Rozdíl spočívá v tom, že lidé, kteří prodávají tento časopis, se snaží dostat se z bezdomoveckého postavení a většině z nich se to prodejem časopisu a výdělkem z toho skutečně podařilo. Většina bezdomovců, kteří prodávají Nový prostor, využívá vydělaných peněz k tomu, že si platí nocleh v nějaké ubytovně. Tito lidé nechtějí být na ulici.

Štěpán Kotrba ale ve svém článku hovoří o lidech, kteří se rozhodli právě na ulici žít. Jsou to typy, které sedí celý den u Anděla a pijí, hrají si se psem a občas obtěžují kolemjdoucí. Je to směsice takzvaných antiglobalistů, antikapitalistů a jiných lidí, kteří se rozhodli postavit se proti režimu. Nejsou to skuteční bezdomovci, jako ti, co prodávají Nový prostor. Těm se nutnost pobývat na ulicích vůbec nelíbí.

Viz například Ivan V., který se stal bezdomovcem poté, co byl dvacet let redaktorem sportovní sekce deníku Lidová demokracie. Protože pracoval pro noviny za komunismu, už ho po pádu komunismu nikdo nezaměstnal (to, že psal v Lidové demokracii o sportu, a nedělal tedy komunistickou propagandu, nikoho nezajímalo). Skončil jako bezdomovec, zejména po automobilové nehodě, v důsledku které strávil skoro rok v nemocnici. Nyní konečně už zase pracuje, má vlastní sloupek v místním týdeníku. Ale trvalo to velmi dlouho a bylo zapotřebí solidarity řady lidí, aby se mu podařilo vrátit se do normálního života. Ivan V. je naprostá výjimka.

Mezi bezdomovci kolem časopisu Nový prostor byly stovky bývalých zaměstnanců továren, které udělaly bankrot anebo kteří byli propuštěni v důsledku působení nových tržních sil po pádu komunismu.

Klasický případ, jak se člověk stává bezdomovcem, je tento: Nejprve přijdete o zaměstnání - a to se stalo tisícům lidí, pracujícím v zastaralých továrnách. Většina těchto lidí už nenašla v novém kapitalistickém konkurenčním prostředí žádnou práci. Lidé, kteří byli zvyklí prostě jen automaticky plnit příkazy, se už nejsou schopni naučit vyvíjet iniciativu. Nebo se naučit něčemu novému. Je pro ně příliš pozdě.

Ano, z mnoha z nich se stali alkoholici, ale to se stane lehce, když člověk naprosto ztratí vlastní sebeúctu.

A kdo je ochoten v České republice zaměstnat kohokoliv, staršího než 40 - 45 let?

Vzpomínám, jak jsem musel bojovat, abych v časopise Mladá fronta Plus po příchodu nového ředitele, udržel tři ženy starší čtyřiceti let. Musel jsem neustále vysvětlovat, že ty ženy pracují ve skutečnosti daleko lépe než mladí lidé, už jen proto, že to zaměstnání potřebují, na rozdíl od mladých lidí, kteří mohou jít pracovat, kam se jim zachce, ale také proto, že vychovaly děti a staraly se dlouhá desetiletí o domácnost, což je obrovská kvalifikace. Jsou velmi schopné při řešení stresových situací, dokáží si dobře zorganizovat práci, dodržují disciplínu.

Neustále jsem od ředitele slyšel, že se těch "starých žen" chce zbavit, staří lidé jsou prý nanic, protože jsou zvyklí na zlozvyky z doby komunismu, kdy se nepracovalo.

Jsou to jen předsudky. Starší lidé jsou možná trochu pomalejší a jsou méně seznámeni s technologií, ale jsou pečlivější, mají širší životní zkušenosti a pracují tvrdě, protože si opravdu cení toho, že mají práci.

Takže většina bezdomovců, kteří přicházeli do časopisu Nový prostor byli lidé, kteří byli vyhozeni na dlažbu poté, co nebyli schopni platit činži. Sociální podpora je většinou kolem 2000 Kč měsíčně, nevíce 6000 Kč. Z toho nezaplatí ani za ubytovnu.

Jistě si teď mnozí myslí: Jak to? Tolik lidí žije z pouhých 6000 Kč měsíčně. Ano, pokud máte stále ještě dotovaný byt.

Problém byl, že jakmile tito lidé přišli o zaměstnání, rozpadlo se jim manželství a manželka a děti si ponechali dotovaný byt. A jakmile jste jednou z dotovaného bytu venku, máte k dispozici jen byty za vysoké tržní ceny. Žádný byt v Praze nestojí méně než 6000 - 7000 měsíčně. Plus elektřina, plyn, voda...

Pokoj, v němž bydlí na ubytovně několik lidí, stojí alespoň 2000 - 3000. A člověk taky musí dvakrát denně jíst.

Takže nejtypičtějšími případy bezdomovců jsou muži, kteří žijí na ulicích a jejich příbuzní to ani nevědí, protože tito muži se stydí za to, že by je jejich bývalé manželky a děti viděli jako bezdomovce, člověka, který selhal a nedokáže se postarat sám o sebe.

Jinými, ještě skandálnějšími případy, jsou případy duševně nemocných lidí. Jednou jsem napočítal 37 prodavačů časopisu Nový prostor, kteří zjevně trpěli nějakou duševní chorobou. Abych to řekl vulgárně, mnozí z nich byli prostě duševně zaostalí.

Kde byli jejich příbuzní? Opustili je, vykašlali se na ně. Proč se o ně nepostaral stát? Protože tito lidé nevědí, že jsou duševně nemocní. A i v případech, kdy to vědí a snaží se od státu získat pomoc, jak tomu bylo v případě Dáši, s níž jsem šel na úřad ve snaze jí získat invalidní důchod, byrokracie to znemožní. Duševně nemocný člověk většinou už nemá občanský průkaz, neví, kde bydlí jeho příbuzní a tak dále. A jak všichni víme, úředníky jejich osud naprosto nezajímá - ti chtějí dokumenty, razítka a hlavně chtějí, aby je nikdo neobtěžoval. Nesnaží se lidem pomáhat, konec konců, říkají, že to není jejich práce. Jsou hrdi na to, že jsou roboty, aniž by se jakkoliv pokusili svou práci zlidštit. Také jsou obětí pracovní kultury, kterou vytvořil předchozí režim.

Takže existuje mnoho překážek, které vytváří stát, v jejichž důsledku zůstávají opravdu potřební lidé ve strašlivé situaci.

Dělím bezdomovce na tři kategorie:

• Lidé, kteří přišli o zaměstnání a nové už nenašli
• lidé, kteří jsou duševně nemocní
• lidé, kteří si z bezdomovectví udělali životní styl a jsou rádi, že nejsou součástí organizované společnosti

To jsou ti jedinci, kteří sedí v Praze u Anděla a o nichž psal Kotrba. Vypadají tak, jako by chtěli dát najevo, že umýt se je také kapitalistický hřích.

Lidé ale vidí jen to, že bezdomovci jsou špinaví a většinou opilí. Mnoho lidí jim odmítá pomoci, protože si myslí, že když jim dají peníze, bezdomovci to utratí za alkohol a nikoliv za potraviny. Neuvědomují si, že když jste na ulicích, alkohol bezdomovce zahřívá a také jim pomáhá zapomenout na jejich strašlivou situaci.

Kotrbův článek je ale velmi nebezpečný. Napsat, že chápe někoho, kdo chce vzít policejní práci do vlastních rukou - ne, co je opravdu nejhorší: schvalovat krátkozraké "konečné řešení" pro osoby, které ho obtěžují, se moc neodlišuje od rozhodnutí poslat židy do koncentračního tábora. Nikdo by neměl hájit tak násilné kroky, k nimž dochází ve filmu, o němž se zmínil ve svém článku (na takové hollywoodské nesmysly nemařím časem).

Co se týče policejní přítomnosti, vzhledem k tomu, že sám bývám u Anděla velmi často, musím říct, že není pravda, že nedělají nic. Málokdy mine den, kdy policice nekontroluje jejich občanské průkazy. Viděl jsem to například včera kolem 15.30. Co jiného mají dělat? Je snad protizákonné pít? (V Británii ano, na ulici, pozn. red.) Mají je zavřít za to, že jsou špinaví? Je protizákonné sedět před McDonaldem?

Jediné, co by policie mohla udělat, by bylo, kdyby bezdomovcům odebrala ty psy. A ve skutečnosti je u Anděla daleko větší, vážnější problém, před Albertem i před McDonaldem - neustále se na vás obrací skupina žen s falešnými parfémy, od 8 ráno do 6 večer, každý den. Doprovází je muži, kteří zjevně celou operaci řídí. Je to zjevně protizákonná operace.

Neházejme všechny bezdomovce do jednoho pytle, a nepišme, že bychom měli vzít spravedlnost do vlastních rukou.

Kromě toho se mi zdá paradoxní, že Kotrba, který nechová zrovna záporné pocity vůči lidem, stavějícím se proti establishmentu, žádá policii, aby jednala proti jejich svobodě být špinavý, pít a nepracovat.