Je ovšem opravdu legrační mávat tradičními hodnotami tam, kde se už vytěsňují zmínky o poctivé práci dokonce i ze slovníku, totiž ve společnosti, kde pro "malé" lidi s jasně definovanou profesí a životními pravidly jednoduše nezbývá místo. Pracovníky přece dávno smetla tsunami všelikých manažerů. Account Manager brzy vyhubí účetní, aniž je ovšem byť o milimetr přerostl - a nejsme příliš vzdáleni ani době, kdy profese sekretářky přežije tlak Office Managerů jen díky latentní funkci. Vůbec nepochybuji, že se ještě dožiji dne, kdy po střechách místo kominíků polezou Chimney Manageři a kontejner mi vyveze Waste Manager. Nebo možná už nevyveze, kdo ví. Já být v manažerské pozici, popelnice se nedotknu.

Zdeněk Rous v reakci na Binkův článek upozornil, že subjektivizující výklady společenských jevů mohou plnit ideologickou funkci už jen tím, že ignorují společenské podmínky, na něž se daný jedinec musel adaptovat. Řečeno velmi prostě: V současné ekonomice je stále více lidí, kteří mají malou šanci nalézt odpovídající či vůbec jakoukoliv práci, a to do značné míry nezávisle na jejich chování. Jestliže ovšem pro tyto lidi chybí společenské uplatnění, sociální dávky nejsou plnohodnotnou náhradou, ba dokonce mohou i škodit -- to je racionální jádro Dalrymplovy argumentace. Jenže nejde o argument pro rušení dávek, ale proti důsledkům strukturálně vzniklé dlouhodobé nezaměstnanosti.

Jako člověk vyrostlý v dělnické čtvrti, který podstatnou část života strávil spíše ve čtvrtích "problematických", bych chtěl přičinit k Rousově polemice pár postřehů. Rozumějte, vím moc dobře, že když se někomu na chodníku prostě nelíbíte a on vás na potkání praští pěstí na solar, není právě vhodná chvíle pro hermeneutická cvičení a otázku, která deprivace v dětství takové chování způsobila -- pokud nechcete skončit v nemocnici, prostě si musíte co nejdříve najít co největší klacek. Ale k takovým situacím naštěstí nedochází příliš často, většina lidí se takto nechová, takže není žádný důvod nevěnovat se zkoumání jejich životní situace, spíše než spisů jakéhosi Dalrympla - pokud ovšem ve skutečnosti neusilujete o něco docela jiného.

Není opravdu žádný med pozorovat, jak děti pohrdají rodiči, kteří celý život chodili každý den na šestou do práce, "ale přitom nic nemají" - a současná kultura jejich potomkům neposkytuje žádné ospravedlnění této nudné, úmorné a veskrze beznadějné praxe, k níž je však naprostá většina společnosti jednoduše odsouzena. Budou tedy raději spekulovat, podvádět nebo rovnou vydírat, aby snad získali více, protože rychlý úspěch za každou cenu a hojný konzum jsou jediné imperativy, které dosud platí. Starý strukturálně funkcionalistický eufemismus říká, že delikvence vzniká sledováním legitimních cílů s využitím nelegitimních prostředků. Jestliže je však zakázáno pochybovat o cílech a legitimní prostředky k nim stále častěji nevedou, dospějeme logicky právě k situaci, kterou popisuje Dalrymple. Sociální stát je ve vztahu k trhu alternativním prostředkem získání minimálního konzumu, ničím jiným. Pokud tento prostředek budeme dál zatlačovat a rušit, a pokud oni "zbyteční lidé" vyslyší výzvy konzervativních kritiků, aby sami převzali zodpovědnost za vlastní životy, čeká nás buď naprostý společenský rozklad nebo vzpoura.

Kdo někdy mluvil s člověkem, jenž celé své skromnější schopnosti vložil do získání kvalifikace, kterou trh v krátké době znehodnotil a on už nikdy nedostal šanci se doopravdy přeškolit, nebo dokonce s vysokoškolákem posílajícím bezvýsledně stovky písemných dotazů po celé republice -- to vše ještě před krizí -- může se nad přímočarostí Dalrymplových behaviorálních explanací leda pousmát. Jistě, existují patologická rodinná prostředí nebo sociální tlak deviantních komunit, existují dokonce i geneticky podmíněné poruchy chování. Ale využívat toho jako záminky k analyticky "plodnému" setření hranice mezi underclass vyrostlou z dlouhodobé strukturální nezaměstnanosti a spodinou, to už jednoduše není poznávání světa. Zde jde o podbudovávání identity konformního středostavovského intelektuála (insidera), jenž se zlobí na "ten póvl" (outsidera), "který by přece mohl žít jako my, jen kdyby se víc snažil", že dostává svých osm tisíc měsíčně "zdarma" (aniž ho zajímají doprovodné ponižující procedury, jimž se každá osoba se zbytkovou sebeúctou nejraději vyhne). Hranice mezi oprávněným odmítnutím "lidumilně" participovat na kultuře porobených a iluzí vlastní výjimečnosti, za niž se skrývá vnitřní buržoa chladně kalkulující náklady a výnosy, bývá zrádná a někdy takřka nezřetelná.

Je zřejmě nezvratným osudem každé generace, aby nejpozději po třicítce vyměnila naději, kterou si do života přinesla, za sadu užitečných kompromisů, jejichž hořkou pachuť čas od času přebíjí dráždidlem funkcionalizované sexuality. Lze také velmi dobře chápat, když podřízený člověka, který již nejméně celou dekádu označuje bezdomovectví za volbu životního stylu, zcela spontánně hlásá názor přísně kompatibilní s myšlenkovým světem šéfa, ačli byl v naprostém rozporu s jeho původním myšlenkovým zázemím. Pochopit to lze, jen myslím není nejmenší důvod se tím nahlas chlubit. Jenže - co bychom koneckonců očekávali jiného?

"Možnost sdělit to, co je nám samým nesrozumitelné, vynést z hloubi duše kusé a tajemné stopy zanechané tam vrávoravým pochodem lidských dějin, dějin života i nejdávnějšími individuálními dějinami a rozřešit smysl těchto zbytků, to jest odstranit je za cenu mládí a života, možnost použít k tomu metod odsuzovaných rozumem i svědomím, ne-li přímo rukou zákona, metod zázračných a jedině schopných navázat spojení s oním tajemstvím nepoznaným po tisíce let, totiž metod delirií a snů, všech stupňů lásky a bolesti, všech velkých pokusů života, možnost učinit tyto hlubiny, jimiž jsme ovládáni, přístupny světlu vědomí, a to vše pomocí slova, tato možnost by byla vítězstvím poesie" (Havlíček, Z.: Suomi, Helsinki 1947).

Ale nechme těch zatuchlostí, jaro už je skoro za dveřmi.