Svérázným osobním stylem, který si spisovatel vytvořil po mnoha letech literárního experimentování, píše Hrabal automatické texty, které jsou přímým plodem jeho podvědomí. Hrabalovy prózy, ovlivněné moderním výtvarným uměním (např. licí metodou amerického abstraktního expresionisty Jacksona Pollocka) a současnou angloamerickou literaturou, mají strukturu koláže a respektují některé prvky surrealistické poetiky.

Hrabalův styl je vysoce charakteristický a okamžitě identifikovatelný. Jeho základem je mluvený jazyk, vyprávění hospodských štamgastů. Nejtypičtější texty tohoto spisovatele se skládají z dlouhých souvětí, která citlivě respektují zvyklosti mluvené řeči. Všechy prvky Hrabalova díla jsou podřízeny jedinému cíli: dosažení co nejvyšší míry naléhavosti a intenzity. Z tohoto důvodu autor používá opakování, kontrastu protikladů a komických, groteskních a drastických motivů. Intenzitou svého textu se Hrabal snaží čtenáře osvobodit od šedivé životní monotónnosti a ukázat mu záblesk magična, které se skrývá za skutečností. Jak o Hrabalovi napsal jeden britský kritik, jeho text se skládá z neustálých rozběhů a skoků: jako by se autor pokoušel na křídlech své imaginace vzlétnout. Často se mu to daří.

Hrabalovo dílo bude skutečným oříškem pro bibliografy a literární kritiky. Své náměty totiž spisovatel často zpracovává několikrát, takže mnohé jeho texty existují v různých verzích. Někdy se Hrabal k již použitému námětu vrací pod tlakem politických poměrů: snaží se vytvořit takovou verzi díla, která by mohla oficiálně vyjít. Narušuje tím však autentický tvar, který intuitivně vytvořilo jeho podvědomí, a takové texty proto nebývají dokonalé. Jindy se spisovatel k starému námětu vrací prostě proto, že ho zaujala jiná možnost zpracování. Čtenáři předkládá všechny varianty svých děl.

Už Hrabalova první literární práce připravená do tisku, sbírka básní Ztracená ulička, která měla podle Susanny Rothové vyjít r. 1948, se stala obětí cenzury. Péčí Jiřího Koláře byly r. 1956 vydány Hrabalovy Hovory lidí v malém nákladu jako příloha Zpráv Spolku českých bibliofilů. Sbírka povídek Skřivánek na niti (1959) byla zakázána, když se už kniha tiskla, takže Bohumil Hrabal debutoval jako spisovatel až ve věku 49 let, kdy konečně mohl vyjít svazek jeho povídek Perlička na dně (1963). Jsou to texty ze života obyčejných lidí, v jejichž existenci autor hledá jiskry nevšední, jedinečné zkušenosti. R. 1964 následovalo druhé, rozšířené vydání Perličky na dně a téhož roku vyšla Hrabalova sbírka povídek Pábitelé (1964 a další vydání). Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964 a další vydání) byl experimentální text skládající se z jediné věty. Novela Ostře sledované vlaky, napsaná relativně tradiční, realistickou metodou, vyšla poprvé r. 1965. Režisér Jiří Menzel podle ní natočil klasický stejnojmenný film. (Podle svědectví Hrabalových přátel však raná, vysoce experimentální verze tohoto příběhu existovala už koncem čtyřicátých let. Jmenovala se Legenda o Kainovi a byla později zařazena do Morytátů a legend.) R. 1965 Hrabal vydal i vynikající soubor povídek zarámovaných kafkovskou atmosférou staré Prahy převážně na náměty z padesátých let Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet. Jinou knihou povídek, částečně inspirovanou městským ústním folklórem, jsou Morytáty a legendy (1968). Po sovětské invazi bylo Hrabalovo dílo potlačeno. Náklad souboru esejů Domácí úkoly, který měl vyjít r. 1970, byl zničen. (Jiný výbor Hrabalových kritických esejů, rozhovorů a poznámek o literatuře a životě vyšel v Praze r. 1982 pod názvem Domácí úkoly z pilnosti.) Zničen byl i soubor Hrabalových raných textů z let 1938 - 1952 Poupata (1970). Tento svazek, obsahující dosti syrové texty silně ovlivněné surrealismem (se skatologickými, erotickými i drastickými motivy) a mj. i záznamy Hrabalových snů, vyšel až o mnoho let později v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem (vydání bylo bez vročení [1982]).

Hrabalovo dílo bylo v Československu zakázáno až do r. 1975, kdy kulturní týdeník Tvorba uveřejnil rozhovor s Hrabalem, v němž spisovatel zaujal vyhýbavě konformní postoj. Určité pasáže tohoto rozhovoru však zřejmě nebyly autentické. Od roku 1976, kdy vyšly Postřižiny, knihy Bohumila Hrabala směly být opět vydávány v oficiálních československých nakladatelstvích. Oficiálně vydávané prózy tohoto autora se však svou intenzitou nevyrovnaly Hrabalovým pracím, které v Československu vyšly před rokem 1970 nebo které kolovaly v samizdatových opisech a později začaly vycházet v čs. exilových nakladatelstvích na Západě. Ukázalo se, že Hrabalovy texty vycházející v oficiálních československých nakladatelstvích se od samizdatových próz na tytéž náměty často podstatně odlišují. Nešlo jen o to, že z oficiálních vydání byly vyškrtány veškeré motivy, které by komunistickému režimu mohly vadit z politických důvodů. Šlo často o zcela nepolitické, hloubkové změny v textu, kterými byl rozbit typický Hrabalův styl a znásilněna obecnější, významová rovina díla.

Srovnejme pro zajímavost začátek úvodní kapitoly Hrabalovy prózy Městečko, ve kterém se zastavil čas, napsané r. 1973, s úvodními řádky Krasosmutnění (Československý spisovatel, 1979):

Městečko, ve kterém se zastavil čas:

Krasosmutnění:

Zpočátku psal Hrabal kratší, povídkové texty, v nichž svou zvláštní literární metodou hledal fragmenty poezie v životech obyčejných lidí. Později však vytvořil i delší prózy, z jejichž příběhu vyplývá složitější myšlenková struktura a konkrétní filozofický názor na svět. V Hrabalových textech, které v Československu oficiálně vycházely po roce 1975, je však myšlenková rovina - stejně jako ostatní vrstvy jeho díla - narušena cenzurními zásahy.

Městečko, ve kterém se zastavil čas (Comenius, Innsbruck, 1978; autorizované vydání 68 Publishers, Toronto, 1989 pod názvem Městečko, kde se zastavil čas) je jednou z těchto delších próz. Jde v podstatě o historii dvacátého století, tak jak se promítala do událostí v nymburském pivovaru, kde byl Hrabalův otec správcem a kde Hrabal vyrůstal. Kniha je poctou dvěma nezapomenutelným bratrům: Hrabalovu otci Francinovi, nadšenému šoférovi a mechanikovi, a samorostlému strýci Pepinovi, který do rodiny přišel na návštěvu na čtrnáct dní a zůstal mnoho let. Městečko je zároveň úpěnlivým žalozpěvem nad koncem starých časů, nad zánikem meziválečné demokratické Československé republiky. Dojemné a nostalgické, místy téměř filigránské líčení mnohosti, barevnosti a rozmanitosti života ve dvacátých a třicátých letech je vystřídáno nářkem nad zánikem těchto idylických starých časů a příchodem »nové doby« po komunistickém převratu, s nímž se bratři Pepin a Francin nedokážou vyrovnat. Francin je zbaven správcovství pivovaru (symbolem neúprosnosti »revoluční« éry je nový dělnický ředitel, který Francinovi nedovolí, aby si z pracovny odnesl starodávné lampy se zelenými stínítky: když Francin odejde, ředitel lampy demonstrativně vyhodí z okna na smetiště, kde se roztříští). Doba po únoru 1948 je pro Hrabalova otce i strýce dobou stárnutí, dobou života bez významu, dobou odcizení. Strýc Pepin odchází do domova důchodců a v závěrečné kapitole příběhu, která je neobyčejně dojemná a působivá, umírá.

Když v Československu Městečko, kde se zastavil čas, nemohlo oficiálně vyjít, Hrabal se k tematice této novely vrátil znovu a podrobně ji rozvedl v trilogii Městečko u vody (Postřižiny, Krasosmutnění a Harlekýnovy miliony). Automatický text, vycházející ze spisovatelova podvědomí, autor však tentokráte redigoval a cenzurně upravoval s pomocí své vědomé mysli ve snaze, aby tyto prózy v Československu mohly být publikovány. Během své návštěvy Británie v květnu 1990 Hrabal výslovně potvrdil, že jeho texty neupravovali nakladatelští redaktoři, ale byl to on sám. Jak uvedl, vždycky se snažil dát svým textům »takovou formu, aby to publikovat šlo«.

Podobný osud potkal i delší lyrickou prózu Příliš hlučná samota (Index, Kolín nad Rýnem, bez data [1980]), monolog zřízence Hanti, který ve sběrně starého papíru pětatřicet let obsluhuje hydraulický lis, v němž za tu dobu slisoval obrovské množství vzácných knih:

Příliš hlučná samota je pohledem na svět očima společenského párii, člověka, který žije v ústraní. Na výsluní systému, který masově ničí vzácné tisky, knihy, které tvoří základ evropské civilizace, nemá místo, a ani o ně nestojí. Tento Hanťův monolog také existuje v několika verzích. Verze, v níž se ke konci celý svět slisuje v obrovskou přízračnou kostku, nebyla nikdy publikována tiskem. V Československu byly Příliš hlučná samota a Hrabalův text Něžný barbar, pocta malíři Vladimíru Boudníkovi (vydán pod titulem Něžní barbaři, Index, Kolín nad Rýnem, bez data [1981]), po úpravě mozaikově spojeny v jeden příběh a vyšly v Mladé frontě r. 1981 pod názvem Kluby poezie. Příliš hlučná samota pak byla publikována v Praze samostatně na podzim r. 1989.

Román Obsluhoval jsem anglického krále napsal Bohumil Hrabal r. 1971. Na Západě vyšel až o mnoho let později v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem pod názvem Jak jsem obsluhoval anglického krále (vydání bez vročení [1980]). V Československu ho roku 1982 vydala v omezeném počtu výtisků pražská Jazzová sekce. Oficiálního vydání se dočkal až na podzim roku 1989.

Hrdina tohoto díla, malý, dětinský číšník Jan Dítě, trpí silným komplexem kvůli svému malému vzrůstu. Má pocit, že ho jeho kolegové a spolupracovníci přehlížejí. Ve snaze přimět je, aby ho přijali do své společnosti a jednali s ním jako rovný s rovným, se snaží přizpůsobit se bez ohledu na morální principy vládnoucímu dobovému etosu. Pracuje v luxusních hotelích předválečného Československa, v nichž obsluhuje diplomaty a bohaté obchodníky, a jeho snem je stát se milionářem. Nakonec se mu to skutečně podaří.

Hrdina se však vnucuje do horních společenských vrstev nelegitimním způsobem. V době německé okupace se postaví na stranu Němců a ožení se s Němkou. Češi ho nenávidí a Němci jím pohrdají. Jeho manželství se brzo promění v ideologický rituál: nacistická ideologie mu velí za »vědeckých podmínek« počít »čisté árijské dítě«. Hrdinův flirt s ideologií končí katastrofou.

Relativně krátkodobá německá okupace je však jen jakoby přípravou na daleko větší společenský rozvrat: příchod stalinského komunismu v roce 1948. Paradoxně tato druhá a mnohem trvalejší negace přirozené reality prostřednictvím ideologie Hrabalova hrdinu osvobozuje. Jan Dítě si konečně uvědomuje, že je pošetilé a nesmyslné snažit se přizpůsobit se měnícím se hodnotám tohoto světa. Vzdá se veškerých ambicí a rozhodne se být věrný jen sám sobě. Cenou, kterou za toto rozhodnutí musí zaplatit, je samota. Zjišťuje, že ztratil schopnost komunikovat se svými bližními, a odstěhuje se do zapadlé horské samoty, kde žije jako cestář jen ve společnosti několika zvířat.

Neobyčejně důležitým a působivým Hrabalovým dílem, skutečnou tour de force, je jeho trojdílná, beletristická autobiografie, Svatby v domě (68 Publishers, Toronto, 1987), Vita nuova (68 Publishers, Toronto, 1987) a Proluky (68 Publishers, Toronto, 1986; také londýnské nakladatelství Rozmluvy a kolínský Index). Tato trojdílná próza není jednolitým, lineárně vyprávěným příběhem, který by bylo možno lehce shrnout, ale souhrnem na první pohled samostatných epizod. Opět jde o koláž občas zdánlivě si protiřečících scén a historek, neučesaný shluk rozmanitých prvků nezřídka působících zcela protikladnými směry. I toto Hrabalovo dílo stojí na rozhraní mezi prostým záznamem hospodských tlachů, lyrickou básní v próze a složitou, v podstatě hudební kompozicí s navracejícími se a proměňujícími se motivy. Vypravěčem je Hrabalova manželka Eliška: Hrabala vnímáme jejíma očima. Na začátku Svateb v domě se Eliška s Hrabalem seznamuje koncem první poloviny padesátých let, v době, kdy odešel z Kladna, kde pracoval v železárnách, a přestěhoval se do téměř neobyvatelné místnosti ve starém domě na libeňské periférii. Hrabal tou dobou pracuje jako balič ve sběrně starého papíru. Eliška je původem Němka a byla proto roku 1945 jako šestnáctiletá v obnoveném Československu zatčena a nevinně pronásledována. Při odsunu rodičů do Německa nedostala povolení se k nim připojit. Zůstala v Čechách jako outsider. Eliška se s Hrabalem setkává v době, kdy i Hrabal je outsiderem - společenská vyvrženost se pro ně stane základem, z něhož postupně vznikne jejich vzájemný citový vztah. Svatby v domě jsou historií vzniku tohoto vztahu a vrcholí Hrabalovou svatbou. Tento první díl Hrabalovy autobiografie se odehrává v zdevastovaném prostředí prvního desetiletí po komunistickém puči. Hrabalův svět je zabydlen společenskými vyvrženci, postavami, které rok 1948 poškodil nebo úplně zničil. Představitelé vítězného poúnorového řádu se v něm nevyskytují. Ve své periferní existenci Hrabal svou budoucí ženu uvádí do země vzpomínek: vypráví jí historky ze své minulosti a vodí ji krajinou plnou zanedbaných, polorozpadlých a rozbitých památek na předrevoluční éru. První polovina padesátých let je tak v knize především dobou deprivace a nostalgie.

V dalším oddíle, knize Vita nuova, odehrávajícím se koncem padesátých let, se jeviště trochu mění. Ačkoliv autorova pozornost zůstává soustředěna na okraj společnosti, společenská periférie přestává být zcela nehostinná. V knize se pravidelněji objevují Hrabalovi přátelé - významnou úlohu hraje zejména grafik Vladimír Boudník - a v nekonečném kolotoči hrabalovských pitek a vysedávání po hospodách pomalu začíná být jasné, že poznenáhlu vzniká nekonvenční umělecká pospolitost - jednotliví umělci vycházejí ze své samoty. Koncem oddílu je Hrabal alespoň neoficiálně přijat literárním establishmentem: jeho texty jsou nakladatelskými redaktory považovány za skutečný hit. Vydat je však není možno. Hrabalovi se dostane instrukcí, aby psal bez vulgarismů a vyhnul se pornografickým scénám. Spisovatel poslechne: píše, jak je mu přikázáno. Při tvorbě se radí s redaktory, aby »nepohoršil ředitele spisovatele nakladatelství československých spisovatelů«, sazba jeho knihy povídek Skřivánek na niti je však stejně nakonec rozmetána.

Proluky se zprvu zabývají koncem šedesátých let, kdy se z Hrabala stane hvězda. Vyjde mu pět knížek, stane se laureátem mnoha různých cen a významnou československou kulturní osobností. Pak však následuje sovětská invaze a pád, normalizace začátku sedmdesátých let a likvidace československé reformní kultury. Tak jako v Městečku, kde se zastavil čas, bylo poúnorové období dobou úpadku pro bratry Francina a Pepina, pro Hrabala a jeho přátele jsou v Prolukách obdobím stáří, zmaru a zkázy normalizační sedmdesátá léta. Ve Sběrných surovinách, kde nyní pracuje Hrabalova manželka, se znovu hromadně ničí celé náklady zakázaných knih. Hrabalovi přátelé a příbuzní umírají, on sám je nemocen a musí se podrobit nemocničnímu léčení. Metaforou života v znormalizovaném Československu se stává dlouhá epizoda ze života ochrnutých invalidů: ačkoliv jsou plni energie a vůle žít, jsou upoutáni na kolečkovou židli a s existencí, jež je podle Hrabalových slov »svazuje do kozelce«, se prostě musí smířit. I svázán do kozelce však lze žít, soudí Hrabal: nejhorší je ovšem, než si člověk zvykne. Závěrem knihy dochází k určitému zklidnění: motivy zkázy a úpadku mizí.

Dynamičnost Hrabalova automatického textu je nenapodobitelná. V následující ukázce ze Svateb v domě Hrabal líčí jeden libeňský podvečer. Jde o virtuózní variace na témata světlo, tma a pohyb. Scéna připomíná balet, v němž se kolem dvou hlavních protagonistů dávají do pohybu odlišnými směry předměty nejrůznějších rozměrů. Co se na scéně odehrává, sledujeme z neustále se proměňujícího úhlu pohledu obou tanečníků:

Snad nejvýznamnějším motivem všech tří dílů Hrabalovy autobiografie je česko-německá otázka: problém německého fanatismu a barbarství za druhé světové války a problém kruté české odplaty po válce. Hrabal zdůrazňuje, že německé barbarství sejíc vítr, sklidilo bouři: bylo to německé barbarství, které útokem na Sovětský svaz rozšířilo sovětskou sféru vlivu a přivedlo ruský despotismus do střední Evropy. Hrabal odmítá ideu revoluce: revoluce a povstání podle něho osvobozují nejnižší lidské pudy a vzniká smršť násilí a krutosti. Hrozí se barbarství: v celém díle tohoto spisovatele nacházíme hrůzné motivy brutality páchané na zvířatech i lidech. Autor jimi celou svou bytostí protestuje proti nelidskosti. Nejinak je tomu i v jeho autobiografii. Do kategorie Hrabalových hororů, apelujících na naši lidskost, patří i následující historka ze Svateb v domě, v níž se spisovatelovi podařilo zachytit směsici ruské citovosti, prostoty a krutosti s téměř geniální výstižností: