při zemi vytrácel sluneční svit v přetlaku valícího se soumraku od východu, tím méně bodalo do očí zlato a stříbro chrámových bran, jejichž krvavý odraz zalévající oči začínal do sebe navíc přimíchávat plápol ohnišť, na nichž se již pekl obětní beránek. Smísen s tím přitom byl též pach zasychající a rozkládající se krve, jež nepřestajně na chrámovém návrší tekla po celý den, snad na počest Hospodinovu, alespoň v duchu udržované tradice. Kdopak přitom vnímal ty zprvu udivené a pak přestrašené a děsem až paralyzované oči mladých dobytčat, která nikterak nemohla chápat účel toho ritualizovaného počínání všech těch lidí kolem, tím pak svou už nadcházející smrt, která zvláštním úradkem jiného času byla určena jednoročním, svěže mladým, a přitom nejzdatnějším a nejpohlednějším beránkům, neboť právě takto to bylo Mojžíšem tlumočeno jako příkaz boží: nejlepší kus ze stáda vybrat v oběť. Nejlepší musí být předurčen k oběti. Jen ten nejlepší je právě "dobrý"! Ti ostatní nechť se pasou bezstarostně dál...

Tak takový to byl soumrak. Také zlaté pláty střešních desek chrámových tím svým sklonem ještě hrály z odstupu jakousi přisvojovanou neurčitou barvou, se stíny, jež za sebou zanechávaly důmyslně zřízené hřeby, které měly zabraňovat ptactvu, aby usedalo na vzácný kov a mramor božího chrámu. Teď ovšem v ten podvečer ty stíny po zlatých hřebech kreslily stále protáhlejší spleť, vzdáleně snad připomínající barvou a ostny staré dřevo popínavé růže s jejími trny. Trnovou korunu? Kdopak by vůbec chtěl na něco takového právě teď pomyslet? A proč? Odkud by se zrovna měla brát ta představa pichlavých a jako dráp dravce zkroucených růžových trnů, jež tak bezohledně dovedou rozdírat do krve kůži, která pak ani nemusí být příliš slaná potem, a přesto tak nepříjemně pálí a do velkých kapek krve slzí tam, kde se trn zadrhl hloub do pletiva vlásečnic a cévek? Kdo by si teď chtěl přivolávat na mysl bolest?

Jenže pokud krvavá obloha shůry nemusela být předzvěstí ničeho, pak ale za ten celý den skutečně prolitá krev v chrámě musela určitě vzlínat zdola a vsakovat se až pod kůži jeruzalémských obyvatel i přicestovalých poutníků, neboť celé město žilo nastávajícím hodem. Pokud ještě kdo prodléval mimo obydlí, spěchal na smluvené místo či domů, neboť byl svrchovaný čas, aby jeden každý rituálně čistý Žid pobývající zrovna v Jeruzalémě byl někde přibrán do počtu k chystanému hodu. A beránka už museli začít péci mnohem dřív, vždyť se pekl celý, i s hlavou a vnitřnostmi, přitom s nenarušenými kostmi, a maso mělo být pečením i uvnitř dobře stravitelné, protože se počítalo v souladu s předpisy Zákona také s tím, že hodovní pospolitost se podělí vždy o celého beránka a že z beránka do rána nic nezbude. Tomu, už s ohledem na sezvaný --- a takto pevně určený --- počet hodujících, byl přizpůsoben počet vybraných beránků k hodu, což se dálo vždy desátého dne právě probíhajícího měsíce nísanu, čtyři dny před hodovním večerem.

Beránka pro Ježíšovu družinu zajišťoval Šimon, zvaný Petr, s bratrem Ondřejem, a Jidáš. Ti tři se také postarali o rituální zabití beránka v chrámě a zprostředkovali krvavou úlitbu jménem Dvanácti a jménem Mistrovým. Samo pečení si vzali na starost Jakub a Tomáš; Jakub Zebedeovec, ne Jakub Alfeův.

Nelze zabránit neodvratnému. Rozpíjející se rumělka na podvečerním západu, tak jak se roztékala po obloze, chytala do sebe stále víc karmínu, jako když rozteklá krev na vzduchu postupně při schnutí tmavne. To jen vznosně se tyčící věže nad příbytky lidí ještě o nějakou chvíli déle uchovávaly předchozí světlejší odstíny pro město krčící se pod nimi. Jednalo se tu o tři honosné věže královského paláce, dříve Héródova, dále o věže pevnosti Antonie, na severovýchodním cípu chrámového areálu, a ovšem také o věže hradební. Jenže oč víc se ještě leskly západní stěny těch věží, tak naopak přivrácené k městu stěny východní, příkladně k bývalému Héródovu paláci přiléhající a ve východo-západním směru k první městské hradbě se přimykající věže Hippikos, Fassaélos a Mariammé --- jak je nazval ještě jejich budovatel Héródés --- čněly proti obloze při pohledu z města spíše jako tři temné a varovné prsty nad jeho obyvateli. Tak se to aspoň muselo jevit z Horního, i starého Dolního jeruzalémského Města. Nové Město na vrchu Bezetha, od severu přimknuté ke zdem chrámu, k pevnosti Antonie a k hradbám předměstí a Horního Města severně od Héródova paláce, bylo rozloženo poněkud výš, dokonce nad úrovní posvátné skály, nad níž byla zbudována vlastní svatyně chrámu. Jenže večeře Ježíšovy družiny byla smluvena poblíž svažitého jižního konce Horního města, nad Hinnómským údolím, nedaleko od starého kdysi Davidova Dolního Města, a tam už byly domy a přilehlé dvorky v pološeru.

Smráká se opravdu již povážlivě. V zeměpásu Jeruzaléma rychleji než kdesi na severu. Ze stínů Kidrónského údolí na východě města již ztichlé úžlabiny vydechují chlad vody tekoucí tam říčky, a zároveň odtamtud probublává kamsi nahoru k obloze tušovitě šedý, tušený zárodek noci. Ne nadarmo se říčce, tekoucí podél města severo-jižním směrem a oddělující chrámové návrší jeruzalémské od Olivové hory s Holubičí skalou, odedávna říkalo Kidrón, čili "Temná". Tam, kde to údolí přechází na jihu města v hlubokou proláklinu, mělo dřív název Gehinnom, tedy "Údolí synů Hinnom", a vysloužilo si nevalnou pověst tím, že tu v bezprostřední blízkosti svatého města Židé odpadlí od svého Hospodina obětovali dokonce Molochovi. Králové Achaz a Manasse šli ve své svatokrádežné hříšnosti až tak daleko, že modle obětovali dokonce své vlastní syny, takže král a reformátor Joziáš neváhal jižní část hlubokého údolí prohlásit za místo nečisté, určené pouze ke spalování odpadků a k ukládání mrtvých. Ve varovných kázáních proroků Jeremjáše a Izajáše se pak "Gehenna" stávala místem příštího potrestání hříšníků. Nezačaly to tam před chvílí na západním obzoru nad Hinnómským údolím vyvstávat předzvěstné plameny příští pekelné pece ohnivé?

Jen tam kdesi vysoko na té nebeské báni jako kdyby se ta barevnost rozpouštěla do bezkrevné bledosti počínajícího předtím večera, jako by si ten podvečer do začátku dalšího dne měl znovu zopakovat své dodýchávání. Ale také se mohlo zdát, že ten neurčitý nedostatek barvy tam kdesi nahoře chce nějak připomenout, jaká to tekutina se vylévala z díží po jejich pečlivém promytí, aby byly připraveny k mísení těsta, tentokrát úzkostlivě střeženého před jinak kýženým kvasným procesem. Teď už se placky nějakou dobu pekly, a vůně masa z pečeného beránka svědčila o tom, že i tato nepostradatelná část přípravy slavnostní večeře se blíží ke svému konci. Nad 14. nísanem se stále naléhavěji klenul jeho soumračný začátek...

INTROITUS (1. kalich)

Že by to bývalo bylo tím podvečerním chladem? Nějak se to náhlé --- stmíváním smírně se rozptylující --- ticho chvějivě třáslo. Takto, zaseknuto v sebe, zřejmě to zadumané ticho nemohlo zůstat. A jak se přitom chvělo tou nejistou nadějí ve skutky, jež přitom nutně zůstávají zcela nejisté svou pravou hodnotou, kterou předem nezná její plátce! Ježíš, jakoby si teprve teď uvědomil, že příští čas naléhá na tuto pomíjivou chvíli, aby ustoupila do stínu zapomnění.

Ruce byly umyty, čistý stůl a polštáři vybavená lehátka byly připraveny, hodovní pospolitost --- "chabura" --- byla v plném počtu třinácti připravena k svátečnímu hodu, tak jako v tu chvíli celý Jeruzalém. Neboť památný hod beránka --- "pesah" --- bylo možno slavit jedině ve městě Hospodinově, kde byl jeho stánek, a nikde jinde. Náhradní slavnost paschální kdekoli na jiném místě mezi rituálně čistými obřezanými služebníky Hospodinovými se musela omezit jen na nekvašené --- "přesné" --- chleby, kaši, hořké byliny a... pochopitelně víno. Víno! Neboť, Izraeli, dokud jsi byl na cestách, neokusil jsi vína, a to bylo po plných čtyřicet let po vyvedení z Egypta. Nuž ano, teprve tehdy, až jsi vytlačil své první víno, poté co jsi založil a dobře ostříhal svou vinici a nato sklidil její plody, teprve tehdy jsi poprvé zas spočinul. Teprve tehdy jsi mohl konečně vyjádřit svou radost ze smlouvy s Hospodinem. Vínem jsi také konečně mohl přejít od chleba, jenž sytí tento život, k daru, v jehož doprovodu jsi mohl aspoň zčásti a v náznaku okusit života jiného, nad smyslovou všednost povzneseného, oproštěného od všedních strázní. Konečně ses také mohl opojit. A snít bez pout!