Byly na to různé názory: Farizeové například měli zato, že přikázání lásky k bližnímu se nevztahuje na lid, který nedodržuje Mojžíšův zákon. Mnozí si upravili a chápali přikázání tak, jak kriticky zmiňuje Ježíš u Matouše 5,43 : Milovat budeš bližního svého a nenávidět svého nepřítele. Byli i takoví fanatici, kteří vůbec víru v Hospodina spojovali s nenávistí vůči "synům tmy".

To je ovšem strašlivě nebezpečná víra a v posledních letech, kdy není měsíce, ve kterém bychom se nedozvěděli o nějakém atentátu, při kterém umírají desítky bezbranných lidí, provinivších se v očích atentátníků jedině tím, že byli jiného náboženství než oni, nabývá tato víra zvlášť děsivých rozměrů. Jedenácté září před dvěma roky v USA, jedenáctý březen nyní ve Španělsku, to znamená svou apokalyptickou děsivostí snad už definitivní konec v civilizovaném světě jakýmkoliv sympatiím k teroru jako k legitimnímu způsobu zápasu o jakoukoliv víru.

V onom už výše zmíněném místě u Matouše nám Ježíš dává za příklad Hospodina, který "dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé". Ostatně vzpomeňme si v této souvislosti na geniální starozákonní podobenství o Jonášovi, ve kterém Hospodin po pomstě dychtícímu Jonášovi říká o těch jinak značně příšerných Ninivských: "Což by mě nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc, než sto dvacet tisíc lidí, a v němž je i tolik dobytka?"

Na pozadí této dodnes životně důležité otázky: kdo je můj přítel a kdo nepřítel, a co to pro mne znamená? se stejně ptá v naší dnešní perikopě Ježíše i zákoník: Je hezké, že mám milovat svého bližního. Ale kdo to je? Můj příbuzný, člen mého klanu, církve, národa, kultury, kdo to je vlastně je? Kdo je bližní a kdo "nevěřící pes", za jehož utracení se cítím být blahoslavený?

Ježíš na tuto otázku odpovídá, jako tak často, podobenstvím. Ježíšova podobenství mají tajemnou moc. Jako by nás v nich bral za ruku a vtahoval do konkrétního života. To tam je plané mudrování a teoretizování. Víra se musí realizovat ne v poučkách a pobožných frázích, ale ve zcela určitém životním příběhu a činu tady a teď. A tak nás Ježíš vede na pustou cestu z Jeruzaléma do Jericha. Dodnes prý na ní ukazují místo, kde měl být hostinec z podobenství, a my vidíme nejprve kněze, jak se velikým obloukem vyhne raněnému - jakkoli to byl jeho souvěrec, levitu, také souverce, který sice přijde blíž, ale také nakonec uteče, a najednou staneme s příslušníkem nenáviděného národa, s nevěřícím psem, se Samařanem nad raněným, kterého lupiči málem dobili. A tento z povahy věci protivník, nepřítel, místo aby raněného dorazil, či škodolibě zanechal jeho osudu, jej zachrání.

Popisu Samařanova milosrdenství věnuje podobenství téměř polovinu svého vyprávění. Tento popis uvádí všechno, co k milosrdenství patří: je vedeno soucitem, je velmi praktické - pohotově prokazuje nezbytnou první pomoc, neštítí se zraněného, zříká se osobního pohodlí, věnuje potřebnému čas, neváhá přinést finanční oběť, slouží potřebnému, dokud je třeba.

A také a zejména: Samařanovo milosrdenství je statečné - okolo se mohli stále ještě zdržovat nejen ti násilníci, ale také to mohli vidět nějací jiní Samařané, kteří by svého soukmenovce mohli i zabít za pomoc nepřátelskému Židu. Připomíná mi ta situace příběh spisovatele Jiřího Stránského, který mi vyprávěl o svém otci, jak poté, co se po válce vrátil z koncentračního tábora, se snažil jednou v Praze zachránit skupinu německých žen a dětí, k jejichž týrání a postupnému vraždění hordou pomstychtivých Čechů se nachomýtl, a jak mu při tom vlastní život zachránilo poté, co se na něho jako na obránce nenáviděných Němců vrhli, jen to, že měl u sebe jako voják samopal.

Ježíš nás svými podobenstvími staví do velice jasných kontur. Nic rozmazaného, žádné teoretické filozofování, žádný mlhavý pocit vlastního pomazaného dobráctví typu: já mám přeci všechny lidi rád - pocit, který zcela jistě měli oba náboženští exponenti, kteří se v příběhu na zraněného vykašlali.

Ježíš nás staví před rozhodnutí k činu: jdi a jednej také tak! Pomáhej svým bližním: obětuj jim své pohodlí, čas, peníze, dej se jim k dispozici přesto že právě ti potřební jsou často všelijak nevábní, bývají špinaví, nevoní drahou kosmetikou, jsou často protivní, obtížní - každý diakonický pracovník, každý samaritán, jak se ještě nedávno říkávalo, by vám o tom mohl hodiny vyprávět! Nevymlouvej se, neobcházej pomoc takovým lidem třeba obvyklou výmluvou, poukazem na to, že si svůj problém způsobili sami!

Ale zejména a hlavně: Ježíš obrací zákoníkovu a potažmo i naší otázku: Kdo je můj bližní? do otázky: komu ty jsi bližním? "Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?" ptá se Ježíš. Přestaň se ptát, kdo je hoden tvého zájmu, tvé solidarity a lásky, kdo ti stojí za to něco pro něj obětovat, komu se vyplatí pomoct, kdo se ti odvděčí, kdo ti to jednou vrátí. Tak se ptají pohané, říká Ježíš, to není nic originálního, nic křesťanského, tak se ptá každý moula!

Ty se začni ptát: komu jsem se stal bližním já? Komu se já můžu stát bližním? Teprve takto položená otázka může překonávat všechnu naši ošklivost nad bolestí, utrpením, bídou, všechen náš strach z jinakosti rasové, náboženské, kulturní, národnostní, všechny předsudky, nenávist, závist, touhu po pomstě, všechny výmluvy.

A konečně: podobenství smíme chápat a přijímat i tak, že oním milosrdným Samaritánem je sám vzkříšený Ježíš a my jsme těmi jím samotným zachráněnými. A ono: jdi a jednej také tak, je nejen výzvou, ale i výrazem vděku za vlastní záchranu a splácení dluhu právě těm, komu jsem se stal bližním stejně tak, jako mně se stal bližním sám Kristus. To z podobenství v průběhu dějin zaslechli mnozí učení theologové i prostí bratří a sestry. A podobenství se jim tak stalo evangeliem, které je povolalo na celý život k lásce a službě druhým blízkým i dalekým.

Amen.