Nákupy domácností jsou tak hlavním motorem růstu ekonomiky. To je však dlouhodobě neudržitelné. Ekonomiku by měli podle analytiků táhnout především investice a export domácích firem. To jsou zlaté rady (spíš placené zlatem). Ještě by nám tito analytici měli říci kdo a proč by tady investoval, když není odbyt. Dále pak by mohli říci, kdo a proč by měl naše výrobky kupovat, když má vlastní, které jsou taky neprodejné. Přesto, že lidé kupují na dluh, více zboží už nejsou schopni kupovat -- také protože musí splácet půjčky, za které nakoupili. Někteří lidé rádi zapomínají na moudrost našich dědečků a babiček, že dluhy se nedělají. Banky se předhání v nabídkách peněz pro rodiny na nákupy dražších výrobků. Horší než banky je činnost různých Home creditů nebo Provident financialů, které za lichvářské úroky půjčují peníze lidem s nízkým IQ, kteří si neumí spočítat kolik vlastně nakonec zaplatí za zboží, o kterém si mysleli, že ho musí mít. Nakonec nebudou mít nic. Velikost dluhů našich domácností je přes 200 miliard korun. Dnes už asi 6 -- 10 % dluhů je nesplatitelných a půjčovatelé sahají k restrikci. Ty slušnější používají soudy a následné exekuce. Některé firmy předávají dluhy vymahačským firmám, které neváhají použít násilí proti dlužníkům. Je smutnou pravdou, že společností jejichž zaměstnanci sahají při vymáhání dluhů k násilí, přibývá. Je to i proto, že po násilí je při vymáhání dluhů poptávka. Zaplatit nakonec musí každý i za cenu zničené existence.

Život na dluh je posledním motorem skomírající ekonomiky na západě. To je nakonec i velký problém současné americké ekonomiky. Ve Spojených státech je průměrný dluh domácnosti kolem 30 000 dolarů. Na druhé straně je bankrot skoro dvou milionů amerických domácností v loňském roce. Bankrot se vším všudy, končící dražbou toho posledního, co v domácnosti zůstalo po splácení dluhů. Rozvoj úvěrů byl poslední tahoun i americké ekonomiky a ten skončil. V Americe přišel čas šetření a splácení dluhů. To byl i důvod k válce v Iráku. Když nemůžou utrácet obyvatelé, bude utrácet stát - za zbraně a za armádu. Zbrojní výroba chvíli potáhne skomírající ekonomiku. Platit budou Iráčané.

Stejná situace je ve Velké Britanii nebo v Německu. Každá domácnost si nadělá snadno dostupné dluhy a lidé zapomínají, že můžou třeba přijít o práci nebo můžou být nemocní, což tam není zadarmo. Pro část dlužníků to je katastrofa.

Kapitál už nemá kam ani proč investovat. Všude je nadprodukce, pro kterou není poptávka. Lidé nemají peníze. Jediná ekonomika, která je schopná růstu je čínská. A čínská ekonomika roste. Roční obchodní přebytek Číny vůči USA nyní převyšuje 100 miliard dolarů. To, že Čína ( a nejen Čína, ale celá jihovýchodní Asie) platí svým zaměstnancům jen absolutně minimální mzdy, znamená, že je Čína schopna likvidovat miliony pracovních příležitostí nejen v jiných rozvojových zemích, ale i ve Spojených státech a v Evropě. Každoroční obchodní přebytek Číny vůči USA nyní převyšuje 100 miliard dolarů. Čína s pětinou světové populace je schopna zahltit světové trhy výrobky vyráběnými za dumpingové ceny. A to není dobrá zpráva. Nakonec politika svobodného obchodu není tak výhodná jak vypadala. V Cancunu se ještě země, které si říkají vyspělé snažili různými fintami vyždímat ještě něco ze zemí třetího, chudého, světa. Jenže jednání zkrachovala, protože tyto chudé země řekli dost !

Takže zbývá poslední otázka -- co dál?? Odpověď na ní není lehká.