Ano, slyšíte dobře, bezdomovci dostali slovo v Senátu, aby mohli vylíčit svůj příběh a říci svůj názor. Nic neukradli, nerozbili, neznečistili; jenom se zapojili do diskuse, na mikrofon i v kuloárech, a věru měli o čem povídat. Případ zdaleka ne netypický: sirotek, který celý život strávil v dětském domově, kde se také vyučil a odkud odešel na vojnu, z níž se však už neměl kam vrátit; zůstal na ulici, odkud je prakticky nemožné získat zaměstnání i přes to, že kvalifikace ani vůle pracovat nechybí.Takové dojemné příběhy jsou ovšem jen špičkou ledovce problémů, jimiž žije naše společnost a jejich projevem či symptomem je bezdomovectví. Pokud si s nimi nedokážeme poradit, nezbývá než symptomatická léčba, tedy přímá pomoc bezdomovcům.

O příčinách bezdomovectví se mluvilo v prvním bloku konference, v němž vystoupili Petr Homolka, Pavel Pěnkava. Z těchto příspěvků vyplynulo, jednak že v našem právním řádu stále nemáme definici bezdomovectví, o níž by bylo možné opřít komplexní systém pomoci a že dosud neexistuje obecně přijímaná typologie tohoto jevu a jeho příčin. Pomoci mají projekty financované z fondů EU a mezinárodní spolupráce, protože, jak známo, s podobnými problémy se potýkají všechny civilizované země. Konkrétních příčin bezdomovectví je možné, na základě zkušeností identifikovat velké množství: ztráta celoživotního zaměstnání a následující rozpad společenského zázemí, bankrot montážních podniků, které dlouhodobě zaměstnávaly a ubytovávaly dělníky v ubytovnách, děti z dětských domovů bez sociálního zázemí, děti mentálně či jinak postižené, jimž zemřeli rodiče, kteří se o ně celý život starali apod.. Mnohé z těchto příčin však nepochybně mají společný jmenovatel. Skutečnost, že si s tímto problémem nedokázaly poradit ani ekonomicky nejrozvinutější státy nasvědčuje tomu, že se na nejhlubší rovině jedná vskutku o problém civilizační, nejspíše související s dynamikou sociálních změn provázejících měnící se společenské a ekonomické struktury. Prostě řečeno, moderní průmyslová společnost oslabuje funkci rodiny, aniž ji dokázala nahradit něčím jiným.

Druhý blok konference se snažil postihnout základní modely pomoci bezdomovcům. Vystoupili nejprve Antonín Plachý, Miroslav Barták. Třetím řečníkem byl náš bývalý kolega senátor Daniel Kroupa, který prezentoval nový projekt FCH Starý Knín zaměřený na rodiny s dětmi, které se dostaly do stavu, kdy jim při ztrátě domova hrozí odebrání dětí. Tento azylový dům pro rodiny vznikne v obci Mokrovraty ve Středočeském kraji a podle předpokladů bude v pěti bytových jednotkách poskytovat zázemí klientům na dobu půl, maximálně rok. Zajímavé na tomto projektu je, že se pouští na novou, dosud neprobádanou půdu a bude-li úspěšný, pomůže řešit případy, které zhruba před půl rokem proběhly sdělovacími prostředky a otřásly veřejným míněním: kdy státní úředníci, na základě sociálně právní ochrany dětí, násilím tyto děti odebírali jejich rodičům, kteří se přes hmotnou nouzi o tyto děti starali.

Poslední blok byl v odpoledních hodinách věnován prevenci bezdomovectví a kromě přítomných řečníků Ilji Hradeckého a Stanislava Fialy poskytoval prostor i zástupcům Ministerstva práce a sociálních věcí, kteří mohli předložit koncepce pomoci bezdomovcům, mohli se vyjádřit i k dlouhodobým záměrům vlády na řešení příčin bezdomovectví, mohli vysvětlit jaké legislativní úpravy jsou k tomuto problému připraveny, mohli ujistit poskytovatele služeb bezdomovcům, že deregulace nájemného bude doprovázena opatřeními, která zabrání tomu, aby se na ulici ocitly další desetitisíce bezdomovců (a taková opatření jsou nejen možná, ale i nutná a byla připravena již v polovině devadesátých let, kdy měla být deregulace realizována) -- to všechno zástupce ministerstva a nejlépe ministr, mohl. Mohl, ale neučinil. Škoda. Přidal tak k příčinám bezdomovectví ještě tu, o které se na konferenci nemluvilo: nezájem politických představitelů o tento problém.