Je nám líto, že čeština je kupodivu velmi skoupá a že si musíme téměř pro všechny výše uvedené výrazy pro pozitivní vztahy vystačit se slovem láska, a pak teprve specifikovat: přátelská, k lidem, erotická, "svatá"....... Víme, že první křesťané zvolili pro vztah ke svým bližním zvláštní řecký výraz, málo užívaný v běžné řečtině, a to slovo agapé - agaph. Je to vztah založený spíše na vůli a rozumu, na rozhodnutí než na citech. Člověk při agapé miluje, protože chce, a ne protože si nemůže pomoct jako při erotické, či jiných láskách. Miluje přestože... a ne protože.

A já si představuji, že ten slavný text, ta "Chvála svaté lásky" kterou máme dnes před sebou, vznikl asi takhle: Pavel psal do rozhádaného sboru v Korintě, kde se lidé přeli, kdo z nich lépe a víc věří, kde vládla žárlivost a spory o to, co je nejvyšší stupeň křesťanské dokonalosti, hádali se o to, kdo je lepší křesťan a kdo tudíž má právo ty druhé sekýrovat a moralizovat a vytahovat se na ně.. A tak jako vícekrát - na př. v dopise Galatským 5,6 - Pavel řekne: přestaňte se hádat, vždyť to na čem v křesťanství jedině záleží, je láska, agapé. Na ničem jiném: ani na církevní tradici, ani na dogmatech, ani na způsobu života.

Zakládání si na všelijakých tabu, či na askesi, na schopnosti upadat do vytržení či na podobných věcech je pro Pavla dokonce projevem velmi světské a dokonce živočišné pýchy (Koloským 2,23 , jsem přesvědčen, že je správný ekumenický překlad nabídnutý pod čarou). A představuji si, že mu na to ti korintští v dopise (který skutečně existoval ale nezachoval se) namítli: no to je sice pěkné, co píšeš, máme se mít rádi, ale ta agapé je slovo, které nikdo pořádně nezná, téměř se neužívá, a když, tak asi ve smyslu: "pozitivní vztah", může to být cokoliv, co tím vlastně myslíš? Co to tedy konkrétně pro tebe ta agapé je, když je ti alfou i omegou všeho?

Ta otázka je naprosto legitimní. Slova nemají jednou pro vždy daný obsah, každá generace slovům vtiskává posunutý, někdy docela nový význam oproti generaci předchozí. V průběhu dějin vznikají slova nová a naopak slova třeba velice frekventovaná po čase i zanikají. Vezměme si třeba jen proměny slova "socialismus", klíčového pojmu minulého, dvacátého století od samotného jeho počátku. Masaryk například chtěl mít stát socialistický -- a jak to slovo stačili zneužít, či spíše pokurvit nacionální socialisté v Německu a stalinističtí komunisté všude! Slova dostávají v průběhu času nový význam, proto na př. je také třeba vždy znovu překládat Bibli do moderního jazyka, proto je třeba Bibli vykládat. Bible je už tak starý text, že mnohá jeho slova nám dnes často bez výkladu nic neříkají. Kdo třeba z dnešních lidí zná význam tak centrálního slova NZ, jakým je "vykoupení", které má dnes pro většinu lidí jen religiózně naftalínovou vůni, asi tak jako dávno odložený kabát? Kdo ví, že je to vlastně burcující příměr prvé církve, která chtěla říct: vydat se za Ježíšem je asi takový nářez, taková bomba, jako když jste otrok a někdo vás z toho otroctví vykoupí!

Ale vraťme se k Pavlovi a korintským křesťanům. Pavel na otázku korintských, co je to agapé začne popisovat v tom našem textu, co to tedy ta agapé, ten vztah křesťanů k sobě navzájem i k Bohu je, jak se projevuje, v čem je jiný než třeba eros. Pavel zde jako první v církvi definuje tu "svatou lásku", jak se jí někdy říkává, dává tomu novému slovu první obrysy. Po něm to dělali další a další, to slovo nabývalo na životě, na síle, a posléze se stalo téměř jediným slovem křesťanů pro kladný vztah lidí navzájem a co je zejména důležité: agapé ovlivnila svými rysy zpětně i ostatní druhy lásky, i eros, takže mnohé atributy agapé by podle křesťanů měla mít i láska milostná, partnerská.

Evangelia, která jsou psána později než Pavlovy listy, už ani jiné slovo pro lásku než agapé neznají. A tak i v Evangeliu Janovu, odkud jsou Ježíšova známá slova: "milujte se navzájem, jako já jsem miloval vás" je v textu použito tohle řecké slovo agapé.

Nu, a co to tedy ta "agapé" podle Pavlovy definice z Epištoly korintským je a jak že se to tedy podle Pavla máme k sobě navzájem vztahovat?

• Agapé je trpělivá. Doslova je tam: shovívavá. To neznamená, že slabošsky nerozlišuje mezi dobrem a zlem a nechá si vždycky a všechno líbit od každého grázla, ale znamená to, že má ve vztahu k druhým dlouhý dech, nevypění při prvním nepatrném nedorozumění, je velkorysá a otevřená.
• Agapé je laskavá. Jinak přeloženo: dobrotivá, přívětivá, hledající na druhém vždy nejprve to kladné, Jinde Pavel řekne: ten druhý je důstojnější než já. Vážím-li si opravdu sebe sama a svého vidění světa, dokáži si vážit i druhých a nemusím zlobně poňafávat po každém, s kým přijdu do styku.
• Agapé nezávidí. To znamená: nežárlí. To je snad ten nejvýraznější rys, v kterém se "svatá" láska liší od té pozemské, erotické, jejímž nejvýraznějším - naprosto legitimním - rysem je právě žárlivost, výlučnost. Jinde Pavel řekne: radujte se s radujícími. Znamená to přát druhým třeba i lepší úděl, než byl dopřán mě a nezávidět jim jej. V erotickém vztahu sotva budu přát kamarádovi, aby se co nejlépe vyspal s moji partnerkou, ve vztahu "agapetickém" přeji druhému štěstí i tam, kde já mám třeba smůlu.
• Agapé se nevychloubá, není domýšlivá. Agapé je přejná, pokorná, nepotřebuje se před druhými vytahovat; nemusím být vždy ten nejlepší, nejobdivovanější, nejúspěšnější, abych mohl mít rád druhé lidi. Mám úctu k obdarováním a jinakostem těch druhých, rád přiznám, že jsou v mnohém lepší než já.
• Agapé nejedná nečestně. Nejedná neslušně, nefér. Je poctivá, nepředstírá co není. Nemanipuluje druhými lidmi a nevydírá. Nezná nečisté manévry a nástrahy. Není hysterická.
• Agapé nehledá svůj prospěch. Miluje druhého víc než sebe. Zapomíná na vlastní potřeby a stará se o prospěch druhého. Není to vztah: něco za něco. Obětuje se pro druhého.
• Agapé se nedá vydráždit. Nenechá se rozčílit, vyprovokovat, poněkud vulgárně a přeci výstižně: je splachovací.
• Agapé nepočítá křivdy. Neopečovává si seznam křivd, které se nám staly. Nepíše seznamy zlých věcí ale odpouští, vždy znovu dělá tlustou čáru a začíná znovu. Neposiluje se v pocitu, že svět je zlý a všichni lidé jsou mizerové. Nefouká si bebíčka.
• Agapé nemá radost ze špatnosti. Není zlomyslná. Kolik jen vztahů je založeno na společném prospěchu z cizího neštěstí! Kolikrát jen člověka oblaží cizí neštěstí, poklesek bližního či jeho chyba; jak často lidé pociťují uspokojení nad tím, že druzí jsou stejně křehcí a hříšní jako oni, nebo snad ještě horší! Kolik zatuchlého štěstíčka bývá mezi lidmi z pomlouvání - kolik jen téhle zpronevěry svaté lásce při nás je! Zálibně odkrývat špatnosti bližních a obšírně se jimi zabývat není křesťanské, i kdyby se to halilo do pláště vážného a přísného poznání hříchu. Láska spoléhá víc na odpuštění a milost, než na hřích.
• Proto se agapé se vždycky raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, agapé vydrží, věří, má naději, vytrvá. To jest: má radost ze všeho dobrého, všechno snáší, dokáže i trpět bez touhy pomstít se. Nenajde si důvod, proč druhé odepsat. Nenechá se odradit prohřešky druhých. I když se tisíckrát zklame, nenechá si pokroutit duši apriorní nenávistí k druhým lidem a nedůvěrou k nim a nepřestane jim pomáhat a otevírat se jim.

Tohle všechno by ovšem agapé nedokázala jen z pozic erotu: to jest, pouze na základě našich sympatií či empatií, obdivu k druhým, jejich přitažlivosti pro nás atd.

Agapé vyrůstá z jiných zdrojů. Je odpovědí na Boží lásku k nám. Je rozhazovačnou reakcí na jackpot Boží lásky. Napodobuje svým jednáním jednání Boží. Její zárukou není lidská křehkost, kterou si ostatně nijak neidealizuje a počítá s ní realisticky, ale Boží pevnost, na které staví všechno své jednání i rozhodování, všechno směrování člověčího života.

Proto také agapé nikdy nezanikne. Je-li to agapé a ne eros, pak je pevná jako skála a nic ji nezničí.

Tak takováto je tedy ta agapé, říká Pavel, to nejdůležitější v našem životě. Když ji nemáte, k ničemu Vám vaše víra není, i kdyby konala zázraky a lámala skály,, k ničemu není vaše upínání se k Bohu, k ničemu vaše vědění, poznání, inteligence, k ničemu askeze i sebeoběť, či pomoc bližním. Pokud to vše není z pozic agapé, je to falešné, děláte to sobecky vlastně jen sami pro své potřeby, pro své mesiášství, je to duchovní sebeukájení a vede to vposledu proti Bohu i proti bližním.

Pavlovi se geniálně podařilo vyjádřit maximum toho, co to znamená reagovat na Boží akci, co to je odpovědět na Boží lásku láskou naší. A také jak tato Boží láska vypadá a jak by tudíž měla vypadat i ta naše.

První církev rozpoznala, že Pavel má pravdu. A přijala tuto myšlenku Pavlovu o lásce jako o kriteriu své víry už víceméně napořád za svou, na rozdíl od řady jiných Pavlových myšlenek, které církev bohužel opustila - například jeho důraz na absolutní otevřenost a pluralitnost církve.

Církev traduje i Ježíšova slova o tom, že láska ( v prizmatu agapé) je vlastně novým přikázáním, novou smlouvou, nahrazující tu smlouvu starou, mojžíšovskou, která stála na dogmatu, na rituálu, na přísných pravidlech života. Škoda jen, že se podle toho nedokázala a nedokáže vždy chovat.

Amen