Po druhé světové válce velmi rychle feminizace přežehlila leccos. Také nadmíru svérázně poznamenala školství, a to až dodnes. Žena-učitelka po roce 1945 kromě výuky ve třídě, stání ve frontě na potraviny, udržování domácnosti, ale také třeba evidence sběru nebo "odborářských" (či dokonce "stranických") aktivit měla na krku rovněž výchovu vlastních dětí. Tohle zastat by zkrušilo "i chlapa" (kdyby to uměl zvládnout!). Muži se vytratili z učitelského povolání nejen pro relativně nízký plat. A "souška-učitelka" se přece nezblázní, pokud je v osnovách něco nového nebo problematického, má-li to ve zdraví přežít. Po druhé světové válce se učitelství mnohem nápadněji stalo rychle jen "zaměstnáním pro ženy", méně už povoláním (ať pro muže, anebo pro ženy!).

Součástí výuky je také hodnocení. Učitelé na všech stupních si za těch víc než 60 let postupně zvykli, že si osobně usnadní život, budou-li něco -- třeba čtením z připravených textů -- "přednášet"; a pak to zkoušet (zvláště když třeba učili "neaprobovanému" předmětu). Pokud jsem angažován v této "branži" a víceméně jen diktuji a testuji, pak ovšem mi odpadá nutnost osobního získávání pozornosti u žactva pro vyučovaný předmět a stačí mi získat jakýkoliv pseudoportrét žákovských znalostí pomocí testů...

Raději to zopakuji: Pokud kantor musí stále zadávat testy, pak NEUČÍ a NEZÍSKÁVÁ ZÁJEM O VZRUŠUJÍCÍ POZNATKY svého oboru, ale jen úřaduje. Svým případným nástupcům při výuce takového předmětu znemožní přirozené navázání a rozvíjení poznatků v oboru. Přitom v některých předmětech je potřeba nejen vzbudit zájem, ale také přispět k jeho udržení! Také tím, že špičkovým žákům musíme umět nabídnout "lahůdky" spojené s probíranou látkou, abychom na druhé straně vyhmátli, proč asi méně nadaní žáci "mají tmu". Samozřejmě jinak se to bude projevovat třeba v matematice, a zase úplně jinak v dějepisu nebo zeměpisu (o tělocviku nemluvě). Ty neustálé a -- přiznejme si -- nesmyslné tlaky na odsunutí matematiky pouze na osvojení "kupeckých počtů a dost" jsou zčásti symptomem toho, že někdo někdy dřív málo působivě pro svůj obor "hořel", aby aspoň trochu přispěl k "rozdoutnání" zájmu o krásu exaktního oboru, jakým je především právě matematika. Verbalizace máme zatím v základním školství až příliš. Kupodivu ale bez žádoucího efektu; třeba hned pokud jde o bezprostřední jazykovou prezentaci myšlenek. (Nemá smysl teď rozvádět, že ani "mluvčí" nebo profesionální reportéři nějak zvlášť -- až na vzácné výjimky -- nevynikají přiměřenou noblesou při vyjadřování. Kolikrát v jedné jakoby "udýchané" větě, ještě než ta věta vůbec začne, zazní "é" -- foneticky spíše "ö" -- jakoby v očekávání nápovědy, spolu s dalšími zlozvyky, které připomínají spíše zkoušení u tabule než projev kultivované osoby.)

Nelze zapomínat ani na to, že při běžných generačních přesazích v učitelských sborech (pokud je potřeba angažovat i přesluhující kolegy, 40-letý rozdíl nemusí být výjimkou) jedna učitelka jako kdyby se již narodila s počítačem málem v kolébce a jen o generaci starší kolega by třeba mohl mít z informatiky vyrážku. Přitom pokud jsou pracovníci ve školství tak velice zkušenostně (ale i kvalifikačně) různorodí, není možné mávnutím kouzelného proutku dosáhnout rychlé kvalitativní změny. Už proto, že se učitelská kvalifikace tak málo povzbudivě honoruje, učí nebo "přesluhuje" bez nutnosti pro výuku se odborně -- ale i morálně -- kvalifikovat nemálo učitelek a učitelů. (O nedávném sexuálním úletu jedné učitelky s následnou mediální prezentací samozřejmě nemluvě. Takto jedna vlaštovička jistě žádné jaro ve školství neudělá!)

Přitom se pořád opakuje, že vzdělání je základní, ne-li nejdůležitější hodnotou ve společnosti. Učitel(ka) se musí celoživotně vzdělávat, aby na úrovni mohl(a) vzdělávat své svěřence ("zítřek národa"!). Mělo by se zvážit, zda vůbec ještě máme nějaká kritéria k posuzování celkové úrovně učitelské práce, počínaje "kvalifikací" a nikoli konče celkovou účinností výuky předmětu; s napojením celkové "zpětné vazby" (od klimatu ve třídě po ohlas rodičů i samotných žákyň a žáků). Mělo by se zajistit postupně neformální zvyšování učitelských platů tak, aby bylo možné si stále lépe vybírat nové uchazeče o učitelskou práci; místo toho, aby už tolik let platilo, že absolventi pedagogických fakult si hledají lépe placenou práci, než jakou je stále učitelství. (Není zde omluvou, že tč. nastala ekonomická recese.)

Politikové zatím školství stále jen "ošetřují" (jako to činí i s jinými sektory, mj. třeba se zdravotnictvím!), aniž by zajistili daný sektor VĚCNĚ a KVALITNÍM -- tj. s vyhlídkou na dobrý plat optimálně vybraným -- PERSONÁLEM. (Což se týká nejen středního zdravotnického personálu, ale ještě snad naléhavěji učitelstva. Ne každý půjde učit jen proto, že má rád děti nebo že se mu líbí vzrušující pedagogický proces.)

Samozřejmě že jsem se jen letmo zmínil o tom, co viditelně moc bolí. Zcela jiné sousto je, co přesně a jak učit; a do jaké míry může být "škola hrou" (když nemalou roli v životě hraje i soutěž; stěží bude ale soutěživost stimulovat, má-li žactvo týž den absolvovat třeba tři testy). Stereotyp stávajícího dávkování učiva také je optimální jen problematicky. A ať už máme nebo nemáme děti školou povinné, jako občané jsme povinni dát účinně najevo, že se nám jako voličům nelíbí řečnická cvičení politiků v parlamentě; a že by měli jak parlament, tak senát, a především na prvním místě vláda urychleně hledat, jak nenechat natvrdo dopadnout stávající fázi ekonomické recese také tím, že se komplexně přehodnotí stávající školská soustava. Ne až na posledním místě ve vazbě na platové ohodnocení (sladěné s individuálně vyhodnocovanou kvalifikací, vázanou současně na dosahované výsledky práce ve třídě). A navíc: Dokud se bude -- s jistou nadsázkou -- oprávněně tradovat, že na škole fungují jen dva muži, ředitel a školník, je to s naším školstvím stále špatně!