Ryszard studoval ve Varšavě bankovnictví a finance. V Londýně taky skončil v bance - přespává ve vchodu do jedné bankovní pobočky. Hovoří anglicky, je jemně posedlý šachy a přijel do Londýna pracovat, aby si vydělal na dokončení svých studií. Octl se úplně bez prostředků.

Loni, pod tlakem pravicového britského tisku nařídil na poslední chvíli premiér Tony Blair, že ačkoliv občané z nových členských zemí EU budou mít právo pracovat v Británii a budou tam platit daně i sociální pojištění, jako ostatní občané EU, dostanou právo na sociální a zdravotní podporu teprve až po celoročním zaměstnání. Po dobu toho roku budou žít v nebezpečné situaci - buď se jim podaří nalézt práci a přežít, anebo propadnou sociálním sítem.

Je půl sedmé ráno. Ryszard si sbalí spací pytel a vydá se na pěší cestu o přežití. Chodí "za jídlem" - ujde mnoho kilometrů, než dojde k vyvařovně pro bezdomovce, a udržuje kontakty s četnými jinými, skrytými uprchlíky, kteří žijí ve skutečně dickensovském Londýně. Den s Ryszardem je cesta tajným městem.

Mezi stromy v parčíku u řeky Temže nalézáme Adama a Josefa, kteří tam spolu bydlí na staré pohovce. Adam donedávna měl práci, ale pak na něho zaútočil gang anglických mladíků, kteří ho zbili tak surově, že měl nárok na nouzové ošetření v státním britském zdravotnictví. Vzhledem k tomu, že musel strávit několik dní v nemocnici, přišel o zaměstnání, a tak už nemohl platit činži 50 liber za postel v jedné místnosti v západním Londýně, kde bydlel s dvěma dalšími muži. Josef má sice zaměstnání, ale vydělává absolutní minimum a skoro všechny peníze posílá do Polska, kde podporuje šest svých dětí.

Pod železničním mostem v londýnské čtvrti Hammersmith žije Kristof, 38. Je z Gliwice v jižním Polsku. Pracoval a platil v Británii daně a sociální a zdravotní pojištění po dobu tři čtvrtě roku, jenže pak onemocněl rakovinou močového měchýře. Lékaři z britského státního zdravotnictví mu sdělili, že nevědí, jestli ho smějí operovat, protože neplatil v Británii zdravotní pojištění po dobu celého roku. Operaci odkládali, ale nakonec, přes riziko vůči sobě samým, mu nádor odstranili.

Kristof byl v nemocnici čtyři týdny, a tak přišel o zaměstnání. Byl příliš slabý na to, aby pracoval. Neměl nárok na sociální podporu, tak skončil pod mostem. Jeho rána po operaci se mu zanítila, dostal infekci do ledvin, která mu působí obrovské bolesti. Nemá vůbec žádné peníze a leží, nemocen, na kusu lepenky z krabice a na balicím papíru. Je velmi hubený.

Pod stromy v Brook Green nacházíme Alexe, který pracoval v Litvě jako anesteziolog. V Londýně se mu vedlo dobře, měl zaměstnání, bydlel na pokoji s jinými, pak ho ale skupina Poláků opila a všechno mu ukradla - peníze, mobilní telefon, boty, a co bylo nejhorší, dokumenty, které ho opravňovaly k práci. Tak se stal Alex bezdomovcem.

Ve vyvařovně pro bezdomovce nalézáme padesátiletého polského svářeče Stanislava, který bydlí na parkovišti u supermarketu v Hammersmith; dva Litevce, kteří žijí pod keřem za kamenným schodištěm v malém parku a několik mužů, kteří žijí v podstatě trvale na letišti v Heathrow.

Ryszard zuří. Jako ostatní je naprosto rozhněván představou, že by opustil své přátele a rodinu a přijel do Londýna jen proto, aby tam zadarmo dostal podporu v nezaměstnanosti - v hodnotě 8 liber (350 Kč) denně. Většina lidí ze střední Evropy jsou kvalifikované pracovní síly. Mnozí z nich mají vysokoškolské vzdělání. Přišli do Británie za prací, ve snaze ochránit své rodiny před vysokou nezaměstnaností, kterou do jejich země přinesl volný trh. Některým příchozím se to podařilo. Jeden Ryszardův kamarád vede nyní v Londýně vlastní stavební firmu.

Ryszardovi se také do doby asi před měsícem vedlo dobře. Pracoval pro firmu malířů, měl vlastní zaměstnance, a vydělával dobré peníze. Najednou začal mít deprese. Neví proč: měl pocit selhání a nebyl schopen pracovat. Začal spát 12 - 13 hodin denně a když byl vzhůru, chtělo se mu jen hrát šachy v internetových kavárnách. Přestal kontrolovat své zaměstnance, muži, které si najal, začali odvádět špatnou práci, on už jim předem zaplatil, ale sám za dokončenou práci zaplaceno nedostal a firma malířů pokojů mu odmítla dát další práci. Než si to uvědomil, měl dluh ve výši 3000 liber a byl bez příjmu. Bez sociální záchranné sítě si nemůžete dovolit udělat chybu.

Musel opustit byt, v němž žil v severním Londýně s dvěma dalšími muži. Zjistil, že má v kapse 10 pencí a že nemá kde spát. Bylo 10 hodin večer. Chodil městem po dobu pěti hodin a pak došel na nádraží Victoria, ale bylo tam zavřeno. Dva dny dál chodil prostě městem, absolutně bez jídla. Pak se vplížil na pohotovostní oddělení nemocnice Charing Cross, kde spal tak dlouho, než ho vyhodili.

Třetího dne měl štěstí. Zaprvé se seznámil s opilcem, který mu řekl o kostele ve čtvrti Hammersmith, kde dostane zadarmo najíst, a tak se konečně najedl. Zadruhé se vydal k známému v severním Londýně, který mu půjčil 100 liber, takže si Ryszard mohl koupit na týden tramvajenku na autobusy, a mohl v nich v noci spát. Seznámil se také s jamajským bezdomovcem, který viděl, jaké má Ryszard na nohou puchýře, a dovolil mu spát na zemi ve squatu nedaleko nádraží Waterloo station.

Budova se zvnějšku zdá mrtvá. Na střeše roste plevel, okna jsou zatlučená dřevěnými deskami, uvnitř není elektřina, i když kabely visí ze stropu, není tam voda, ačkoliv teče odněkud zeshora. Na podlaze jsou hromady odpadků, je tu rozbitý vařič, rozbitý záchod, kbelík plný staré moči, graffiti na zdech a skoro všude na podlaze spí muži. Většina z nich má matrace, které si našli na skládkách. Někteří spí pod kabátem, jiní mají jednoduchou přikrývku.

Zdá se, že ti muži tady bydlí už mnoho měsíců. Ryszard vysvětluje, že budovu našli náhodou.

Všichni tito muži propadli sociální sítí. Většina z nich nemluví anglicky. Proto z nich byla většina z nich podvedena a okradena: zprostředkovatelny práce od nich protizákonně vylákaly peníze, byli nuceni pracovat za plat nižší, než je legální minimální mzda, jiní byli najati do práce a poté, co ji vykonali, jim prostě nebylo zaplaceno.

Někteří z nich se stávají obětí byrokracie: je jim řečeno, že nedostanou zaměstnání, dokud nebudou mít účet v bance, a účet v bance nemohou získat, pokud nemají trvalou adresu, avšak trvalou adresu nemohou získat, dokud si zaměstnáním nevydělají na zálohu a první splátku na pokoj.

Už jen to, že jsou lidé bez prostředků, jim výrazně ztěžuje úsilí najít práci. Většina z nich nemá mobil, a tak si nemohou telefonicky domluvit pohovor u možných budoucích zaměstnavatelů. Ryszard nedávno získal práci jako malíř pokojů, ale nemohl v ní pokračovat, protože na práci fyzicky nestačil vzhledem k tomu, že je vyčerpán z toho, že žije bez přístřeší.

Vydělal si 200 liber a myslel si, že se mu podaří tu částku zdvojnásobit tím, že koupí kradený laptop a prodá ho za 400 liber. O tom plánu řekl příteli v Neasdenu a ten mu dal dalších 200 liber, aby s nimi učinil totéž.

Když odešel kolem půlnoci z domu svého přítele se 400 librami v kapse, zastavila ho na ulici skupina mladíků, požádala ho o cigaretu a pak o peníze. Podařilo se mu utéci, ale údajní "prodavači" laptopu ho pak podvedli - ukázali mu laptop v krabici, on jim dal 200 liber, ale oni krabici pak nenápadně vyměnili za jinou, v níž byly jen tři lahve plné vody. Vrátil druhých 200 liber příteli a byl zase bez prostředků.

Na rozdíl od jiných mužů má Ryszard právo na sociální podporu. Začal pracovat v Británii několik let předtím, než Polsko vstoupilo do EU, a má dokumenty, které dokazují, že platil v Británii daně a pojištění po dobu čtyř let. Když se stal bezdomovcem, zažádal o podporu v nezaměstnanosti a bylo mu řečeno, že to bude trvat pět týdnů, než bude jeho žádost zpracována. O čtyři měsíce později mu bylo oficiálně oznámeno, že nemá nárok na nic. Vysvětlení proč ne mu nebylo poskytnuto.

Kompletní článek v angličtině ZDE