Sešup Zelených začal tím, že vstoupili do současné vládní koalice. Bursík potom udělal všechno pro to, aby si z názorově různorodé partaje vytvořil alespoň navenek homogenní páku. Nešlo přitom jen o etablování současné moci. Zdá se, že předseda skutečně věřil -- a možná dosud věří -- tomu, že strana očištěná od různých oportunistů upevní své pozice u veřejnosti, přitáhne jí příznivce orientované jinak, než byli její voliči v posledních parlamentních volbách, a v těch dalších tak bude stejným, ne-li ramenatějším kingmakerem. Proto vsadil na generaci mladých lidí po dvacítce a třicátníků, na lidi, kteří jsou sice technokraty, uvědomují si však rizika poškozování životního prostředí a přírody. Pravda je, že tím skutečně některé lidi získal. Pokud do strany vstoupili, pomohli mu vytvořit nové základní organizace, s nimiž na zářijovém sjezdu v Teplicích převálcoval tu část strany, která viděla životní hodnoty i jinde, a lpěla na programu, který Bursíka přestal zajímat.

Takto změněná strana však ve společnosti kýžené ukotvení nenašla. Novým straníkům jistě nechybí touha dál zůstat na pracovních místech spojených s rezortem životního prostředí. I proto jim však schází přesvědčivost, osobní nasazení a autenticita. Jsou spojeni s vládou, která je většinou veřejnosti vnímána s despektem. A protože se Zelení na vládní ani parlamentní úrovni nedokáží vymezit vůči natolik zásadním tématům, jako je radar, diplomatické uznání Kosova či válka v Iráku dostatečně zásadním způsobem, většina občanů je v lepším případě nevšímavě odmítá, v horším jimi opovrhuje. Dílčí úspěchy vládnutí na tom nemohou nic změnit. I dobře míněné kroky jsou vnímány prizmatem zpronevěření se tomu, co si myslící občan pod pojmem zelená politika představuje. Lidé se s podezřením dívají i na to, že Zelení nekriticky podporují přijetí Lisabonské smlouvy a v duchu své linie nedohlédají aspektu jejího možného sociálního dopadu.

"Demokratická výzva", frakce vedená Kuchtovou a Zubovou, se snaží o zvrat tohoto trendu. Z krátkodobého i střednědobého hlediska je to samozřejmě snaha marná. Svou židli si téměř nikdo z Bursíkových příznivců nepodtrhne, dokud mu to na ní sype. SZ tak rázuje k další volební prohře v eurovolbách, a protože ukázala, že své prohry reálně reflektovat nechce, i k definitivní porážce ve volbách parlamentních. Teprve potom nastane čas na výměnu seslí na všech úrovních, a také čas k runu zklamaných na předsedu, který se může a jistě bude bránit jen tak, jak to dělá už teď: své kritiky obviní z toho, že mu nebyli dostatečně oddáni a propad je jejich vina.

Je zřejmé, že Zelení se budou s touto zkušeností vyrovnávat těžko. Kuchtová stranu přebudovanou k obrazu své frakce do sněmovny nepřivede. Bursík je technolog moci a rozkol, jejž povýšil na jednotu, ve SZ dlouho zůstane jako základní ingredience její neschopnosti.

. Frakce dnes nemá sílu na to, aby stranu ovládla. Uvnitř partaje bude vnímána její současnou podstatou jako rozkladný činitel a jako taková také předsedou logicky obvinňována z generování neúspěchu, který ovšem svou sebestředností a válcováním opozice odstartoval sám.

Docela škoda, pomyslí-li člověk na to, jak to mohla být sympatická strana.

(Autor vystoupil ze SZ po parlamentních volbách v roce 2006)