Volič většinou zná jen málo představitelů strany, kteří, pokud nebyli před krátkou dobou skandalizováni, nebývají překážkou pro rozhodnutí, i když vůdce preferované strany není imponující osobností nebo aspoň sympaťák. I při většinových volbách do Senátu se volí najednou v 27 obvodech a účinně manipulovat veřejným míněním proti významnému počtu kandidátů jedné strany není úplně jednoduché.

Při nepřímé volbě prezidenta volí politika politici, kteří kandidáty dosti důkladně a často i osobně znají a mohou posoudit jejich přednosti a důsledky zvolení jednoho či druhého. Nerozhodnutých bývá málo. Při těsném rozdílu počtu volitelů preferujících jednoho či druhého kandidáta přichází v úvahu „ovlivnění“, jak velmi přesně vystihl neobratný ovlivňovač poslanec Morava. Může jít o ovlivnění „negativní“, tedy vydírání nebo „pozitivní“, tedy „podplácení“ (ne nutně penězi), nebo o kombinaci obojího (dokonce u jednoho zákonodárce). Protože strany nemají tajné služby, může se stát, že mezi zákonodárce pronikne někdo vydíratelný nebo uplatitelný (takový, který může přijetím úplatku více získat než ztratit). Při volbě voliteli je však mediální manipulace téměř bez šance.

Naproti tomu při přímé volbě hlavy státu je jisté, že informace o kandidátech k voličům proniknou. Takové informace nutně budou ve vysoké míře zkreslené ve prospěch jednoho a neprospěch druhého kandidáta. Na to, aby byly informace objektivní, jde o příliš mnoho. Volič není schopen nic nezávisle ověřovat, a proto zkreslení informací nerozpozná. Při minulé prezidentské volbě sice k příliš velké manipulaci nedocházelo, ale šlo o nepřímou volbu a oba kandidáti byli navrženi pravicovou koaliční stranou (výběr mezi protievropským a proamerickým kandidátem). Levicová opozice (i kdyby se na kandidátovi shodla) neměla šanci s vlastním návrhem uspět. Pokusy o mediální manipulaci voliteli- profesionálními politiky by byly zcela marné. V současné době můžeme jasně pozorovat, jak média v ČR v naprosté většině nekriticky chválí vládní činitele (nebo bagatelizují jejich chybná rozhodnutí), zatímco levicové opozici dávají minimální prostor a zkreslují její vyjádření tak, aby vyzněla jako špatná, nekompetentní, neodpovědná, povrchní... Pokud lze výrok představitele levice překroutit pro využití ke skandalizaci, s jistotou tak některá média učiní. Takové jednání lze při kampani před prezidentskou přímou volbou očekávat s naprostou jistotou. Kandidát levice může uspět jedině za předpokladu, že pravice nenajde alespoň trochu vhodného kandidáta.

Vysoce pravděpodobný neúspěch kandidáta levice (i při úspěchu ve volbách do Parlamentu), by měl nutně další důsledky. Vznikl by velmi silný tlak na posílení prezidentských pravomocí, tedy přinejmenším účinnější brzdu levicových iniciativ. I při soupeření kandidátů, které lze očekávat- tedy kandidátů politickou orientací minimálně vzdálených – v nevyhnutelné snaze o získání středového voliče, by se tak nutně stalo, že se prezident bude chovat velmi nezávisle na politické straně, která ho navrhla, a to nikoli v upřímné snaze konat dobro navzdory „partajním zájmům“, ale prostě proto, že se stane třetí politickou stranou, která nemusí potřebovat podporu (hlavně v druhém volebním období), ale disponuje vlivem, který může do značné míry eliminovat snahu strany, která ho nominovala, podporovat její volební program. Bude tedy z ústavy „neodpovědný“ jako dosud, ale z pravomocemi jako nikdy od roku 1918.