Velký pátek

V katolické liturgii je dnem hlubokého smutku: v tento den se nepřináší oběť mše svaté. Obsahem velkopáteční liturgie je čtení zprávy o umučení Páně (pašije), odhalení a uctívání kříže jako symbolu utrpení, přímluvy a prosby za celý svět a přijímání. Výzdoba kostela je v tu dobu chudá, žádné květiny, žádné svíce na oltáři, písně se zpívají bez doprovodu varhan a zvony mlčí.

Původní prostý a střídmý ráz liturgických oslav pozměnila až doba protireformace, kde se zvýraznil význam oslav Velkého pátku jako dne, kdy je třeba myslet na spásu. Zejména jezuité se zasadili o rozvinutí forem, jimiž bylo věřícím umožněno konat další pobožnosti. Právě oni zavedli "Boží hrob". Zatímco původně v něm byl jen kříž, umístili tam monstranci zakrytou rouškou, kolem ní květy a mnoho svící, do dutiny pod oltářem sochu představující mrtvého Krista. Takováto úprava "Božího hrobu" již byla provedena v 80. letech 16. století v Praze (předtím vůbec poprvé roku 1577 v Bavorsku). V 17. a 18. století se zvyk rozšířil obecně.

V barokní době vypjaté exaltovanosti a mystické symboliky se k poctě zemřelého Krista skládaly kantáty, jezuité zaváděli divadelní pašijové hry, vycházející ze středověké tradice (hra o třech Mariích apod.). Do okruhu předloh patří i středověká hra Mastičkář, jedna z nejstarších dochovaných českých divadelních her. Od středověku tyto hry předváděli především studenti. V některých oblastech se staly pašijové hry velikou a na pohled nesmírně atraktivní podívanou. V Hořicích na Šumavě se až do 1. světové války hrály německy, dívat se přicházeli lidé z blízkého i vzdáleného okolí.

Pašijové hry se předváděly i v jižních a západních Čechách, ať již místními věřícími pod vedením duchovního správce, nebo ochotníky za vedení učitele či jiného nadšence. Většina z nich realisticky přibližovala události posledních dnů Kristova života a jeho Zmrtvýchvstání, i když jsou od renesance známy i hry prostoupené navíc veselostí a šprýmy.

V různé dny během Velikonoc, někdy již o Zeleném čtvrtku, častěji ale na Bílou sobotu o Vzkříšení, se pořádaly obchůzkové pašijové hry či spíše torza z nich. Chlapci, jeden přestrojený za Jidáše, jiný za židovského kněze, obcházeli i s krátkými veršovanými proslovy stavení, potom přišel obvykle čert, který dostal od hospodáře poplatek, za nějž odvedl proradného Jidáše s sebou do pekla.

Hlas zvonů nahrazovaly různé řehtačky malé i velké, chodilo se s velkým hlukem po vesnici, zpívalo se, texty popěvků byly namířeny proti Jidášovi a Židům, kteří ukřižovali Krista. Jinde děti s řehtačkami "honily Jidáše" - vybíral se zrzavý chlapec.

V některých vsích chodívali odpoledne chlapci s košíkem a sbírali vajíčka. Bývali tři s klapačkou v ruce, jeden převlečený za kněze, druzí dva za ministranty. Ve stavení odříkali verše o tom, že honí Jidáše, pak ministrant řekl: "Vajíčka v košíčku ještě nejsou", což bylo pobídkou hospodyni, aby nějaké darovala.

Na Velký pátek vstávali lidé před východem slunce a odcházeli se omýt k potoku, aby byli uchráněni před nemocemi. Někteří se ve vodě i potápěli, mládenci z okolí Volyně se pokoušeli vytáhnout ze dna v ústech oblázek, který pak hodili levou rukou za hlavu, což chránilo proti bolestem zubů. Děvčata zase stírala v osení rosu, aby byla chráněna před sluncem.

Hojně rozšířený zvyk, zvláště v krajích s rozvinutou plátenickou výrobou, byl předení pašijových nití. Kdo měl na šatu alespoň několik stehů ušitých těmito "čarovnými" nitěmi, byl uchráněn před uhranutím i zlými duchy. Košile ušitá z plátna takto upředených nití chránila před bleskem.

Řada pověr byla spojena s vírou v čarodějnice a hledáním ochrany před uhranutím. Na Velký pátek se nemělo nic půjčovat z domácnosti, protože s takovými předměty by se dalo čarovat. Především na dojačku a sítko k cezení mléka měly hospodyně dávat bedlivý pozor, pokud chtěly chránit krávy před nečistými silami. Nesmělo se hýbat zemí, proto se nepracovalo na poli ani v sadu. Nesmělo se také prát prádlo: pradleny říkaly, že by místo do vody namáčely do Kristovy krve.

S Velkým pátkem byla spojena víra v magickou sílu země a zázraky, které se toho dne dějí. Podle lidové víry se země otevírala, aby odhalila na krátkou dobu ukryté poklady. Proto bylo večer o Velkém pátku vidět v lesích, u zřícenin hradů a na dalších opuštěných místech hledače pokladů. Poklad prý označovalo světélko, jindy zářící a kvetoucí kapradí, případně otvor ve skále či zdi, z něhož vycházela zvláštní záře. Toho dne se podle pověsti otevíral na několik hodin i Blaník. Jinde věřili, že mohou na souš vycházet z vody vodníci a prohánět se na koních.

Bílá sobota

V různých křesťanských církvích získala během staletí odlišnou tvářnost a mnohé z obřadů přešly do všeobecného povědomí. Příkladem toho je svěcení ohně (resp. světla), které je zachováno v různých liturgiích, včetně etiopské.

Je dnem, kdy si křesťané připomínají Ježíšovo přebývání v hrobě. Bílá sobota je tzv. aliturgickým dnem, neboť v něm katolická církev zásadně neslaví mši svatou a další svátosti.

Obřadu spojenému s žehnáním světla, při němž se zpívají žalmy, se říkalo lucernarium. Doloženo je také ve slovanských bohoslužbách sv. Cyrila a Metoděje na Velké Moravě i sv. Prokopa v sázavském kláštěře.

Bílá sobota nebyla ve starém křesťanském světě dnem liturgickým, konala se jen noční bohoslužba - vigilie. Před vigilií se posvětil oheň, od kterého se zapálil paškál (velikonoční svíce) a jím se světlo přeneslo do kostela. Svěcení ohně se postupně stalo slavnostním obřadem a římský císař Konstantin Veliký dokonce počátkem 4. století nařídil, že má být celé město osvětleno ohni.

V českém prostředí se na Bílou sobotu světil oheň před vchodem kostela. V mnoha vsích byl zvyk, že se doma uhasila všechna ohniště. Před kostelem vložila hospodyně na hraničku vlastní polínko a když kněz oheň posvětil, vzala žhavý oharek domů a zažehla jím oheň nový. Z ohořelých dřev se zhotovovaly křížky, které věřící nosili do pole, aby dobře rodilo: popelem z posvěceného ohně se sypaly louky. Někde bylo zvykem dávat uhlíky za trám domu na ochranu před požárem.

Aby se zabránilo různým pověrečným praktikám, platil ještě počátkem 20. století příkaz církevních úřadů, že se má ohniště po vykonání liturgického posvěcení ohně zalít vodou, aby se popel znehodnotil a ohořelé zbytky se měly pod dohledem odnést.

Z "Božího hrobu" v kostele se vyzvedla monstrance s Největší svátostí a také Kristova socha nebo obraz, které se v průvodu nesly obcí. V době baroka se nad monstrancí nesl baldachýn, průvod se honosil četnými korouhvemi, svátečním krojem lidu a později uniformami spolků.

Vigilie

vigilia (lat.: hlídka nebo noční hlídka)

Víra ve vzkříšení předpokládá další život člověka s tělem i duší, zatímco např. řecké náboženství uznávalo samostatný další život duše po smrti těla. Vyhlídka, že Bůh jednou vzkřísí mrtvé, je svatá sice také Židům a muslimům, křesťanům však je předmětem naděje, která má svůj důvod ve zjevených událostech spásy: v životě, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše. "Protože skrze jednoho člověka přišla smrt, přijde také skrze jednoho člověka vzkříšení mrtvých. Neboť jako všichni v Adamovi zemřeli, budou v Kristu všichni živi" (1. list Korintským 15,21-22). Katolická dogmatika zdůrazňuje historickou skutečnost zmrtvýchvstání Ježíše, kterou dokazuje i jeho prázdný hrob. Především však se vzkříšený Kristus zjevil svým apoštolům a učedníkům. Je třeba mít napaměti, že při vzkříšení nešlo o návrat do předchozího života, ale o proměnění (oslavení) těla a života. V této tajemné podobě Vzkříšený chodil po zemi, setkával se se svými a před jejich očima vystoupil na nebesa.

Ve starém křesťanství nebyla dnem liturgickým, konala se jen noční bohoslužba - vigilie. Před ní se posvětil oheň, od kterého se zapálila velikonoční svíce - paškál. Oheň se světil před kostelem a v mnoha vsích se doma muselo uhasit ohniště. Potom hospodyně položila polínko před kostelem na hraničku, když knez oheň posvětil, každá si vzala žhavé polínko a znova jím zažehla ve stavení oheň.

Slavnost vzkříšení začíná velikonoční vigilií večer nebo v noci na Bílou sobotu. Církev tak upravila obřady v r. 1956 a vrátila jim jejich starokřesťanský ráz. O velikonoční vigilii se světí křestní voda a věřící obnovují křestní slib; v mnoha církevních obcích se křtí dospělí, kteří se připravovali na křest. V neděli (Hod Boží velikonoční) pokračuje a vrcholí slavnost Zmrtvýchvstání Páně druhou mší. Skončením Bílé soboty skoncoval také dlouhotrvající půst.

Jelikož jsou při obřadech vigilie křtění novokřtěnci, kteří nosi bílé roucho, je též možno, že název Bílá sobota pochází odtud. Bílé roucho je znakem čistoty, připomínající smytí hříchů křtem.

Křeste první ze svátostí. Jím se věřící stává Božím dítětem, je vtělen do společenství církve a jsou mu odpuštěny dědičný hřích a hříchy osobní. V evangeliích se mluví o k. Jana Křtitele (Mt 3,11 a soub.), který Jan udílel jako k. kající. Obdržel ho i Ježíš (Mt 3,13-17 a soub.); Janův křest ohlašuje nový k. Ježíšův: »Já vás křtím vodou ... on ... vás bude křtít Duchem svatým a ohněm« (Mt 3,11).

V evangeliu je řada dalších zmínek o k.: »Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího (Jan 3,5). »Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého« (Mt 28,19). »Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen« (Mk 16,16). Podle tridentského koncilu lze tedy považovat k. za svátost, kterou chtěl a ustanovil Ježíš Kristus. Skutky apoštolů se zmiňují o křestní praxi již rozšířené mezi prvními křesťany a sv. Pavel mu přisuzuje teologický význam a tvrdí, že k. nás připodobní smrti a zmrtvýchvstání Krista (srov. Řím 6,3-11). Za sv. Augustina se upřesňuje nesmazatelný charakter k. a možnost k. krví (mučednictví) a k. »touhy« (touha, byť i nevyslovená po k.). K. uděluje kněz nebo jáhen, ale v případě potřeby může křtít kdokoliv, i ten, kdo sám není pokřtěn. K. lze udílet ponořením do vody nebo politím křtěného vodou. Dnešní křestní obřad spočívá v předkřestním pomazání, ve svěcení vody, zřeknutí se satana a vyznání víry, po kterém následuje vlastní křestní akt, pomazání křižmem, předání bílé roušky a rozžehnuté svíčky, symbolů Krista.

Termín katechumen (z řec. katechúmenos, »ten, který má být učen«) označuje toho, kdo se připravuje na přijetí křtu a na vstup do společenství církve.

Kmotr se říká těm, kteří se účastní udílení křtu nebo biřmování a potom napomáhají, aby »pokřtěný vedl křesťanský život odpovídající křtu a věrně plnil křestní závazky« (CIC 872), resp. dbají, »aby se biřmovaný choval jako opravdový svědek Kristův a věrně plnil povinnosti spojené s touto svátostí« (CIC 892). Kmotrovství je doloženo od prvních staletí křesťanství (Tertulián, De Baptismo, kap. 18). K. může být pouze biřmovaný katolík, který dovršil šestnáctý rok věku a přijal svaté přijímání (CIC 874).

Bílá neděle - Boží Hod Velikonoční

Sedmý den týdne byl v pozdně antickém planetárním týdnu dnem, který následoval po dnu Saturna a byl věnován slunečnímu kultu.

V židovství byla neděle prvním všedním dnem po sabatu. Křesťané slavili na rozdíl od sabatu den vzkříšení Krista jako "den Páně" v neděli. Konstantin I. nařídil r. 321 úplný nedělní klid. Křesťan by měl světit neděli návštěvou bohoslužby a nábožensky motivovaným klidem a rozjímáním.

V rámci svátku se provádělo okázalé svěcení velikonočních pokrmů - beránka, mazance, ale také vajec, chleba a vína. Toto svěcení mělo kromě symbolického významu i praktický podtext. Po období dlouhého půstu by mohl náhlý přechod k tučné stravě přivodit obtíže. Proto se světily určité pokrmy, které měly tělo na návrat k běžné stravě pozvolna připravovat. Každá návštěva dostane kousek z posvěceného jídla.

Na Chodsku jedli věřící pokrm posvěcený v kostele vždy stoje. Pokud kdokoli přišel do stavení, ať vrchnost nebo žebrák, dostal kousek z posvěceného jídla. Ve východních Čechách obětoval hospodář kus svěceného mazance, vejce a víno zahradě, poli a studni, aby byla dobrá úroda, hojnost ovoce a zdravá pitná voda. Na Šumavě lidé věřili, že vzpomínka na to, že člověk jedl o Božím hodu velikonočním posvěceného beránka, pomůže nalézt ztracenou cestu zbloudilci v lesích.

Obyčej se v polovině 19. století na Bechyňsku popisuje: "Mladé hospodyňky a vyšňořené dcerky v národním kroji... v levé ruce modlitby se šátečkem, v pravé ruce uzlík sněhobílý a v něm talíř s mazancem a vejci, červeně, modře, žlutě i jinak barvenými. Při - hrubé - postavila v kostele každá svůj uzlík před sebe a když bylo po mši, kráčely všechny k hlavnímu oltáři a kladly uzlíky své, poněkud je uvolnivše, na oltář, ku posvěcení. Když se tak stalo, odstoupily opět do lodi chrámové, pan farář vystoupil ze sakristie a jakmile vystoupil, spustili hudebníci na kůru pochod a hráli jej tak nadšeně, jako by o nějakém svatebním průvodu. Zatím světil pan farář mazance a vejce, a když bylo po svěcení, hospodyňky a dívky si požehnané věci opět vzaly a odnesly. Doma je postavily na stůl, hospodář požehnav ještě křížem věci ty, ukrojil před obědem každému domácímu po krajíčku mazance a dal každému i po vejci."

"Novokřtěnci" nosili toho dne naposledy bíle křestní roucho. Dnes je často dnem slavnostního prvního sv. přijímání. Ráno se chodí do kostela na "vzkříšení". Každý chce mít na sobě něco "nového".

Červené pondělí

---

Zvykosloví

V praktickém životě vesnice šlo při velikonočních oslavách o uvítání začátku nového hospodářského roku. Proto se k nim vztahovaly různé obřady, obyčeje, příkazy a zákazy, jejichž společným znakem bylo zajistit všemožným způsobem dobrou sklizeň, štěstí a zdraví lidí a dobytka. Vznik těchto praktik byl podmíněn nízkým stavem poznání přírody. Proto se zdar hospodářského roku zabezpečoval různými prostředky, jako šleháním proutkem, omýváním, svěcením, tancem apod. Všechny tyto úkony se vykonávaly se vší vážností a jejich případné nedodržování se pokládalo za prohřešek, který mohl způsobit velké škody na úrodě či způsobit nemoc nebo dokonce smrt některého člena rodiny, popř. i neštěstí celé vesnice. Jak se postupně rozvíjelo poznání přírodních zákonitostí, docházelo pozvolna k uvolňování přísné tradice. Tento vývoj vrcholí v našem století, kdy zvláště po světové válce řada obyčejů, obřadů a zvyků nabývá spíše zábavného charakteru nebo se přesouvá ze světa dospělých do světa dětí.

Velikonoční beránek

Dodnes se peče beránek, který znamená obnovu života a jeho vítězství nad smrtí a symbolizuje památku Krista. Když spatřil Jan Křtitel Krista, zvolal: "Hle Beránek Boží, který snímá hříchy světa!" Kristus vystupuje v roli vykupitele hříchů, aby lidé dosáhli odpuštění a spásy.

pohané - symbol beránka byl velmi rozšířený již v předkřesťanské tradici v celé středomořské civilizaci, ovládané po tisíciletí pastevci

židové - ovce symbolizovaly Izraelitu jako člena "Božího stáda", i židovský Bůh je označován za pastýře, který bere své ovce do náručí, beránekse také zbíjel na památku vyvedení Izraele z egyptského otroctví

křesťané - v křesťanské církvi se beránek stal symbolem Božího Beránka, Krista a znázorňuje se s praporem vítězství

na Šumavě se věřilo, že jeho posvěcení pomůže najít pocestným ztracenou cestu z lesů

Pomlázka

Lidově se jí říkalo dynovačka, mrskačka, šlehačka, binovačka. Na Moravě pak tatary, březové metličky...

Proč se šlehalo:

• aby byla děvčata zdravá, pilná, a veselá celý rok
• předání svěžesti, mladosti a zdraví mladého proutku
• hospodář vyšlehal čeládku, aby nebyla líná
• také na znamení přátelství mezi rodinami - děti nechodily k těm sousedům, jejichž rodiče nebyli zadobře.

Vysévání obilí

Znamená počátek zemědělských prací.

Do sesazovaných misek používáme rychlené jarní květiny např. hyacint, narcis, krokus, tulipán, sněženky a petrklíče atd. Součástí aranžmá může být vyseté obilí, rychlené větve keřů, malovaná vajíčka a ozdobná zvířátka.Vytváříme sesazované misky, aranžmá na stůl a na zavěšení, ošatky, košíky, jarní kytice a vázy. Převládající barvy jsou žlutá, oranžová, zelená a jasně modrá, které jsou hřejivé, veselé a jásavé

Velikonoční vajíčka - kraslice

Když Ježíš se sv. Petrem chodili po světě, přišli jednoho dne do statku a poprosili hospodyni o kousek chleba. Ta však neměla ani skývu. V tom uslyšela kdákání slepice, seběhla do kurníku a našla vejce. Upekla ho v teplém popelu a nakrmila jím pocestné. Když odešli, chtěla smést ze stolu koštětem skořápky. Jaké bylo překvapení, když uviděla, že se proměnily ve zlato. Selka potom každého pocestného častovala vejci, ale žádná skořápka se ve zlato již neproměnila. Časem začala vejce rozdávat na výroční den návštěvy oněch obou pocestných.

• Vejce bylo již od pohanských dob symbolem plodnosti, úrodnosti, života a vzkříšení, životní síly, narození, nesmrtelnosti, návratu jara a skořápka pocit bezpečí. V předkřesťanských dobách bylo někde dokonce dáváno do hrobu k mrtvému.
• Zvyk konzumovat vejce v době svátků souvisel pravděpodobně i s postem, který Velikonocům předcházel, a při kterém se vejce jíst nesměla.
• Ve spojení s lidovou tradicí vznikl zvyk zdobení vajíček doprovázený řadou obřadů a pověr.
• Vejce něco skrývá, je jako zamčený hrob, ve kterém je přesto ukryt život... Zde je zřetelné symbolické spojení se Zmrtvýchvstáním Ježíše a s křesťanskými Velikonocemi.

Kraslice patří k magickým předmětům prastarého původu. Vyskytují se nejen na našem území ale i po celé Evropě. Jako symbolu života, plodnosti a růstu se jim přisuzovala nadpřirozená moc, která se zvyšovala jejich obarvením nebo připojením ornamentu. Červená barva přitom hrála asi velmi významnou roli, neboť je to barva krve - tedy života. Rovněž ornament měl symbolický význam. Dodnes se na Slovácku některým motivům říká "znamena" - měla snad zprostředkovat styk s předky a tajemnými přírodními silami. Zdobená vejce se užívala nejen při jarních obřadech, ale také při narozeních, svatbách a pohřbech. Protože kultovní smysl nemělo darování, ale požití jejich obsahu, zdobila se od nepaměti vařená.

Zvyk konzumovat vajíčka souvisí patrně s velkým půstem, při němž se nesměla jíst ani vejce, a proto lidé nedočkavě čekali, až postní doba skončí. Prastarý zvyk dávat velikonoční vajíčko pochází patrně až ze starého Egypta. Ve spojení s lidovou tradicí vznikl pak obyčej zdobení kraslic, který se krajově velmi různí, stejně jako pojmenování - např. straky nebo rejsky. Kraslice je prý slovo východočeské a znamená červené velikonoční vejce. Červené barvě se totiž říkalo "krásná" a kraslice se dříve omalovávaly hlavně červenou barvou. Zvyk zdobení kraslic pochází teprve z druhé poloviny 19. století. Vyfouknutému nezdobenému vajíčku se říká výdumek, jinde poucho.

Ke zdobení vajec se používalo mnoho technik - vosková batika, zdobení ovazováním, reliéfní zdobení voskem, vyškrabování, zdobení slámou, dužinou nebo kováním. U nás se z lidových technik nejvíce zachovalo ovazování vajec gázou, kdy se nejprve k vajíčku přidají jarní květiny nebo lístky, pak se vejce obalí gázou, pevně ováže provázkem nebo nití a uvaří se v cibulovém vývaru. To se však týká vajec která se vaří, ne kraslic.

Přírodní barvení vajec

Jak se barvily vejce v dobách, kdy neexistovaly barvy na textil "Duha" a jiné? Odsíny se získávaly namáčením porézní skořápky do výluhu z přírodních materiálů. Na odstínu záleží, jak dolouho se nechá vajíčko v barvě ponořené.

• barva žluto-oranžová - odvar z cibulových slupek
• světle žlutá - lipový květ nebo kmín
• citrónově žlutá - kopřivový kořen
• barva žlutá - šafrán
• barva červená - odvar ze slupek červené cibule a octa
• barva červená - červ. zelí
• růžová - šťáva z červené řepy
• barva červená až fialová - šťáva z borůvek
• barva tmavě zelená - voda ze špenátu nebo mladého žita
• barva hnědá- odvar z dubové kůry
• modrá - odvar z olšové kůry, šišek
• barva tmavě zelená až černá - odvar z olšové kůry nebo saze
• barva rezavá až hnědá - čaj

Velikonoční zajíček

Zajíček tzv. "ostrházi" - pochází z Německa, k nám se dostal až počátkem 20. století. Je to utajený dárce, který ukrývá dětem velikonoční dárky - nejčastěji vajíčka. U nás nemá tento zvyk velkou tradici, pouze připomíná nadílku lišky o první nebo čtvrté neděli postní - Liščí neděli. Zajíc "nikdy nespí" protože nemá oční víčka - tak může dětem nadělovat dárky. V mytologii řecké, egyptské, čínské symbolizuje zajíc štěstí, plynoucí čas, krátkost života. V Bibli je zajíc řazen mezi stvoření "maličké na Zemi a moudřejší nad mudrce", symbolizuje chudé, skromné a pokorné, přesto se k němu křesťanství staví s jistým odstupem, kvůli jeho užívání jako symbolu smyslnosti. Býval znázorňován jako bílý zajíc u nohou Panny Marie - symbol čistoty nad tělesným pokušením.

Jiný názor na vznik spojení velikonočního zajíce s vajíčkem poukazuje na zvyk, kdy se do chleba upečeného ve formě zajíce položilo velikonoční vejce, čímž se sdružily tyto dva symboly.

Bývalo také zvykem, aby kmotři zvali děti k tzv. honění velikonočního zajíce, to znamenalo, hledání ukrytých vajíček v zahradě. Tento zvyk "nalézání skrytého" má svůj původ pravděpodobně v hledání afikomen - součásti židovského rituálu pesachového sederu.

chození se Smrtkou

Na Kyjovsku byla důležitá tzv. Smrtná neděle (neděle 14 dní před Velikonocemi), kdy po vsi chodila děvčata s ozdobenou májkou dům od domu a koledovala. Jedno děvče neslo májku, druhé košíček, do kterého ukládalo darované jídlo. Po vsi tak mohlo chodit i několik skupin děvčat.

Tím se liší od chození se Smrtkou tak, jak ji známe např. z oblasti Horňácka, kde všechna děvčata ze vsi jdou vyprovodit Mořenu ze vsi ( velkou slaměnou do kroje oblečenou figurínu), kterou nakonec házejí do potoka, aby konečně zima odešla a přišlo tolik očekávané jaro. První zastávkou děvčat na Kyjovsku při tomto koledování byl dům kmotrů, teprve potom obcházela další domy v obci. Po skončení obchůzky se stromek hodil do potoka. Tohoto zvyku se zúčastnila pouze děvčata z chudších rodin, selská děvčata nikdy.

Svěcení pokrmů

V neděli velikonoční se ráno v kostele světily pokrmy. Na Kyjovsku to byly hlavně koláče - pecáky, červená vajíčka ( na znamení krve Ježíšovy), beránek.

Pokrmy se nosily do kostela bud v bílém ubruse, šátku či košíčku. Kdo měl pokrmů ke svěcení více, nosil je v nůši. V poledne se potom tyto pokrmy konzumovaly. Rozdělily se mezi jednotlivé členy rodiny. Každý dostal vajíčko, kousek koláče i beránka. Věřilo se, že kdo někdy zabloudí a vzpomene si, s kým jedl velikonoční vajíčko, najde cestu zpět. Vaječné skořápky se nezahazovaly, ale sypaly se do zahrádky na zem nebo k ovocným stromům. Věřilo se, že půda bude úrodná a štědrá a stromky budou mít bohatou úrodu.

Svěcení kočiček

Na květnou neděli před velikonocemi se svazují provázkem předtím včas natrhané jehnědy, zimostráz, kočičky, klest a odnesou se do kostela, kde je kněz posvětí. V tento den se pak posvěcené rozdávají příbuzným, dobrým známým a přátelům. Kočičky jako první projev jara, vajíčka jako symbol nového života. Svěcené kočičky se zastrkávaly za krov, dávaly se pod práh a do chlévů. Měly napomoci zajistit úrodu, plodnost a hojnost všeho.

Vysypávání

V noci se vysypávaly chodníčky pískem mezi domy milenců, takže ráno každý věděl, kdo ke které "děvčici" chodí.

Pomlázka

houdovačka, hodovačka, pomihod, pamihod, pomrhod (zkratka ze středověkého pomlázkového popěvku Pomni hody do Provody = nehoduj do provodní neděle - Provody - Provodná neděle), jinde koleda, mrskut, dynovačka, binovačka (vino - bino - spletené z vinné révy), mrskačka, mrkanda, mrskut, šlehačka, tatar, kyčkovanka, sekačka, švihačka, šibačka, šibota, metla, korbáč, karabáč, kyčka, kančúch, roučačka, čugár, žila...

Pomlázka v minulosti bývala velmi důležitá, neboť měla zajistit svěžest a zdraví lidí a zdraví lidí i dobytka.

V neděli velikonoční se chodilo řezat vrbové proutky na žíly, které si chlapci sami pletli. Malým dětem žílu upletl tatínek nebo stařeček, či starší bratr. Při pletení žíly musí být alespoň dva lidé. Jeden co žílu drží a druhý, který ji plete. Podle zručnosti pletaře se volily i počty prutů. Pletly se ze tří, čtyř, pěti, šesti až osmi prutů.

Velké žíly, které vidíme v posledních letech, se nepletly. Jde o zcela nový prvek.

Vše vrcholilo v pondělí ráno. Na šlahačku chodily malé děti, odrostlejší, mládež i ženáči. Malé děti chodily po ranní mši a začínaly nejdřív u kmotrů. Nedodrženi tohoto zvyku znamenalo velkou urážku. Potom následovala obchůzka po ostatních domech spojená s koledováni a šlaháním žilou. Odměnou jim byla šlahačka od hospodyně, kterou si ukládali do uzlíčku. Mládež chodila po šlahačce již od časného rána.

Chodilo se po skupinkách, pouze návštěva u milé probíhala jednotlivě časně ráno. Za odměnu dostávali mládenci od děvčete dvě rýsovaná vajíčka ve vyšívaném kapesníčku. Taková šlahačka i odměna za ni se považovala za závazný slib lásky. Během dopoledne potom chlapci společně obcházeli děvčata ve vsi a snažili se do domu dostat i za cenu nějaké škody, což hospodář výjimečně toleroval.

Šlahačka byla spojena se všeobecným veselím a měla obřadní význam, neboť měla zajistit svěžest a zdraví. Chlapecká šlahačka končila v poledne a odpoledne bylo ženské právo na šlahání. Tím také Velikonoce skončily. Žíly ztratily svůj význam a odhazovaly se. Nikdy se neschovávaly, protože následující rok se upletly nové, z čerstvých proutků.

Berany - jiná forma pomlázky

V sobotu před květnou nedělí začínala horečná práce na vytváření tzv. beranů, které byly někdy až tři metry vysoké. Jejich výroba spočívala v omotávání lískových prutů jedlovým chvojím, které byly nahoře ukončeny rozvětvením, velice pestře ozdobeným fábory z krepového papíru. Mládež nemohla dospat do nedělního rána, kdy se šlo s berany na "ranní" do kostela. Nevadilo, že cesta byla dlouhá, nikomu se to nezdálo daleko.

Cesta se samozřejmě neobešla bez klukovského škádlení, které spočívalo v tom kdo komu kolik svým beranem utrhne fáborů. Po posvěcení v kostele se zase odnesly domů, hospodář obcházel všechna svá pole a do každého na pokraji zasunul pár větviček z posvěceného berana, aby byla v nastávajícím roce požehnaná úroda.

Mazanec

je symbolem slunce, zadělává se na Bílou neděli, dělá se ze stejného těsta jako vánočka. Dříve to však bývalo pečivo nesladké - "koláč syrnej k veliké noci" - připravoval se ze strouhaného sýra a většího množství vajec (žádoucí byl žlutý mazanec). Sladká varianta tohoto obřadního pečiva si však ponechala původní okrouhlý tvar a znamení kříže. V jiných koutech naší země se nesladkým mazancovým koláčům říkalo následovně: baba, babůvka, plecovník, šoldr, svěceník.

Polévání

Stejně jako při koledě, v pondělí mají mládenci právo polít vyhlédnutou dívčí oběť vodou. Vodu si nosí ve vědrech a může jí tedy být i větší množství. Měli by však brát ohled na počasí a dát pozor na škody, které by polití mohlo způsobit v obytných prostorech. Faktem je, že dříve nevadilo, způsobil-li mladík v domě malou potopu. Stejnou mincí může dívka chlapci vše oplatit opět v úterý. Někde se nepolévá vodou, ale voňavkou. Používá se jí často takové množství, že je z oběti ještě dlouho cítit. Vodou se často polévají i hospodářská zvířata, věří se, že polití v tento den omlazuje a udržuje svěžest a sílu.

Koleda

Koleda patří dosud k rozšířeným obyčejům a myslím, že není třeba ji zevrubně popisovat. Proto jen okrajově několik zásad.

Vhodnou odměnou pro koledníky je jedno, často červené vejce. Vyšlehání pomlázkou (většinou z vrbových proutků) má mít na postiženou (postiženého) omlazující účinek. Výplatu pomlázkou mohou děvčata klukům vrátit druhý den ráno, t.j. v úterý.

Nerespektováním výše uvedených pravidel dochází často k tomu, že dnes v mnoha domácnostech už nikomu ani neotvírají a konečným důsledkem by mohl být i postupný zánik koledy, což si jistě nikdo nepřeje.

"Honění Jidáše", "Chodit zarachtat", "rachtačka", "drnkačka", "řehtačka", "křístání"

Vytváření velkého hluku řehtačkami a klapačkami na připomnění Jidášovy zrady a příchodu Velikonoc. Srovnej s "přehlušením Hamana" o židovských svátcích Purim.

Nahrazují se tím v obci zvony, které "odletěly do Říma" . Chodí na zelený čtvrtek (v poledne a večer), na velký pátek (ráno - okolo půl sedmé, v poledne a večer - klekání) a na bílou sobotu ráno. Děti projdou vsí a mají s sebou tratárky a dřevěné řehtačky. Po cestě přerušovaně rachtají. O bílé sobotě ráno, kdy jdou naposledy, (někde i v pátek večer) jdou od domu k domu, všude zazvoní a společně přednesou tuto říkanku:

Na závěr této říkanky všichni zarachtají svými tratárky a řehtačkami a od hospodyně dostanou do kasičky, kterou si nesou, mince.

V některých východočeských i západočeských venkovských kostelích bylo zvykem, že jeden z chlapců, jakmile kněz začal mši, vyběhl ven a pelášil pryč. Ostatní děti s klapačkami a řehtačkami za ním. Dbalo se, aby honěný chlapec, představující Jidáše, byl zrzavý. Někdy vybíhali chlapci společně a Jidášem byl pak nejlepší běžec či ten, kdo vyběhl z kostela jako prvý. Často se při pronásledování volalo: "Jidáše honíme, klekání zvoníme, při tom se modlíme..."

Tratárek:

Dřevěná konstrukce s kolem, nahoře rukojeti, dole kolo na ose, po jeho bocích dřevěná ozubená kola, o která rachtají dvě dřevěné lišty, upevněné na příčce u rukojetí. Stejný princip jako u řehtačky, ale ve větším.

"Křístání"

Na zelený čtvrtek se místní chlapci sejdou odpoledne za vesnicí a kolem 16. hodiny vyrazí do vsi. Průvod vedou nejstarší chlapci, tzv. králové. Před každým hrkáním se "na návsi u křížku" všichni společně pomodlí. Ve vesnici se zastaví a rozdělí se na menší skupinky, které pak běží okolo jednotlivých domů a křístají, což je vlastně tlačení tratárků - řehtaček před sebou. Křístání končí na druhém konci vesnice. Stejný rituál se opakuje v pátek brzy ráno, v poledne a večer. Na bílou sobotu ráno se účastníci vybaví jen ručními řehtačkami a chodí od domu k domu zazpívat "panímámě". Konec zpěvu zaniká v rachotu řehtaček. "Panímáma" věnuje chlapcům buď vejce, nebo pár korun.

Panímámo krásná

* Kilije snad podle Kyrie eleison, Pane, smiluj se

Básnička se neodříkává, ale zpívá na rytmickou, dvoutónovou melodii. Po drnkání, nebo po dělení výslužky většinou zůstávají všichni na návsi u kapličky, kde společně hrají různé hry. K rachtání (drnkání, řehtání) se zde používá drnkačka, ale i tratárek. Existují i jiné nástroje, klepadlo (výkyvné kladívko na dřevěné destičce s rukojetí) a další. Drnkačka je asi 40 cm dlouhý a asi 10x7 cm široký dřevěný nástroj s ozubeným kolem uprostřed o průměru asi 7-8 cm s klikou (zdvojená řehtačka). Na každé straně je pak jeden, nebo dva pláty. Dřevěný plát může také být jen na jedné straně a tak existují takzvané jedno, až čtyřplátovky. Drnkačka má kšír a nosí se zavěšená přes rameno a zapřená o břicho, aby se pohodlně dalo točit klikou. Dřevěné pláty se časem opotřebují a podle potřeby se pak vkládají nové. Drnkačky mají pro své majitele svou hodnotu a často se dědí po předcích. Jejich majitelé jsou na ty své náležitě pyšní a opovrhují obyčejnými malými řehtačkami (svištilkami), které se dají koupit v obchodě.

Pašijová hudba

MIDI Alla cena dell'angelo, A. Montepaone

MIDI Ave verum, mus. Mariano Garau

MIDI Deep river - černošský spirituál, arr.: R. Tagliabue

MIDI Panis angelicus, C. Franck

MIDI Kyrie - Missa 1a pontificalis, Lorenzo Perosi
MIDI Gloria - Missa 1a pontificalis, Lorenzo Perosi

MIDI Exultate Deo, Alessandro Scarlatti

---

Dobroty od velikonočního stolu

Tvarované velikonoční pečivo

Ingredience:
650-750 g polohrubé mouky, 1/4 l mléka, 2 vejce, 80 g másla, 50 g droždí, 4 kostky cukru, sůl

Postup přípravy:
V míse promícháme mouku se solí, do dolíku vlijeme vlažné mléko, máslo, vejce, cukr a droždí a necháme vykynout kvásek. Těsto vypracujeme dohladka a přikryjeme. Po vykynutí přepracujeme na vále, vytváříme různé tvary, které na plechu potřeme rozšlehaným vejcem a posypeme mákem. Ve vyhřáté troubě upečeme dozlatova.

Plněná vejce

Ingredience:
1 červená řepa, 100 g celeru, 1 cibule, 4 natvrdo uvařená vejce, 1 vařená brambora, 100 g ochucené majonézy, 1 lžíce pikantní hořčice, cukr, ocet, kopr, sůl

Postup přípravy:
Bramboru, celer a řepu nastrouháme nahrubo. Přisypeme najemno nakrájenou cibuli, majonézu a spojíme s hořčicí. Dochutíme solí, cukrem a octem. Vejce rozpůlíme a žloutky vydlabeme. Vejce naplníme salátem a ozdobíme koprem. Podáváme s pečivem.
Doba přípravy: 20 min.
Počet porcí: 4

Velikonoční věnec

Ingredience:
250 ml mléka, 30 g droždí, 100 g cukru, 500 g polohrubé mouky, 1 lžíce rozinek, 110 g másla, 1 vanilkový cukr, 1/2 lžíce strouhané citronové kůry, mouka na vál, 1 vejce na potření, moučkový cukr na posypání

Postup přípravy:
Kvásek připravíme ze 100 ml vlažného mléka, do něj rozdrobíme droždí, přidáme lžičku cukru a lžíci mouky a v teple necháme vzejít. Máslo, vanilkový cukr a žloutky utřeme, přidáme mouku, sůl, citronovou kůru. Kváskem a vlažným mlékem zaděláme těsto. Když těsto zhoustne, hněteme je tak dlouho, až se nechytá válu. Poté zapracujeme rozinky a přikryté utěrkou necháme kynout 50 minut. Z těsta vyválíme 4 prameny, upleteme cop a spojíme ho do věnce. Přesuneme na vymazaný plech, doprostřed dáme v alobalu zabalenou čočku a necháme 20 minut kynout. Potřeme vejcem. Pečeme v předehřáté troubě na 200 °C, až se těsto zapeče zmírníme teplotu na 175 °C a dopečeme.
Doba přípravy: 180 min

Velikonoční beránek

Ingredience:
200 g cukru moučka, 2 vejce, lžička citronové šťávy, cukr vanilka, 300 g hrubé mouky, 5 bílků, 30 g másla, 30 g hrubé mouky

Postup přípravy:
Cukr, celá vejce, žloutky a vanilkový cukr třeme do pěny asi 30 minut. Potom přidáme citronovou šťávu, tuhý sníh ušlehaný z bílků, mouku a zlehka promícháme. Formu na beránka vymažeme máslem a vysypeme moukou, rozetřeme do ní těsto a v středně vyhřáté troubě upečeme do růžova asi 45 minut. Upečeného beránka opatrně vyklopíme a podle zvyklosti ozdobíme.
Doba přípravy: 90 min.

Valašská velikonoční pečeně

Ingredience:
800 g vepřové pečeně, 200 g moravského uzeného masa, 1 větší cibule, 2 rajčata, 1 paprika, 2 dl vývaru z kostky, 150 nastrouhaného eidamu, 400 g uvařených brambor, rostlinný olej na smažení, zelená petrželka, sůl, pepř

Postup přípravy:
Maso naporcujeme, plátky naklepeme, opepříme a osolíme. Opečeme je prudce na pánvi s olejem. Potom je vložíme na ohnivzdornou misku. Na zbylé části oleje zpěníme jemně nakrájenou cibuli a na ní podusíme na kostky nakrájené uzené maso, rajčata, paprikové lusky a nasekanou petržel. Podušenou směs zalijeme trochou vývaru a vše vaříme ještě 3 minuty. Touto omáčkou přelijeme připravené maso, pokryjme je plátky vařených brambor, posypeme sýrem a dáme péct do předem vyhřáté trouby. Podáváme s nakládanou zeleninou.
Doba přípravy: 30 min.
Počet porcí: 4

Ďábelská vejce

Ingredience:
8 vajec, sardelová pasta, 5 lžic másla, 4 lžíce smetany, pepř, sůl, červená paprika na ozdobu, petrželová nať

Postup přípravy:
Oloupaná vejce podélně rozpůlíme a žloutky vyjmeme. Změklé máslo utřeme se smetanou, smícháme s prolisovanými žloutky, ochutíme pepřem, mírně osolíme a doplníme nadrobno posekanou petrželkou. Připravenou směs ozdobně nastříkáme do půlek vajec, ozdobíme je sardelovou pastou a na nudličky nakrájenou paprikou.

Tvarohový dort se zajíčky

Ingredience:
Na 12 kousků: 125 g másla, 100 g cukru, špetka soli, strouhaná kůra z 1/2 citronu, 2 vejce, 120 g polohrubé mouky, 1 lžička kypřícího prášku, 1 korpus z křehkého těsta
Náplň a ozdoba: 1 mandarinkový a pomerančový kompot (po 175 g), 8 plátků bílé želatiny, 500 g tučného tvarohu, 2 žloutky, 125 g cukru, 1 balíček vanilkového cukru, 500 ml smetany ke šlehání, 2 bílky, 2 lžíce malinového želé, 70 g marcipánové hmoty, 30 g moučkového cukru, 1/2 lžičky kakaa, 3 lžíce sekaných pistácií, 2 lžíce moučkového cukru

Postup přípravy:
Utřeme máslo, cukr, sůl, citronovu kůru, vejce, mouku a kypřící prášek. Troubu předehřejeme na 200 °C, Těstem naplníme vymaštěnou dortovou formu a pečeme 25-30 minut. Vodorovně rozpůlíme. Kompot slijeme, šťávu si zachytíme. Namočíme a rozpustíme želatinu. Smícháme tvaroh, žloutky, cukr, vanilkový cukr, citronovu šťávu a 4 lžíce ovocné šťávy, vmícháme želatinu. Ušleháme smetanu s bílky a vmícháme do krému. Přidáme ovoce. Korpus z křehkého těsta potřeme želé, navrch dáme třený korpus, potřeme krémem, položíme vrchní díl a chladíme asi 3 hodiny. Zpracujeme marcipán s moučkovým cukrem, polovinu prohněteme s kakaem. Vytvarujeme zajíčky, umístíme je na dort, ozdobíme pistáciemi a poprášíme cukrem.

Vejce plněná sýrem

Ingredience:
4 vejce uvařená natvrdo, 50 g sýra Niva, 50 g másla, 50 g šunky, majonéza, hlávka salátu a ředkvičky na ozdobu

Postup přípravy:
Uvařená vejce překrojíme po délce, žloutky vyjmeme a bílky naplníme nádivkou ze strouhané nivy, umleté šunky, kterou utřeme s máslem do pěny. Obě půlky naplněných vajec spojíme, uložíme na listy hlávkového salátu a povrch ozdobíme majonézou a kolečky ředkviček.
Doba přípravy: 20 min.
Počet porcí: 4

Jidáše - Medové perníčky

Ingredience:
Těsto: 65 dkg hladké mouky, 25 dkg moučkového cukru, 10 dkg tekutého medu, 5 dkg másla, 3 dkg sádla, 1 dkg jedlé sody, 4 vajec, malá lžička tlučeného anýzu, malá lžičky skořice, půl malé lžičky tlučeného hřebíčku, půl lžičky zázvoru, půl lžičky tlučeného nového koření a dvě hvězdičky badyánu.
Bílá poleva: 1 bílek, 15 dkg cukru, 1 lžička citronové šťávy a 1é lžička Solamylu.

Postup přípravy:
Těsto musíte dobře zpracovat den před vlastním pečením a během doby kdy bude ležet nesmí k němu vzduch. Ve středně vyhřáté troubě můžete upéct libovolně vykrájené tvary z rozváleného těsta, které ještě horké potřete jednou nebo dvakrát rozšlehaným vajíčkem. Jíst se dá po vychladnutí - třeba hned...