12. 3. 2004
O evropském antisemitismuJe nemožné pochybovat, že skutečný antisemitismus - rasová antipatie proti židům - se v Evropě znovu vzmáhá a v některých kruzích je donoce zdrojem respektu. Před několika lety jsem byl s manželkou na recepci v Rakousku. Provokativně jsem se zeptal členky vídeňské vlády, která seděla proti mně, jak se její země vyrovnává s trapnou skutečností, že její prezident, Kurt Waldheim, měl nacistickou minulost. Ministryně zaujala nepřátelský postoj: "Prezident Waldheim je slušný a dobrý člověk, který se stal obětí sprostého spiknutí židů," řekla přísně. "Můj otec mi vždycky říkal, že většina věcí, které židé šíří o válce jsou lži." Náš anglický hostitel dodal na její podporu: "Židi působí většinu problémů na světě, co?" V tu chvíli jsme z recepce bez vysvětlení odešli. V autě, kde se moje žena ještě třásla vzteky, řekla: "To nebylo, že by oni předstírali, že jsou antisemity, že? Oni jimi skutečně byli." Z nového průzkumu veřejného mínění v Izraeli vyplývá, že by chtělo 85 procent Izraelců vstoupit do Evropské unie, ale většina z nich je přesvědčena, že je EU antisemitská, uvedl časopis EU Observer ZDE. O evropském antisemitismu a "antisemitismu" publikoval včera velmi rozumný článek v britském deníku Guardian bývalý editor konzervativního Daily Telegraphu Max Hastings. |
Často se mluví o tom, pokračuje Hastings, že Hitler velmi pomohl britské vládnoucí třídě tím, že v důsledku toho, co udělal, přestal být antisemitismus přijatelný. Avšak ještě v září 1944 napsal činitel britského ministerstva zahraničí jménem Arminius Dew: "Podle mého názoru tráví britské ministerstvo zahraničí příliš mnoho času tím, že se zabývá všemi těmi kňourajícími židy." K změne došla až v dubnu 1945, kdy svět poznal, co se dělo v koncentračních táborech. Avšak většina výroků, které v současnosti židovští kritikové odmítají jako antisemitismus, je ve skutečnosti kritikou Izraele anebo jeho vlády. Před pěti lety, kdy byl Hastings šéfredaktorem londýnského listu Evening Standard, poslala za ním delegaci Rada britských židů s oficiálním protestem ohledně toho, jak Hasingsův list píše o Blízkém výchdoě. Hastings se s nimi odmítl setkat. Konstatoval, že s nimi bude kdykoliv jednat o otázkách, týkajících se britských židů, ale že otázky, týkající se Izraele, jsou věcí izraelského velvyslance. Postoje britských médií, pokračuje autor, jsou většinou daleko méně robustní. Někteří majitelé britských novin jsou vášniví sionisté a většina z nich zastává poněkud cynický názor, že Blízký východ je neřešitelný problém, který čtenáře nezajímá o nic víc než Severní Irsko. Palestinci vypadají ze Západu nesympaticky. Vzhledem k tomu, s jakou zuřivostí reagují někteří židovští čtenáři na kritiku Izraele, dospívá většina vedoucích pracovníků britského tisku k názoru, že kritizovat útlak, který Izrael provádí, prostě nestojí za to. V Británii podle Hastingse se pořádně Blízkým východem zabývají pouze listy Guardian a Independent - jen tyto deníky projevují autentické sympatie vůči osudu Palestinců. Jinde se publikují jen apologetiky izraelského chování, součástí mnohých z nichž je pohrdání lidskými právy palestinců, které vyvolává ta nejtíživější historická srovnání. Je to poctou úspěchům izraelské propagandy, že mnoha komentátorům se zdá přijatelné mírové řešení, kteeré by umožnilo Izraeli, aby dál ovládal své osady a strategické silnice v palestinském státě. Odpovídám na každý čtenářský dopis, který mě obviňuje z antisemitismu, pokračuje autor: považuju to za nesmírně důležité. Tito lidé dělají zásadní chybu v tom, že identifikují židovský národ s izraelskou vládou a záměrně zaměňují antisemitismus s antisionismem. Často požadují, aby se chování Izraele poměřovalo zvláštními měřítky, aby bylo Šaronovi a Netenjahuovi dovoleno porušovat lidská práva jiných víc, než jiní politikové, protože židé v minulosti trpěli. Když se dostali v debatě do obtíží, Izraelci dlouhá léta začínají argumentovat: "Nemáte právo kritizovat, co děláme, protože jsme byli obětí holocaustu." Drzé vykořisťování argumentu s holocaustem se stalo úspěšnou metodou jak odrazit většinu mezinárodní kritiky, zejména od evropských demokracií. Z antisemitismu jsou často obviňováni i ti židé, kteří jsou šokováni chováním izraelské vlády - jsou to prý židé, kteří nenávidí vlastní národ, zrazují své spoluobčany. Židovský génius se během staletí projevoval nejvyšší intelektuální úrovní. Pokusy učinit rovnítko mezi antisionismem či kritikou politiky izraelského státu a antisemitismem jsou odrazem zoufalé intelektuální ochablosti, jsou opuštěním racionálního úsilí ospravedlnit činy Izraele a jeho nahrazení morálním vydíráním. V současnosti jsou tyto pokusy ještě úspěšné, zejména v Americe. Avšak dlouhodobě mohou mít vážné důsledky. Ve většině světa, včetně Evropy, vzniká velký odpor vůči chování Izraele. Docela velký počet vlád spolupracuje velmi neochotně s americkou "válkou proti terorismu", protože nechtějí, aby vznikl dojem, že mají něco společného s tím, co vidí jako nesvatou alianci mezi Šaronovou a Bushovou vládu. Je ironické, že domácí kritici Izraele - bývalí šéfové rozvědky i současní piloti izraelských stihaček - vyjadřují daleko odvážnější kritiku své vlády než židi, žijící v zahraničí. Chování izraelské vlády k Palestincům vyvolává zoufalství, jehož jediným ventilem je terorismus. Nikdo nemůže kritizovat židovskou diasporu za to, že prosazuje právo Izraele na existenci. Avšak nejdůležitější služnou, jakou mohou zahraniční židé prokázat dnešnímu Izraeli, že přesvědčit jeho občany, že jediným realistickým důsledkem chování jejich vlády bude jejich mezinárodní izolace.
Kompletní článek v angličtině ZDE |