Pokračování INTROITU (ANEB 1. KALICHA)

To ještě prodlévali učedníci se svým Mistrem na dvoře domu, v němž v jeho horním patře měla proběhnout Zákonem ustanovená večeře. Ježíš, s tou odzbrojující samozřejmostí, která byla nenapodobitelná a která vždy znovu mátla přátele i nepřátele, s nečekaným pousmáním najednou přerušil to ještě pořád trvající tetelivé ticho předchozího času a zničehonic řekl, obraceje se přitom na Šimona Petra a Jidáše, ty dva hlavní organizátory slavnostního večera:"A na víno jste nezapomněli?"

Chtěl zřejmě ještě něco dodat, ale jak teď ze všech rázem sňal ono napětí z očekávaných slavnostních příštích okamžiků a zaplašil tu rituálně očekávanou a již nastavenou niternou pohrouženost, uvolnil hned stavidla běžné --- k ničemu nezavazující --- výmluvnosti. Nejen Šimon Petr a Jidáš chtěli okamžitě začít mluvit, ale i nejeden z dalších učedníků cítil vhodnou příležitost k vnitřnímu uvolnění tím, že by třeba překlenul předchozí patrnou tíseň třeba nějakou narážkou na proslule poněkud těžkopádného Petra. Petr to někdy nemíval lehké mezi ostatními učedníky. Ježíš v chystajícím se příboji hlasů vycítil, že ten uvolněný potenciál hrozí vymknout se jak z původní sváteční radostnosti svátků díků, tak i ze zatím stěží tušené vážnosti a závažnosti příští památečné slavnostnosti. A tak dřív než našla všelijak propletená řeč nějaké své nové a uvolněné řečiště, ještě rychle dodal: "Nu, nechte mluvit Petra!"

A Šimon, řečený Petr, mávl teď už jen do opadajícího šumu rukou, mrkl na Tadeáše, jenž se zrovna opíral o zeď přístěnku a měl se spolu s Bartolomějem starat o to, aby bylo vždy včas víno pro soustolovníky pohotově, a jen zamručel: "Za co mě máte?"

Vmžiku byl Tadeáš v přilehlé místnosti, chopil se společně s Bartolomějem prvé vázy s vínem a oba už směřovali k večeřadlu. Filip, který předtím stál nějakou dobu vedle Bartoloměje, chtěl přitom nějak pomoci, ale na to bylo jaksi najednou pozdě. Ti dva se dostali tak rychle ke schodům do hořejšího patra, že na nějakou další pomoc už nebylo ani pomyšlení. Ty schody nahoru byly hrozně úzké, takže už těm dvěma se nevalně našlapovalo na stupně schodů, natož aby někdo třetí chtěl nějak nádobu přidržovat. Prostorná místnost v hořejším patře domu s vyhrazeným tam hodovním prostorem už na všechny čekala.

"Nuže jdeme!", snad jen pro uspořádání již nastoleného času pronesl Ježíš, a pak už jeden za druhým učedníci vystupovali spolu s Ježíšem po schodech do hořejšího podlaží za vynášenou vysokou a objemnou vázou s vínem.

Ježíš se zastavil až uprostřed, u dlouhého hodovního stolu, při jeho středu, z té jeho delší strany, která lícovala s východní hranou místnosti, mající okenní výklenky. Učedníci se rozestavěli kruhem poblíž jednotlivých večeřadlových lehátek, tak jak to již z dřívějška ustálil zvyk pro obdobné příležitosti, rezervujíce s odstupem jedno lehátko pro Mistra.

A jak tak teď kruhem stálo dvanáct učedníků, náhoda tomu chtěla, že po Ježíšově pravici stál nejblíž Jan a Jakub Zebedeovci. Šimon Petr a jeho bratr Ondřej byli sice Ježíšovi nejblíž z opačné --- levé --- strany, a dokud všichni stáli, nebylo možno se jen tak beze všeho dalšího dohadovat, zda je to méně příznivá strana; jenže kdopak teď --- s odstupem popisu --- zváží, jakým úradkem osudu tomu bylo právě tak?

Vedle Ondřeje pak stál Filip, vedle Filipa mezitím od štoudve přispěchavší Bartoloměj, dále Tadeáš a Šimon Kananejský. Z opačné strany hned vedle Zebedeovců se postavil Tomáš, vedle něho Matouš, dále Jakub Alfeův a Jidáš. Kruh se uzavřel.

Pospolitost třinácti byla nyní připravena k slavení hodu beránka. Shon a napětí celého toho dne zůstaly už kdesi za teď zavřenými dveřmi stejně, jako v podvečerních červáncích pomalu zacházející l4. nísan věstil přechod přes neviditelný práh nastalého začátku noci v l5. nísan. Všichni se teď vzájemně začali vítat, přecházejíce vzájemně jeden ke druhému, a tak jak jim to dovolovala vzdálenost od Ježíše, posléze se též všichni, déle než mezi sebou vzájemně, přivítali také obřadněji se svým Mistrem.

Konečně začal okamžik k zasvěcení svátku zvláštní modlitbou, "kidduš" zvanou, po níž měl být požehnán první kalich. Třináct vyleštěných kalichů stálo na hodovním stole, všechny měděné, plýtké, s okrajem do tvaru liliového květu. Teď, pro nalévání vína, bylo dobré, že zrovna zas stáli vedle sebe ti tři, kteří se předtím dole jako prví chápali práce s přenášením vína. Bartoloměj a Filip opatrně nakláněli vázu s vínem, a Tadeáš přidržel prvý pohár, který předtím obřadně a s nelíčenou vážností přejal mezi těmi třinácti se stolu a jenž postavením byl určen pro Mistra; poněvadž jinak ničím --- kupodivu ničím --- mezi ostatními poháry nevynikal. Aby se urychlilo nalévání vína, vznikl najednou řetěz rukou přebírajících plné poháry od Tadeáše a podávajících poháry dosud prázdné.

Brzy bylo všech třináct pohárů připravených k obřadu prvního kalicha. Všech třináct účastníků společenství stálo v kruhu kolem hodovního stolu, Ježíš poněkud více uvnitř tohoto seskupení, neboť Šimon Petr s anem za ním v úctě kruh uzavřeli. Chabura se chystala k zasvěcení svátku. Modlitbou, jak bylo obvyklé. Rozhovorem s Hospodinem. Neboť modlitba je svým projevem rozhovor. Nebo spíše pokus o vzbuzení boží pozornosti vůči sobě. A má-li vůbec takový pokus o společenství s Bohem být účinný, nemá-li být pouze svatokrádežným vnucováním vlastních proseb svrchovanému Otci, měla by modlitba být pouze pokorným snažením, jež by s neobratností člověku vlastní hledalo k Bohu cestu prostřednictvím nesměle naléhavého dožadování se zjevení boží vůle, aby prosící mohl objevit v sobě pochopení případného božího poselství a ve stavu osobní nouze chtění toho, co snad je tušenou boží vůlí. V běžných situacích je i nouze běžná, a modlitba je předem dána, obsahem i formou. Je-li hlas času znějící ozvěnou v srdci člověka nějak nejistý, je to mnohem horší, pro vzývajícího i pro jeho případnou modlitbu. Neboť kdožví zda se Hospodin může spokojit s výrazem abstraktní úzkosti, když moudří říkávali, že snad je hluchý k tápavým narážkám na nepříznivou sudbu. Kdožví!

Učedníci již čekali na to, kdy konečně Ježíš pozvedne ruce k nebesům a započne se zasvěcující modlitbou. Už dříve se naučili jednoduchý hold Hospodinovi, začínající slovy "Otče náš", v němž se sice s výrazem osobní potřeby prosí Bůh o to, aby přišlo jeho království, ale hned vzápětí jsou pokorná slova "buď vůle Tvá"...

Ježíš zřejmě --- v tom pohroužení do vlastního nitra ---nespěchal se započetím obřadu, jehož význam měl tak dalekosáhle přesáhnout danou chvíli. Posléze zvedl pomalu, a snad váhavě, své ruce vzhůru, dlaněmi k nebesům, jako by do nich měl nabrat nějaký dar. Zároveň pozvedl i své oči vzhůru, tam, kde bylo možno tušit kůry andělské a svrchovaného Boha veškerenstva, a --- k překvapení všech přítomných --- nezačal velebným "Otče náš", jako při nejednom předchozím vzývání Hospodina, nýbrž svým hladícím hlasem zanotoval:

"Dobrořeč, má duše Hospodinu!"

A učedníci, ještě poněkud zmateni zlomem v očekávání, už druhým v průběhu nastalého večera, se přidali se svými hlasy:

"Hospodine, Bože můj, jsi neskonale velký,

oděl ses velebnou důstojností.

Halíš se světlem jak pláštěm,

rozpínáš nebesa jako stanovou plachtu."

A dále, stejně velebně, pokračoval text, který trochu připomíná --- poukazem na tvůrčí sílu Hospodinovu --- začátek První knihy Mojžíšovy. Jenže v žalmu --- stočtvrtém podle tradičního řazení --- je víc básnivosti a méně suchého popisu samotného díla vyvěrajícího z Hospodinova stvoření.

"Dáváš růst trávě pro dobytek

i rostlinám, aby je pěstoval člověk,

a tak si ze země dobýval chléb."

A teď, když už dávno všechny sladil rytmus zpěvného přednesu, následujícími verši, ještě než začal, v předehře se prostřel do tváří při navyklém sledu rozjímání úsměv:

"Dáváš víno pro radost lidskému srdci,

až se tvář leskne víc než olej;

chléb dodá lidskému srdci síly."

Hold Hospodinu pokračoval. Žalm jako ustálená forma modlitby střídal obrazy, tak jako se střídají den za dnem nebo jedna práce střídá druhou, bez valného překvapení, jako když jde život svým navyklým rytmem.

Blížil se verš dvacátý sedmý...