Vendelín Čtvrtek: Odložený happyend příběhu o zachráněném bezdomovci - část 1

7. 1. 2008 / Ivan David

V blogu aktuálně.cz napsala Ivana Jeništová, mluvčí Arcidiecézní charity:

„Nikoho zatím nenapadlo podívat se na toho bezdomovce. Kdyby nebyli bezdomovci, prohledávající popelnice, chlapeček by v kontejneru zemřel. Kdyby onen bezdomovec byl jako těch x... lidí, kteří odmítli zavolat záchranku, popelnici by zavřel a šel jinam. Chlapeček by zemřel. Bezdomovec je člověk na okraji společnosti. Nevíme o něm nic. Nevíme, jak se dostal až na dno společnosti. Je však jisté, že má srdce, cit a rozum, což se stěží dá říct o těch lhostejných, kteří nepomohli. A také mu nikdo za záchranu chlapce nepoděkoval. Nebo ano?“

Psychiatři nesmějí moralizovat, zlobit se na lidi, že nejednají správně, stavět se na něčí stranu sporu, dávat rozhřešení, na to jsou jiné profese. Psychiatr musí analyzovat chování, myšlení, vnímání, postoje, motivy atd., aby rozpoznal, zda se vymykají normě. Vymykají-li se, pak může nabídnout pomoc, je-li jí schopen, neboť zdaleka ne všechny duševní poruchy dokáže ovlivnit. Ne každý pacient má „náhled chorobnosti“ a sám se chce léčit. Ohrožuje-li pacient sebe nebo jiné, může být s přivolením soudu léčen nedobrovolně. Jinak ne.

Skutečný příběh pana S

Co jsme mohli vidět od počátku, kdybychom se dívali nikoli dojatě, ale psychiatrickýma očima? Každý správně uvažující člověk ví (a bezdomovec z vlastní zkušenosti), jak je třeba se chránit před chladem. Novorozenci vydrží mnohem víc než batolata nebo dospělí, ale každý zdravý přiměřeně zkušený člověk je seznámen s tím, že hned po porodu se umyjí, zváží a zabalí do zavinovačky, aby nenastydli, neprochladli, neumřeli. Pamatuji se na duševně nemocnou dětskou sestru, u níž bylo prvním okolím pozorovaným projevem choroby, že nedokončila převlékání novorozenců, nechala je nahé a šla jíst svačinu.

Nález člověka v odpadkovém kontejneru - živého či mrtvého - je šokem pro každého. Přiměřená reakce zdravě uvažujícího člověka při nálezu živého novorozence v kontejneru za prosincového chladu je, že ho vyjme a okamžitě zastrčí za bundu, nebo ještě lépe za košili a utíká s ním pro pomoc. Při teplotách kolem nuly rozhoduje každá minuta. Jestliže dospělý člověk stojí 20 minut nad kontejnerem a volá na lidi, aby pomohli, je to nepochybný projev chorobné bezradnosti a psychiatr musí přemýšlet nad její příčinou...

Samozřejmě nemá smysl kárat pana S za chybný postup, buďme rádi, že dítě hyenismus lidí, kteří ho odložili, přežilo. Za nepřijatelné moralizování však pokládám odsudek kolemjdoucích důchodců, kteří na volání pana S nepřispěchali na pomoc. Viděli muže jehož zevnějšek v nich těžko mohl vzbuzovat důvěru. Důchodce cítí, že je zranitelný. Kdyby novorozence viděli, skoro určitě by pomohli.

Ivana Jeništová se však zmýlila. Někoho přece napadlo „podívat se na toho bezdomovce“. Byla to TV Nova. Bylo to od ní hezké, přestože v tržním prostředí jde hlavně o sledovanost a nechat si ujít tak emočně nabitý příběh, by bylo z obchodního hlediska trestuhodné (přinejmenším snížení prémií). A také „mu někdo za záchranu poděkoval“, byl to radní hlavního města pro sociální věci, Jiří Janeček. Byla by velká politická chyba nevyužít takové příležitosti k pozitivnímu zviditelnění. To by neodpustila žádná politická strana. Pan Janeček to udělat musel a udělal to rád a určitě zcela upřímně. Za dobrý čin se sluší poděkovat, a když děkující může rozdávat, tak i odměnit. Pan S dostal místo na ubytovně, místo v kanalizaci se vyspal v posteli, a dokonce získal docela slušně placenou práci. To je všechno v pořádku. Nikdo ovšem nerozpoznal, že je nemocen.

Krize místo happyendu

Před očekávaným happyendem se objevila krize. Příběh bude médii déle sledován až do předepsané katarze. Nedostaví-li se katarze, nebude už o panu S referováno.

Pan S hned následujícího dne vyskakuje z okna ubytovny a způsobuje si odřeniny a kompresivní zlomeninu obratle. Je odvezen do fakultní nemocnice a velmi pečlivě vyšetřen. Při vyšetření však napadá lékaře a je vysloveno podezření na duševní poruchu. Je tedy převezen do psychiatrické léčebny. V ní je přijat, což nelze interpretovat jinak, než, že trpí duševní poruchou. Toto vše bylo možno se dočíst „z otevřených zdrojů“ sdělovacích prostředků, tedy mlčenlivost zdravotnického pracovníka nebyla porušena.

Po nezabalení novorozence ohroženého vychladnutím tedy zvláštní odchod z ubytovny a nestandardní jednání s ošetřujícím lékařem. Tato vědomost však nezabránila čtyřem (!!) klinickým psychologům, aby bez jakékoliv znalosti věci „psychologizovali“ při vysvětlování motivů takového jednání, tedy konfabulovali možná či spíše nemožná vysvětlení jednání pana S. Odborně se tomu říká „naivní explanace“.

Je velmi smutné, když klinického psychologa při znalosti obecně známých reálií případu nenapadne, že motivy by mohly být patické, tedy ovlivněné vážnou duševní poruchou. A nešlo jen o známého recidivistu Dr. Humhala, který na požádání vysvětlí cokoli čímkoli. Klinický psycholog není psychiatr, ale v tomto případě je nevyslovení podezření z duševní poruchy naprosto jasným profesním selháním. Děsím se toho, jak často k němu asi dochází.

Vysvětlování skoku z okna ubytovny šokem z příliš čisté postele je opravdu naivní, ale radní Jiří Janeček jako neodborník má na takovou domněnku na rozdíl od klinických psychologů právo: „patrně neunesl zásadní a náhlou změnu ve svém životě a zájem veřejnosti a médií“. Že jde o člověka, kterému musí nejdřív pomoci zdravotní psychiatrická péče, aby mohl přijmout sociální podporu bohužel nerozpoznali ani sociální pracovníci Centra sociálních služeb. Protože v zahraničí trpí psychózami asi třetina bezdomovců, měli by být sociální pracovníci vyškoleni tak, aby na psychózu aspoň vyslovili podezření. Bohužel tomu tak není, protože ti, kteří školení provádějí, často nemají praxi a školení by sami potřebovali. Rychlokurzy to nezachrání.

Že je třeba psychiatrické pomoci, nerozpoznal nikdo ani během 12 (nebo 14?) let bezdomovecké kariéry. Bylo to rozpoznáno před tím, potřebné léčení však po propuštění z lůžkového zařízení dlouho nepokračovalo.

Média neboli nástroje zprostředkování

Týdeník Týden vypátral, že „skončil v policejní cele“: "Proč mě odvezli na Kongresovku a píchnuli mě do cely, to nechápu," kroutí hlavou S. Policisté netušili, že pan S trpí duševní poruchou, ale v USA tak běžně postupují i v případě, že jsou si duševní poruchou jisti. Bezdomovec tak končí ve vězení, protože psychiatrických lůžek je nedostatek a s beztak nedostatečnou komunitní péčí nespolupracuje.

Veřejnost si prožívání člověka s duševní poruchou neumí představit, proto se nelze divit vyjádření mýtů v internetové diskusi:

„Myslím, že tlak našich sociálních pracovníků by ustál málokdo, z nich by byl na hlavu každý. Chlapa, co 12 let běhá po světě, kdy chce a kde chce, nutit do podepsání pracovní smlouvy a nástup hned v pondělí?Holt každý nechce vydělávat na ty naše kapitalisty.“

nebo:

„Být "homeless", je ve většině případů "way of life" a ne, jak se nám snaží namluvit levice, negativní produkt kapitalismu. Většinou se jedná o lidi, kteří chtějí být svobodní a skromné živobytí je jim milejší, než poklonkovat autoritám.“

Tyto názory jsou nesmyslné. Žít v teplovodní šachtě se člověk rozhodně jen pod diktátem zimy a chudoby, není to svobodné rozhodnutí a už vůbec ne boj proti autoritám. Už před dvěma sty lety byl některými intelektuály takto interpretován a idealizován „svobodný život“ Cikánů, kteří až do poloviny minulého století nesměli zůstat nikde déle než 48 hodin.

Samozřejmě nezklamali ani někteří novináři:

„Socialistické vlády s námi všemi zacházejí jako město s panem Szamszelym. Nabízejí nám teplý útulek a mizernou práci, když se polepšíme. Když děláme, co chceme, jsou z nás bezdomovci.“

Radní za ODS Jiří Janeček se tak od vedoucího komentátora pravicového „listu s názorem“ dozvěděl, že se k bezdomovci chová podbízivě, aby ho zotročil jako „socialistická vláda“. Pan Komárek se nepolepší a i když si píše co chce - co mu slina na jazyk přinese, bezdomovectví mu asi nehrozí.

Bezohlednost vyčítá radnímu Janečkovi a primátoru Bémovi i redaktor Martin Zvěřina (Lidové noviny):

„Co taková změna udělá s člověkem, který dvanáct let nespal v posteli a stejnou dobu neměl pravidelnou práci, to radní nezajímá. Je divné, že člověk uvyklý možná hladové, ale přece svobodě, utíká z ubytovny i nemocnice? Není. Že skončil na psychiatrii v Bohnicích, je asi „spravedlivá“ odplata za projevenou lidskost. Však on nám to někdo z magistrátu vysvětlí. Oni totiž vzali osud pana S do svých rukou. Zatímco na Štědrý den chtěl zůstat v anonymitě, během svátků mu byl názor změněn natolik, že ve čtvrtek poskytoval rozhovory. Jestli je obrat v myšlení pana Szamszelyho dobrovolný, nevíme. Lze však usuzovat, že když primátor Bém rozkázal konat „dobro“, na bezdomovcovy pocity nikdo nehleděl. A pak že nejsou možné pokusy na lidech.“

Nejen pan Zvěřina pokládá pobyt v psychiatrické léčebně za trest „odplatu“. Výkon některých novinářů, kteří si zřejmě kladou za cíl zbavit čtenáře posledních zbytků vkusu a kulturnosti je děsivý. Napsat „zavřený v blázinci“ je standardní hnus novinářské pokleslosti. Pan S není „zavřený v blázinci“, ale léčí se na psychiatrii, protože trpí duševní poruchou. Smyslem léčení není sankce „zavřít“, ale pomoci, nikoli v „blázinci“ ale v psychiatrické nemocnici, která byla v padesátých letech omylem nazvána „léčebna“.

Autor je profesí psychiatr, ředitel PL Bohnice

Vytisknout