Možná bychom se měli více zamyslet nad tím, co nám čísla o vývoji české ekonomiky ve skutečnosti říkají.

Měli bychom si přiznat, že vůbec nic nenaznačuje, že bude lépe – je jen mnoho signálů, že bude hůře. Musíme si přiznat, že nejen v listopadu poklesly zakázky v českém průmyslu o třetinu, ale že tomu tak bylo i v prosinci a že totéž probíhá i v lednu a bude tomu tak i v únoru.

Z toho pak plyne jediný závěr – v únoru a nejpozději v březnu bude i těm největším optimistům jasno, že nejde jen o pokles zakázek, ale že jde – a to hlavně – o prostý fakt – třetina průmyslových kapacit je v současné době zbytečná, není pro ně dostatek práce. A je-li třetina kapacit nevyužita, pak není práce – a buďme zde trochu opatrní – pro každého čtvrtého či pátého zaměstnance.

Co ta jedna pětina znamená, si lze snadno spočítat – v českém průmyslu pracuje kolem 1 milionů zaměstnanců.

Proto je celkem reálná prognóza, že na konci prvního pololetí zde bez větších problémů bude víc než půl milionu nezaměstnaných (míra nezaměstnanosti už bude téměř 10 %) a to je spíše dolní hranice odhadu. A to mluvíme jen o vývoji situace v průmyslu. Kde jsou navazující odvětví – stavebnictví, doprava a služby? Kromě toho se poměrně velká odbytová krize řítí i na zemědělství.

Kdo si dnes vzpomene na začátek prosince minulého roku, kdy premiér vykládal poslancům, že dynamika HDP v příštím roce bude 3 % – to je prý očekávaný scénář. To vše pak bylo vtěleno do Strategie připravenosti akcelerace růstu – opravdu přiléhavý název. Myslet si v té době, že nás čeká hospodářský růst – to není nevědomost, to je bohužel neznalost, neprofesionalita.

Hlavní problémem současnosti je především neschopnost uvědomit si, kde vlastně jsme a zejména pak pochopit dynamiku krizových jevů. Vlak krize se rozjel, má velikou setrvačnost a zastavit ho a dostat na jinou dráhu, bude vyžadovat ohromné úsilí. K tomu nám sotva pomůže představa, že z krize vyjdeme bez toho, že bychom do ní nevložili žádné další peníze.

Tuto krizi prostě nemůže řešit úzkostlivý účetní přemýšlející nad každou korunou. Bez určité velkorysosti se zde nelze obejít. Již dnes je nutno přemýšlet o desítkách a stovkách miliard, která budeme muset vynaložit na otupení důsledků krize.

Měli bychom pochopit, že tržní síly se stejnou brutalitou s jakou stavěly předchozí prosperitu, ji dovedou likvidovat (a možná že v krizi to bude ještě větší pustošivý účinek). Nedělejme si o nich iluze.

Vkládá-li Německo již víc než 100 mld euro do ekonomiky a hovoří-li se tam o 1000 mld špatných aktiv v německých bankách, jestliže navrhují použít USA jen v jednom opatření 825 mld (a stovky dalších miliard dolarů už vydaly předtím), pak české představy působí jako opravdové dětinství.

Je to politika zavírání očí před tím, co se v naší ekonomice reálně děje a to je moc špatná zpráva. Ono to dětinství může být také výrazem bezradnosti...