V energetice proto není řešením krize spálení veškerého severočeského hnědého uhlí, ale přechod k novým moderním technologiím výroby energie a především maximální využití všech možností úspor energie. I v energetice proto musí být maximální důraz kladen na výzkum a vývoj nových technologií úspor a výroby energie a zdokonalování technologií stávajících.

Ministr Říman v této situaci předložil návrh nové Státní energetické koncepce do roku 2050 (dále jen „SEK“). Cílem tohoto článku je čtenářům vysvětlit, proč tento návrh je koncepčně chybný (především proto, že nerespektuje mezinárodní závazky ČR v oblasti úspor energie a využití OZE), energeticky zastaralý (neboť je postaven na stále stejných zastaralých technologiích, novým technologiím nedává potřebný prostor), ekonomicky nepravdivý (nepředpokládá totiž výrazný růst nákladů na výrobu energie z paliv produkujících velké množství oxidu uhličitého), z hlediska ochrany životního prostředí a klimatu zcela nepřijatelný (předpokládá pokračující devastaci severních Čech těžbou uhlí a uranu, neklade dostatečný důraz na úspory energie a využívání OZE, nevede k dostatečnému omezení emisí skleníkových plynů a jiných škodlivin) a z politického hlediska pro ČSSD neakceptovatelný (protože vede k porušení předvolebních závazků). Všechna tato tvrzení si ukažme na jednotlivých „energetických komoditách, resp. produktech“.

Technologická revoluce

Začněme úsporami. Úmyslně je uvádím na 1. místě, protože principiálně by měly být hlavní prioritou SEK pro 21. Století, což si pan Říman patrně vůbec neuvědomuje. Potenciál je v ČR v průmyslu, budovách i domácnostech obrovský. Zatím však stále nebyly vytvořeny odpovídající podmínky pro využití tohoto potenciálu. Zvláštní důraz je třeba klást na zateplování budov, protože to je jediná cesta jak snížit spotřebu zemního plynu. Možnosti úspor energie snížením energetické náročnosti budov jsou pětinásobně větší, než je energie veškerého hnědého uhlí blokovaného územními limity těžby v severních Čechách. Budovy v ČR spotřebují 297 PJ energie ročně (asi 16 % celkové spotřeby primárních energetických zdrojů v ČR), energetickou náročnost budov však lze zateplováním a pomocí dalších technických opatření snížit přibližně o 175 PJ ročně (cca desetina spotřeby primárních energetických zdrojů).

Pokud jde o průmysl, současné energeticky efektivní technologie mohou snížit energetickou náročnost českého průmyslu o 23 %. Česká republika spotřebuje na každou vyrobenou jednotku hrubého domácího produktu asi 1,7násobně více energie než státy EU-15.

Celá EU si v energeticko klimatickém balíčku stanovila závazek snížit do roku 2020 spotřebu energie o 20 %. Návrh SEK však ani tento cíl neplní, přestože ČR patří v EU ke státům s nejvyšší energetickou náročností a přestože k roku 2050 lze v ČR uspořit o 45 až 84 % současné konečné spotřeby energie.

Dalším Římanem opomíjeným nástrojem udržitelné energetiky jsou obnovitelné zdroje energie (OZE). Je třeba připomenout jejich klady i zápory. Především jejich využívání poškozuje podstatně méně životní prostředí než zdroje neobnovitelné (především neprodukují hlavní skleníkový plyn oxid uhličitý). Nezanedbatelným argumentem je to, že se jedná o tuzemské zdroje energie a že jde o nevyčerpatelné zdroje energie, které v dlouhodobé perspektivě úplně nahradí neobnovitelné zdroje energie (možná s výjimkou jaderné energie).

Z dnešního pohledu se základní nevýhodou obnovitelných zdrojů energie jeví především vyšší náklady na výrobu energie. K tomu je ale třeba uvést, že vzhledem k růstu cen energie z fosilních zdrojů se však tento rozdíl postupně eliminuje a brzy bude pro některé obnovitelné zdroje rozdíl již úplně smazán - například současné ceny elektřiny jsou již ve výši asi 80 % cen elektřiny z větrných elektráren. Dalším nedostatkem je závislost na klimatických podmínkách. To se týká však pouze využití větru, vody a slunce. Biomasa a geotermální energie, které v ČR mají největší potenciál, jsou stejně spolehlivé zdroje jako zdroje na klasická paliva.

V roce 2007 činil podíl energie z OZE na konečné spotřebě energie asi 6,1 % a podíl výroby elektřiny z OZE na hrubé spotřebě elektřiny 4,7 %. Cíle stanovené EU pro ČR jsou ale podstatně jiné - 13 % OZE na konečné spotřebě energie k roku 2020 a 8 % výroby elektřiny z OZE na hrubé spotřebě elektřiny k roku 2010. Pomalý rozvoj využívání OZE v ČR je dán horšími přírodními podmínkami (potenciál energie větru a vody je v ČR omezen), a hlavně liknavostí této vlády. Její vinou jsou především legislativní podmínky nedostatečné. Existuje sice progresivní zákon o podpoře výroby elektřiny z OZE, který v roce 2005 schválila Paroubkova vláda. Od té doby se ale vývoj české legislativy zastavil. Výstavbě zařízení na výrobu elektřiny z OZE jsou kladeny značné administrativní překážky. Neexistuje systém podpory tepla z OZE. Nezbývá než konstatovat, že současná vláda považuje OZE za okrajovou záležitost a podporuje je pouze slovně, fakticky pro jejich rozvoj nedělá prakticky nic.

Přitom reálný potenciál výroby energie z OZE je v ČR značný. Proti návrhu SEK je skutečný celkový využitelný potenciál OZE k r. 2020 o cca 20% vyšší a k r. 2050 cca dvojnásobně vyšší než je uvedeno v SEK (rozdíl je hl. v teple, v elektřině jsou možnosti OZE o cca třetinu vyšší než udává SEK). V návrhu SEK jsou v oblasti OZE několikanásobně podhodnoceny možnosti využití geotermální energie. Přitom rozhodujícími OZE jsou v ČR právě zcela spolehlivé zdroje, jako jsou biomasa a geotermální energie. Není tedy důvod se obávat OZE z hlediska spolehlivosti zásobování.

Dle návrhu SEK má elektřina z OZE v roce 2020 dosáhnout podílu 8 %, ale tento podíl má být podle platných mezinárodních závazků ČR dosažen už v roce 2010. Dle téhož návrhu má elektřina z OZE v r. 2030 dosáhnout podílu cca 15 %, ale cíl stanovený platnou Státní energetickou koncepcí, kterou také schválila sociálnědemokratická vláda, je 18 %. Dle Římanova návrhu SEK má elektřina z OZE v r. 2050 dosáhnout podílu cca 30 %, reálné je však dosažení 40 až 45 %.

Uhlí

Především v oblasti uhelné energetiky je Římanova koncepce nepřijatelná. Současné disponibilní zásoby hnědého uhlí vystačí do roku 2054 (při postupném poklesu těžby) a zásoby černého uhlí do roku 2035. Z hnědého uhlí se v současné době vyrábí 48 % naší výroby elektřiny a 53 % tepla pro centrální zdroje zásobování teplem (CZT). Z černého uhlí se v současné době vyrábí 9 % naší výroby elektřiny a 9 % tepla pro CZT. Hnědé i černé uhlí ještě využívá asi 450 tis. domácností k individuálnímu vytápění domů.

Disponibilita tuzemského hnědého uhlí je omezena územními ekologickými limity těžby. Jde především o lomy Bílina a ČSA. Disponibilita černého uhlí je omezena tím, že byl proveden odpis zásob ložiska Frenštát (cca 1,5 mld. tun uhlí) z důvodu ochrany životního prostředí (těžba tohoto ložiska by znamenala značnou devastaci významné části Beskyd). Návrh SEK požaduje prolomení limitů těžby hnědého uhlí a přípravu do těžby ložiska Frenštát. Oba požadavky jsou z mnoha důvodů nepřijatelné.

Ve vztahu k limitům těžby hnědého uhlí lze uvažovat o prolomení limitů na dole Bílina, kde by to zajistilo dostatek uhlí pro zdejší elektrárnu Ledvice na dalších cca 30 let. Prolomení limitů na dole ČSA je však nepřijatelné. Prolomení limitů především představuje likvidaci dvou obcí Horní Jiřetín a Černice a později i celých Chemických závodů Záluží.

Při zohlednění zásob v rámci limitů a posunu limitů na dole Bílina, s ohledem na retrofity uhelných elektráren, na možnosti přechodu teplárenství na jiná paliva a na rostoucí ceny energie a tedy i tlaku na úspory energie apod., je hnědého uhlí je v oblastech vymezených územními limity dostatek na příštích cca 30 let, až zhruba kolem roku 2040 dojde k výraznému poklesu těžby a možnosti nedostatku uhlí. Prolomení jiných územních ekologických limitů těžby než na dole Bílina není proto v horizontu příštích 40 let nutné. To potvrzují i fakta z níže uvedeného grafu. Z něj zcela jasně vyplývá, že prolomení limitů na dole ČSA problém nedostatku uhlí pro výrobu elektřiny a tepla neřeší. Při prolomení limitů by zdejší těžba stačila pro zásobování 1 elektrárny (nebo pokrytí třetiny spotřeby současných tepláren na hnědé uhlí), takže po roce 2055 by stejně mohla existovat jen jedna elektrárna na tuzemské hnědé uhlí. Problém přechodu z uhlí na jiné zdroje tedy bude muset česká energetika řešit nezávisle na osudu limitů na dole ČSA.

Zastavení vývozu elektřiny by naopak ročně ušetřilo dvakrát tolik hnědého než by se ročně těžilo na dole ČSA. Místo tlaku na prolomení územních limitů je tedy spíše vhodné utlumit vývoz elektřiny. Pokud je problém nedostatku hnědého uhlí v určitém časovém horizontu, tak logicky je prvním opatřením regulace vývozu elektřiny. Saldo dovozu a vývozu se v ČR již řadu let pohybuje kolem 12 TWh, což je asi 20 % naší spotřeby elektřiny a odpovídá to zhruba 12 mil tun uhlí ročně. Doposud bylo takto vyvezeno asi 200 mil. tun našeho hnědého uhlí. Pokud by došlo k rychlému utlumení vývozu elektřiny, tak by se životnost zásob hnědého uhlí významně prodloužila. Přidám ještě jeden argument. Tak kvalitní uhlí jako je v lomu ČSA by nemělo být spalováno, ale mělo by být zachováno pro budoucí generace jako chemická surovina (vzhledem k blížícímu se vyčerpání zásob ropy je vhodné jej například využít k výrobě benzínu).

Postupný, do několika desetiletí rozplánovaný útlum uhelných dolů oživí ekonomiku Ústeckého kraje. Nová průmyslová odvětví v Podkrušnohoří vytvářejí tisíce pracovních míst. Zdejší vysokou nezaměstnanost způsobila právě závislost na těžbě uhlí. Na útlumu dolů záleží, zda se Ústecko zbaví image beznadějného kraje, který neláká k investicím. Jako příklad lze uvést Chabařovice, které byly před šestnácti lety ve stejném postavení jako Horní Jiřetín dnes. Zastánci těžby rovněž tehdy argumentovali, že útlum dolu vyvolá masovou nezaměstnanost. Ale ve skutečnosti se Chabařovice během několika málo let změnily v prosperující a čisté městečko. Nesmíme zapomenout i na to, že využívání uhlí k výrobě energie má též známé negativní dopady na životní prostředí (emise skleníkových plynů, jiných škodlivin, odpady, narušení krajiny těžbou atd).

Průzkumy veřejného mínění potvrzují, že převážná většina občanů ČR je pro zachování územních limitů těžby, přičemž tento trend se posiluje. Zatímco koncem roku 2005 bylo pro zachování limitů asi 60 % občanů ČR a pro jejich prolomení asi 20 %, v červnu 2007 bylo pro zachování limitů již 66 % občanů a pro jejich prolomení jen 8 %, v bleskovém průzkumu z ledna 2009 se 68% občanů vyslovilo proti prolomení limitů. V Ústeckém kraji podporuje podle průzkumu z roku 2007 zachování limitů těžby 73 % lidí.

S ohledem na všechny tyto argumenty ČSSD dlouhodobě vystupuje proti prolomení limitů s výhradou změny tohoto postoje, pokud by si občané v krajském referendu přáli opak. V dopisu předsedy vlády Jiřího Paloubka starostovi Litvínova z května 2006 je uvedeno. Že územní limity těžby „bude respektovat každá vláda, které budu předsedat a v níž bude mít většinu ČSSD“. ČSSD se ve svém krajském volebním programu pro volby 2008 v Ústeckém kraji zavázala, že v krajském zastupitelstvu zařadí platné ekologické limity těžby uhlí do zásad pro další územní rozvoj kraje, tj. že tyto limity potvrdí. Vzhledem k výsledku voleb v Ústeckém kraji má nyní ČSSD jak možnost, tak povinnost tento slib splnit.

Rozhodující při rozhodování o územních limitech těžby však musí být stanovisko občanů Ústeckého kraje.

Jádro

Před analýzou SEK v oblasti jaderné energetiky, mi dovolte uvést několik faktů. V roce 2006 bylo v jaderných elektrárnách vyrobeno 31 % z celkové výroby elektrické energie v ČR (z toho Dukovany 14 TWh a Temelín 12 TWh). Celkový instalovaný výkon těchto dvou elektráren je 3760 MW (Dukovany 1760 MW, Temelín 2000 MW), což představuje 21,5 % z celkového instalovaného výkonu elektráren v ČR. Faktem zůstává, že jaderné elektrárny Dukovany a Temelín významným způsobem redukují potenciální emise skleníkových plynů v ČR (30 Mt CO₂ oproti uhelným a 11 Mt CO₂ oproti paroplynovým).

Vzhledem k platným uzemním limitům těžby hnědého uhlí a pomalému využívání potenciálu OZE není ČR kolem roku 2025 až 2030 schopna zabezpečit soběstačnost ve výrobě elektřiny. Vzhledem k riziku klimatických změn proto doporučuji prodloužit životnost stávajících jaderných elektráren na 60 let a rozhodnout o výstavbě dalších dvou jaderných bloků (přednostně dostavba dvou bloků JE Temelín).

Podmínkou pro realizaci výstavby dalších jaderných bloků musí ale být především to, že rozvoj jaderné energetiky v ČR nebude mít negativní dopad na rozvoj využívání potenciálu úspor energie a OZE v ČR. Jestliže se má dostavět JE Temelín měli bychom též požadovat zajištění využití „zbytkové“ tepelné energie (především pro zásobování Českých Budějovic teplem). Legislativně je též třeba dořešit problematiku odpovědnosti výrobce elektřiny za škody způsobené jadernou havárií.

V návrhu SEK se doporučuje využít disponibilní zásoby uranu v ČR. Tyto zásoby však jsou tvořeny z větší části ložisky v oblasti Stráže pod Ralskem. Zdejší ložiska byla těžena od 70. let metodou podzemního vyluhování. Důsledkem je, že dnes je celá oblast považována za největší ekologickou zátěž v Evropě a sanace po těžbě zde bude probíhat ještě zhruba 50 let. Ložiska strážského bloku jsou vzhledem ke svému charakteru efektivně těžitelná pouze metodou podzemního vyluhování. Z tohoto důvodu jsou jakékoliv úvahy o obnovení těžby uranu na těchto ložiskách zcela nepřijatelné a je nutné je v plném rozsahu odmítnout, protože by znamenaly rozsáhlou devastaci velké oblasti severních Čech.

Naproti tomu ložisko Rožínka, kde jsou ještě též poměrně značné zásoby, lze těžit bez větších negativních dopadů na životní prostředí, takže s dalším pokračováním zdejší těžby nemám problémy.

V souvislosti s uranem je však nutné upozornit, že tuzemská těžba uranu v žádném případě neznamená nezávislost na zahraničních zdrojích jaderného paliva. Výroba jaderného paliva je velmi složitý technologický proces. Výstavba závodu na výrobu tohoto paliva je pak velice nákladná. Z těchto důvodů je jaderné palivo vyráběno pouze v několika státech na světě. Přičemž jediným výrobcem jaderného paliva vhodného pro jaderné elektrárny Dukovany a Temelín je od roku 2010 Rusko. V oblasti jaderného paliva je tedy ČR stoprocentně závislá na Rusku. Zároveň však vzhledem k relativně malým objemům jaderného paliva není problém mít jeho zásobu i na několik let.

Plyn

Dnes se často v souvislosti s tzv. plynovou krizí hovoří o omezení závislosti na zemním plynu. ČR je vnitrozemský stát závislý na dovozu zemního plynu ze zahraničí. Konkrétně dovoz z Ruska tvoří 75 % naší spotřeby a z Norska 24 %, přičemž vlastní tuzemská těžba nás zásobuje z pouhého 1 %. Současná roční spotřeba zemního plynu v ČR je kolem 9 mld. m³.

Zemní plyn je do ČR tedy dopravován dvěma plynovody z Ruska a Norska. V roce 1997 byl s norskými producenty uzavřen kontrakt na období 20 let v celkové výši 53 mld. m³. Roční objem dodávek z Norska se pohybuje na úrovni 3,0 mld. m³. V roce 1998 byl uzavřen dodávkový kontrakt mezi akciovými společnostmi Transgas a Gaseexport na dodávku 8 mld. m³ až 9 mld. m³ ročně a to na období 15 let. Tato smlouva byla prodloužena společností RWE Transgas do roku 2035.

Pokud jde o dočasný nedostatek zemního plynu, ne něj je ČR dostatečně připravena. Na území ČR je šest podzemních zásobníků zemního plynu s kapacitou téměř 2,3 mld. m³. RWE Transgas rovněž využívá smluvně pronajaté kapacity v podzemních zásobnících na Slovensku a v Německu.

V ČR se zemní plyn používá k výrobě tepla především pro domácnosti (individuální kotle, blokové kotelny, CZT) a pro průmysl. Produkce elektřiny je pouze 4 % z celkové výroby elektřiny (kogenerace v některých průmyslových podnicích). Problematika zemního plynu je tedy problematika výroby tepla, s výrobou elektřiny a tím i s územními limity těžby nebo s výstavbou nových jaderných bloků, jak se nám snaží leckdo vnutit, nesouvisí.

Zjištěné světové zásoby zemního plynu jsou 175 bil. m³ . Rusko 27% (tj. 47 bil m³ plus k tomu 53 bil m³ využitelného uhelného metanu), Írán 16%, Katar 15%, Kazachstán, Turkmenistán a Uzbekistán 5 %, Saudská Arábie 4%, SAE 3%, USA 3%, Nigérie 3%, Alžírsko 3%, Venezuela 2%, Irák 2% a ostatní 22%. Vzhledem k objemu zásob a geografické poloze je Rusko v oblasti zemního plynu rozhodujícím světovým hráčem a rozhodujícím dodavatelem pro Evropu (nová ložiska na Jamalu a v Barentsově moři jsou dostupná pro Evropu). Vzhledem celkové závislosti na vývozu surovin a také vzhledem k velkým nákladům osvojování ložisek na severu je naopak i Rusko závislé na příjmech z prodeje plynu. Vzhledem k technologické složitosti těžby ložisek v Barentsově moři Rusko potřebuje i spolupráci evropských zemí, které tyto technologie zvládly (Norsko, SRN, Dánsko). Dle mého názoru se tedy nemusíme bát toho, že dlouhodobá závislost ČR na dodávkách většiny plynu z Ruska je v podstatě nevyhnutelná.

Problémem je tranzit plynu z Ruska do střední Evropy, který je v současné době z 80 % uskutečňován přes Ukrajinu. Řešením problému je diverzifikace dopravní cest z Ruska. Jde o vybudování plynovodu Nord Stream přes Severní moře a navazujících plynovodů Opal (přes SRN) a Gazela (přes ČR) a vybudování plynovodu South Stream přes Černé moře do Bulharska a dále přes Srbsko do střední Evropy.

Upřednostňuje-li Topolánkova vláda vybudování plynovodu Nabucco z Ázerbajdžánu přes Turecko do Evropy, jde spíše o ideologický postoj (nebýt závislý na Rusku) než o reálný přístup. Problémem je, že není zajištěn dostatek plynu pro tento plynovod ze střední Asie a že má vést přes Gruzii, která svou intervencí v Osetii ztratila důvěryhodnost. Středoasijské státy se totiž zdráhají svůj plyn posílat do Evropy přes Gruzii, volí raději cestu přes Rusko a dohody s Ruskem. Možným zdrojem plynu pro Nabucco je též Írán, ale ten je z hlediska spolehlivosti dodávek velmi problematický.

Částečným řešením může být i výstavba terminálu na zkapalněný plyn v Polsku. Zkapalněný plyn lze získávat například z Alžírska. Je však znatelně dražší než zemní plyn z plynovodů.

V plynárenství doporučuji vsadit na jednotnou energetická politika EU a na zachování kapitálově silných energetických firem schopných obstát na globálních trzích, investovat a získávat konkurenční výhody a přijímat dlouhodobé závazky. U plynárenství je totiž nezbytné uzavírat dlouhodobé smlouvy na dodávky zemního plynu (všeobecná orientace globální ekonomiky na krátkodobý zisk, a tudíž krátkodobé smluvní závazky vedou u investorů v energetických odvětvích, a zejména v plynárenství k oprávněným obavám z nezajištěnosti investic atd.). EU je sto garantovat, že dlouhodobě bude respektovat i politické aspekty ve vztazích k zajištěnosti bezpečnosti dodávek zemního plynu (ale i dalších surovin), tj. udržovat korektní vztahy s producenty.

Pokud jde o využití zemního plynu v elektroenergetice, výroba elektřiny z plynu nabízí možnost pružného vyrovnávání potřeb elektrosoustavy (tzv. špičkové zdroje). Proto se nebráním plánované výstavbě velkých paroplynových elektráren. Výrazně nižší investiční náklady a rovněž významně kratší doba výstavby plynových elektráren jsou dalšími významnými přednostmi, které mohou hrát důležitou roli při řešení nutnosti nahrazování dosluhujících uhelných elektráren, popř. při modernizaci tepláren. Plyn ale dle mého názoru bude hrát větší roli zejména při využití menších jednotek k výrobě elektřiny a tepla, popř. chladu v tzv. ostrovních systémech umožňujících především v krizových stavech elektroenergetické soustavy zajištění dodávek elektřiny (energií) subjektům a objektům kritické infrastruktury.

Zachování role zemního plynu při produkci tepla je nepochybné, jeho spotřebu však lze výrazně snížit zateplováním budov a dalšími úsporami.

Ropa

Poslední nezmíněnou energetickou komoditou je ropa. Zhruba 70 % českého dovozu paliv ze zahraničí vyjádřeného v korunách tvoří ropa. Ta se v našich podmínkách používá prakticky výhradně v dopravě, takže s vlastní energetikou (tedy zásobováním elektřinou a teplem) nemá v ČR nic společného.

Světové zásoby ropy jsou odhadovány na cca 40 až 50 let. Hlavním dodavatelem ropy do ČR je Rusko (má podíl asi 70 %), dalším významným dodavatelem je Ázerbajdžán (cca 25 %), malá množství pocházejí z Alžírska a arabských států. Většina ropy (cca 2/3) proudí do ČR z východu ropovodem Družba, zbytek ropovody z jihu a západu. V případě ropovodu Družba je však varující otázka jeho životnosti, takže není vyloučeno, že kolem roku 2020 bude nutné hledat nové dopravní cesty. Krom toho Rusko vlastní pouze cca 8 % světových zásob, není v oblasti ropy rozhodujícím světovým hráčem. Současné ruské zásoby jsou na cca 20 let, ale byla objevena nová ložiska na Východní Sibiři a šelfu Sachalinu. Ropa z těchto nových ložisek je ale pro Evropu hůře dostupná. Pravděpodobně bude Rusko tuto ropu spíše vyvážet do Činy a na dálný východ než k nám.

Bude proto nutné hledat alternativní řešení v dopravě (alternativní pohony, důraz na veřejnou přepravu osob a kombinovanou nákladní dopravu). Ekonomicky to znamená, že v důsledku úbytku zásob ropy dojde k poklesu její nabídky na trhu a skokově vzroste cena ropných pohonných hmot. Aby tato skutečnost neznamenala růst cen všeho a inflační past vedoucí až ke zhroucení ekonomiky, má stát v rukávu prakticky dvě možnosti řešení. Buď určí cenový strop na ještě přijatelné úrovni a poptávku po chybějícím množství ropy sníží uměle pomocí přídělového systému, nebo bude včas pomocí legislativy vytvářet podmínky k tomu, aby se chybějící prostor zaplnily alternativy. K tomu by měla směřovat koncepce.

Závěr

Celkově je nutné návrh SEK hodnotit jako materiál z minulého století, který se snaží energetiku řešit využíváním starých technologií a problematických paliv, nikoliv inovacemi a změnou technologií na úspornější a ekologičtější.

Mám-li shrnout své připomínky do několika vět, pak asi takto: Zcela nedostatečný je důraz na úspory energie. Chybí vyhodnocení potenciálu energetických úspor v dlouhodobějším horizontu a členění na výrobní a nevýrobní sektor a ekonomická analýza využití tohoto potenciálu. Návrh počítá se zrušením územních ekologických limitů těžby na dole ČSA, s otvírkou ložiska černého uhlí Frenštát po roce 2020 (což by znamenalo zahájit přípravu zásob a jejich těžby prakticky ihned) a se zahájením nové těžby uranu - to vše zároveň; koncepce s těmito ložisky počítá jako s disponibilními zdroji, ačkoliv zde často neexistují v současnosti vytěžitelné bilanční zásoby, nejsou vyřešeny elementární střety zájmů. Návrh předpokládá neodůvodněný nárůst spotřeby energie. Návrh předpokládá růst podílu ropy, která však již kolem roku 2050 zřejmě nebude vzhledem k vyčerpání zásob k dispozici. Návrh výrazně podhodnocuje možnosti využití obnovitelných zdrojů energie.

Doufám, že problematičnost návrhu si uvědomila dokonce i současná vláda. Ta to ale „vyřešila“ tím, že po té, co se s návrhem seznámila veřejnost a resorty, byla příprava nové SEK odsunuta na podzim tohoto roku. Myslí si snad, že nám do té doby změkne mozek, nebo že problémy v čase sami vyhnijí? Řešení energetiky nemůžeme neustále oddalovat. Tlak ČSSD na vládu prostřednictvím Parlamentu je proto oprávněný.

Autor je bývalým vedoucím skupiny poradců premiéra, bývalým náměstkem MŽP, nyní stínovým ministrem životního prostředí ČSSD