Je zajímavé, že si téměř nikdo neklade otázku o úspěšnosti vládních hospodářských politik za posledních deset let. Pokud tomu tak je, pak pouze ve vazbě na deficity rozpočtů, ale již nikoli o tom, jak rychle se naše ekonomika rozvíjela, zda tento hospodářský růst vytvářel nová pracovní místa, zda se zmenšovala mezera mezi námi a vyspělými zeměmi EU.

Podíváme-li se totiž na výsledky české hospodářské politiky v průběhu posledních deseti let z hlediska rychlosti hospodářského růstu, sotva můžeme být spokojeni.

Tempa růstu HDP v ČR a vybraných zemích vstupujících do EU (roční průměr v %)

Aby nebylo pochyb -- tato data pocházejí ze zdrojů Evropské komise a pokud se někde liší do jiných dat o desetinu bodu, je to možné, ale sotva to něco podstatného změní na tom, jaký je celkový obraz vývoje české ekonomiky za posledních deset let. Rozvíjeli jsme se nejpomaleji mezi přistupujícími zeměmi a dokonce jsme se dokázali od průměru zemí EU 15 vzdálit, protože náš hospodářský růst byl pomalejší.

Lze tedy říci, že naše hospodářská politika byla z tohoto pohledu nejméně efektivní či nejméně účinná. Dosahovat růstu kolem jedna a půl procenta ročně po dobu deseti let je sotva něco lepšího než stagnace, zejména s přihlédnutím k potenciálu, která tato země má. Vždyť naše ekonomika působí ve stejném teritoriu jako naši sousedé, kteří se dokázali rozvíjet dvakrát až třikrát rychleji a to po celé desetiletí.

Výsledky takové stagnace hospodářského růstu se bohužel začínají projevovat i na relacích naší ekonomické úrovně vůči evropské patnáctce či přistupujícím zemím a našem postavení mezi nimi.

Hrubý domácí produkt na obyvatele

Pozn.: údaje jsou čerpány z publikace Ekonomické a sociální souvislosti integrace ČR do EU, RASES květen 2002 a Statistics in focus 2/2003, EC 2002.

Analýza těchto dat je, bohužel, vůči pozici ČR nemilosrdná. V průběhu posledních deseti let jsme své postavení na čele přistupujících zemí ztratili a to v rozsahu, který je velice markantní. Vezmeme-li v úvahu např. rozdíl, který byl mezi námi a Maďarskem na počátku transformace a který se dnes v podstatě vytratil, neboť již máme téměř shodnou ekonomickou úroveň, stejně jako odstup, který se za těchto deset let rozevřel oproti tehdy stejně rozvinutému Slovinsku, pak tato čísla by měla být varující a měla by být podnětem pro vážné zamyšlení nad naší hospodářskou politikou.

Je téměř jisté, že nás ČSÚ v příštích dnech překvapí dalším přepočtem HDP -- už takový přepočet byl avizován -- ale i ten sotva změní podstatu problému, o který nám jde -- pomalý hospodářský růst a neschopnost naší ekonomiky udržet vyšší úroveň hospodářského růstu a reálně se přibližovat úrovni vyspělejších zemí.

Měli bychom si zcela vážně položit otázku, proč česká ekonomika není schopna posledních deset let dosahovat stabilního a vyššího tempa růstu, proč jako jediná země jsme ztratili bezmála 10 bodů tj. sedminu ze svého relativního postavení vůči zemím EU.

Podíváme-li se na devadesátá léta, pak průběh hospodářského růstu byl takový, že po nevyhnutelném transformačním poklesu na počátku devadesátých let, se dostavilo krátké oživení, které bylo vzápětí vystřídáno dalším tříletým hospodářským poklesem. Po obnovení růstu na přelomu století se dnes znovu rýsuje možnost zpomalení růstu -- možná jako reakce na útlum hospodářské aktivity v okolní Evropě, možná jako důsledek neúčinné hospodářské politiky využívající jen krátkodobě působících růstových faktorů.

Příčiny pomalého růstu ?

Budeme-li pátrat po příčinách takového vývoje -- a měli bychom se nad nimi alespoň zamyslet -- odpověď nebude snadná. Možná, že jedna z příčin leží v kuponové privatizaci, která v ČR proběhla v míře největší ze všech vzpomenutých zemích (kromě Slovenska). Zní to možná paradoxně, ale není to zase tak příliš vzdálené od reality. Všechny uvedené země totiž byly na počátku devadesátých let zasaženy obdobnými problémy -- zhroutil se tehdejší systém hospodářský, zhroutily se i jejich hospodářské vztahy na Východ a všechny tak stály před problémem konverze ekonomik, změny teritoriální struktury hospodářských vztahů apod. Všechny také podnikly v zásadě shodné hospodářské reformy.

To, co pak odlišuje ČR od ostatních, je míra nasazení kuponové privatizace a samozřejmě i všeho ostatního, co s ní souviselo a co také následovalo, zejména smutně proslulý "útěk před právníky". Nepátrejme příliš v tak vzdálené minulosti, ale podívejme se na to, co máme teď. Podívejme se na to, kolik z našeho výrobního potenciálu přežilo do současnosti a v jakém je stavu. Možná, že nebudeme moc přehánět, řekneme-li, že téměř všechny hlavní výrobní celky -- velké firmy, které byly významné v minulosti, v podstatě skončily v konkurzu a zůstaly z nich v nejlepším případě málo výkonné firmy a nezřídka ve stadiu klinické smrti.

Jistěže se dá argumentovat tak, že to byly nevýkonné firmy, které neměly skutečný trh, že to byly pozůstatky socialistické industrializace, že to byli ti těžkopádní mastodonti, kteří jakmile se dostali do střetu s tržními podmínkami museli nevyhnutelně ztroskotat. Je to však jen klišé, velmi zkratkovité a povrchní vidění reality, dost vzdálené reálné podnikové praxi. Za těmito firmami bylo přece nemálo know-how, byl za nimi trh z velké části ve východní Evropě a v rozvojovém světě, který již tehdy měl svůj význam a má ho i dnes. Proto také mnoho z těchto firem tehdy mělo seriozní zájemce, kteří do nich chtěli investovat, kapitálově vstoupit apod. právě proto, že jejich prostřednictvím se mohli dostat na tyto trhy a společně je využívat.

Jiná věc je, že v tehdejších úvahách převládla myšlenka, že žádné zahraniční investory nepotřebujeme a že si vše rozdáme přes kupónovou privatizaci a budeme se všichni mít dobře. To byl nakonec i signál pro zahraniční investory, aby změnili svoji taktiku a místo cesty přes naše firmy, začali tyto trhy obsazovat přímo a vytlačili nás z nich. To se však týká nejen zahraničních trhů, ale i vnitřního trhu.

Dnes se např. diskutuje o možnostech obnovy Iráku. Málo se ví, že tam dodalo tehdejší Československo v 60. -- 80. letech rafinerie a další zařízení na zpracování ropy v rozsahu více než 15 mil. t ročně ve velmi dobré kvalitě, která dodnes pracují a která zahraniční experti, kteří tam teď po válce přišli, považují za velmi dobré. Bohužel se také málo ví, že tyto celky naše současná ekonomika není schopna dodat v tom rozsahu, jakém to bylo možné dříve. Část výroby nenávratně zmizela z trhu. S tím také zmizela i možnost pro naše firmy fungovat jako generální dodavatel. Můžeme fungovat jako subdodavatel, ale již nemáme zřejmě schopnost dodat celé dílo tak zvaně na klíč.

Vytýkalo se těmto velkým firmám, že většinu své produkce dodávaly jen na "měkké" trhy výhodní Evropy. Dnes však na stejné trhy dodávají firmy z EU i odjinud v sortimentu, který nijak výrazně technicky nepředbíhá tehdejší výrobky českých firem. Tyto zahraniční firmy však mají lepší financování, intenzivnější lobbing a proto české firmy celkem snadno vytlačují.

Velmi málo z potenciálu, který byl k dispozici se využilo a mnohé z těchto podniků bez milosti přešly do kupónové privatizace s důsledky, které jsou známy. Ono totiž nejde jen o ony tzv. nevýkonné firmy, je třeba se také podívat, jak se tam často chovali noví vlastníci, jak některé velké podniky byly použity k získání dalších úvěrů atd.

Velké průmyslové firmy, které u nás v současnosti ještě vyrábějí se zpravidla vyhnuly kupónové privatizaci -- mám teď na mysli zejména strojírenské firmy, které byly dodavateli investičních statků nebo dodávaly finální výrobky. Připomeňme si, jak skončili naši výrobci nákladních automobilů -- všichni seriozní zájemci o Tatru z počátku 90. let přece byli odmítnuti. Např. v hutnictví dnes fungují pouze firmy, které se vyhnuly kupónové privatizaci resp. její první vlně a pak se pro ně, i za pomoci a podpory státu, našel nějaký investor. Můžeme však jít dále a podívat se např. v jakém stavu je dnes bývalý systém výroby obráběcích strojů v ČR, který zčásti vybudoval Baťa a který byl postaven na známé erudici, zkušenostech a schopnosti improvizace a adaptability našich pracovních sil či jak dopadl strojírenský potenciál v Brně -- dnes je v podstatě v troskách a je nevýznamný a stále méně je schopen vyrobit i finální výrobky (i když by možná zakázky získal), jak skončil celý komplex zbrojního průmyslu budovaný ještě za dob monarchie atd.

Z tohoto pohledu se domnívám, že výrobní potenciál země byl kupónovou privatizací a tím, co vyvolala, silně rozvrácen. Poslední úder zřejmě dostává v současnosti. Probíhající proces výprodeje pohledávek z ČKA je přece veden ve dvou liniích. Určitou část pohledávek si kupují bývalí dlužníci. Je to sice něco, co je sotva v souladu s dobrými mravy, ale možná, že by se to dalo unést, pokud by teď již následovalo rozumné podnikatelské chování a snaha opravdu něco s firmami, které tito lidé vlastní, dokázat. Dalo by se přece očekávat, že poučeni chybami z minulosti, budou v budoucnu postupovat jinak. Ale je již dost poznatků, že se způsob chování těchto lidí patrně vůbec nezmění, že jsou v mnoha ohledech stále ovládáni svými, nezřídka megalomanskými, plány, které je předtím přivedly do této situace. Mnoho z nich patrně sdílí pocit, že stále ještě mohou nasednout do stejného vlaku (a s menším dluhem).

Daleko větší část si však kupují finanční investoři. Obávám se, že jejich cíl je jasný --zisk. To jistě není nic špatného -- tak to má být, i když kriterium zisku není všemocné, jak se denně přesvědčujeme. Běda však těm firmám, vůči nimž jsou tyto pohledávky a které mají současně větší pozemky v atraktivních lokalitách nebo jiné atraktivní majetky. Jejich osud se velmi rychle naplní, protože takový areál je daleko zajímavější jako pozemek pro nový supermarket či jinou investici než jako výrobní kapacita. Teprve na takové realizaci pohledávky se dá vydělat. Sotva však vyděláte na tom, budete-li chtít tuto pohledávku s patřičným ziskem prodat tomu, kdo provozuje strojírenskou firmu, která se tak tak drží nad vodou. Nelze přece skrývat, že nejednou jsou právě tito lidé vystaveni hrubému nátlaku na odkup pohledávek vč. hrozeb konkurzu, kapitalizace, likvidace firmy atd. Z tohoto pohledu je pak současný i budoucí prodej pohledávek z ČKA jen dalším způsobem, který pravděpodobně dále podlomí tradiční výrobní potenciál země.

To vše jsou také důsledky toho, co se nazývá kuponová privatizace. Kdybychom totiž šli cestou prodeje tzv. rodinného stříbra způsobem, jakým se prodávala např. mladoboleslavská Škoda, ale také Karosa a další, nepochybně bychom dnes patrně byli v úplně jiné situaci a asi bychom byli i bez tak rozsáhlého balíku dluhů a problémů. Nepochybně by zde dnes z některých velkých strojírenských firem byly prosperující dynamické firmy.

Tento postup měl, bohužel, ještě další důsledek -- rozvrat velkých podniků se přenesl i na malé, které často byly v pozici jejich dodavatelů. Malé podniky jsou adaptabilnější a to platilo i v tomto případě. Mnohé z nich se nějak zachránily před tím, aby skončily úplně. Dokázaly se napojit na nejbližší ekonomiky zejména na německou. Platí však za to velkou cenu. Na těchto trzích jsou v pozici těch, kteří pracují ve mzdě a dodávají nejrůznější kooperaci, jednoduché díly a jen někdy i složitější prvky apod. Jenomže dnes dobře již vědí, že ke složitější výrobě je tyto firmy nepustí. Všude tam, kde by se mohly dostat na složitější výrobu, dostaly by se do jakéhosi rovnoprávného postavení vůči jejich odběrateli, narážejí. Jakmile by totiž začaly vyrábět výrobek, v němž by již bylo jejich know-how, mohly si říci i jinou cenu (také třeba o náklady na vývoj), tam všude narazí a do takové produkce je jejich partneři nepustí. Přitom problém není, jak se někdy říká, v kvalitě, technických parametrech atd.

Pracovat ve mzdě, anebo být kooperantem je patrně to vůbec nejhorší. Nemůžete si dovolit jít s cenou jinam, než je představa vašeho odběratele a jste-li u zdi (což on dobře ví) musíte akceptovat jakoukoli cenu, kterou si řekne. Naše podniky vědí, že ta druhá strana si dobře spočítá svoji odběratelskou cenu tak, aby jim stačila na pokrytí nákladů a vědí také, že taková cena našim firmám už nestačí na větší investice, na technický rozvoj či vývoj. Kromě toho -- na těchto trzích odvádí ve své ceně "daň" za to, že je z Východu a tedy musí prolamovat bariery nedůvěry apod.

To vše jsou důvody k tomu, aby přidaná hodnota, která se v těchto podnicích vytváří byla spíše nižší než vyšší. A tudíž je to i důvod, proč potom i celková přidaná hodnota průmyslu (a tedy i HDP) roste podstatně pomaleji než roste výroba.

Bohužel růstu přidané hodnoty nepřispívá ani náš systém investičních pobídek. Ten má minimálně dva velké problémy. Prvním je to, že dovedeme podporovat i firmu, která je přímým konkurentem již zavedené tuzemské firmě. Náš systém je takový, že nám nevadí, že podpoříme firmu vyrábějící stejný sortiment, že vznikne v přímém sousedství tuzemské firmy, přetáhne jí pracovní síly atd. V našem systému ji ještě dovedeme podpořit daňovými prázdninami. Nelze sice říci, že by sice takový případ byl obvyklý a že je pravidlem, ale pokud již dojde k tomu, že zahraniční firma bude chtít takovým postupem zlikvidovat svého tuzemského konkurenta, nelze vůbec vyloučit, že na to nedostane investiční pobídku.

Druhým, a hlavním, problémem je charakter těchto zahraničních investic. Příliš mnoho z nich je založeno na montáži dílů dodaných ze zahraničí do ČR a u nás se pak realizuje pouze práce a tudíž i minimální přidaná hodnota. Protože zboží pak zpravidla odchází do odbytové sítě v zahraničí, odkud teprve jde do celosvětové obchodní sítě, je i proto přidaná hodnota jen úměrná rozsahu vložené práce, protože zisk z prodeje se nepochybně realizuje v zahraničí. Nedaří se také dlouhodobě dosáhnout vyššího podílu dodávek od tuzemských subdodavatelů -- v našich podmínkách není stanoveno ani to, že podíl dílů dodávaných z tuzemska musí dosáhnout určitého podílu např. do dvou či tří let po zahájení výroby atd.na rozdíl od řady jiných zemí např. i USA. Můžeme sice tvrdit, že např. u nás montujeme polovinu všech počítačů Compaq prodaných v Evropě, ale už nám uniká, že všechny díly se k nám dovezou a jen se u nás smontují -- kolik procent pak může být přidaná hodnota?

To vše jsou některé důvody, proč celková přidaná hodnota roste jen velmi pomalu a tudíž i náš HDP vykazuje pomalý růst. Je to zřetelné např. ve vývoji za poslední rok. Podle údajů ČSÚ se v roce 2002 přidaná hodnota ve zpracovatelském průmyslu zvýšila jen o 1,2 %, v prvním čtvrtletí roku 2003 pak jen o 1,9 %. Přitom index průmyslové produkce ve stejných období vykázal růst o 5,4 % resp. o 6,1 %. Dochází tedy opticky k rychlému růstu produkce, ale jde jen o růst celkových výkonů, kde narůstá v podstatě hrubá výroba, dodávky komponent z dovozu apod., ale bez odpovídajícího růstu přidané hodnoty.

Tento vývoj pokračuje patrně i v letošním roce -- od počátku roku roste výroba energie o zhruba desetinu a rychle také výroba v gumárenském a v automobilovém průmyslu -- celkem tato odvětví vytvářejí dvě třetiny přírůstku průmyslové výroby (a i z toho je velká část jen o poměrně jednoduché produkci, montáži a kooperaci).

Naše čísla o růstu průmyslové výroby jsou tak určitou fikcí, která vyplývá z toho, že příliš velký podíl v naší současné výrobě tvoří jen kooperace, montáž, výrobky bez vlastní přidané hodnoty, výrobky, v nichž je minimum know how, vlastního technického pokroku a invence. Zpravidla to nejsou výrobky, které by byly finálními výrobky, ale masa jednoduché produkce, tvořící kompletaci pro jiné odběratele.

Proč tolik zdůrazňujeme přidanou hodnotu a finalitu výroby? Vycházíme z toho, že ten, kdo dodává finální produkt, nebo je finálním dodavatelem investičního celku je nakonec tím, kdo realizuje největší část přidané hodnoty, know-how, nadhodnoty atd., tedy největší část zisku, protože může určovat cenu, dodací podmínky, financování apod. Pokud se naši výrobci do tohoto postavení nemohou dostat, nebo naopak, jsou v pozici těch, kteří se musí ucházet (spolu s dalšími) o subdodávky, kooperaci atd., nutně nemohou nejen požadovat rozumnou cenu, ale odevzdají větší část svého zisku odběrateli, protože ten diktuje podmínky. Jsem proto přesvědčen, že za pomalou dynamikou růstu přidané hodnoty je právě i toto nevýhodné postavení českých výrobců, ztráta jejich postavení jako dodavatelů finálních výrobků.

Nutně proto hospodářská politika musí, chce-li dosahovat rychlého růstu přidané hodnoty, podporovat všechny kroky směřující k upevnění pozice našich výrobců, k růstu jejich přidané hodnoty, k růstu podílu dodávek tuzemské provenience. Jde tedy o kroky, se kterými se setkáváme v každé tržní ekonomice a které zde jsou součástí hospodářské politiky nejen vlády, ale jsou přirozenou součástí i hospodářských politik na úrovni regionů apod.

Hospodářský růst versus ... ?

Naší hospodářskou politiku však zřejmě čeká ještě daleko závažnější diskuse. A to je diskuse o tom, zda podporovat hospodářský růst či nikoli a o způsobu, jak ho podporovat.

Podle mého soudu se problematice hospodářského růstu obecně věnuje málo pozornosti také v programech politických stran. Velmi málo se zde setkáváme přece s tím, že by bylo vyhlašováno, že je nutné ekonomiku povzbudit k rychlejšímu růstu, že by rychlejší růst byl chápán jako jeden z hlavních nástrojů, který má přispět zejména k rychlejší tvorbě nových pracovních míst, k růstu blahobytu.

A když už se s tím lze setkat, tak je tam vždy s poměrně lehkou rukou napsáno, že není problém hospodářský růst vyšší než 5 % nebo dokonce 7 %, či jen jako některé oficiální materiály -- jsou skromnější, ale růst kolem 4 % pro ně také není překážkou. Ve většině případů se tyto úvahy odkazují na to, že až se doladí všechny potřebné vztahy, reformují se finance, upraví daňový systém, zlepší trh práce, pak se vytvoří všechny předpoklady pro rychlý ekonomický růst. Na jedné straně se zdá, že by to tak i mohlo fungovat. Na druhé straně je to trochu čekání na zázrak, protože kdy vlastně budou všechny podmínky nastaveny tak, aby byly ideální? Asi sotva. Víme přece, že základem pohybu vpřed je nestabilita, nerovnováha a pokud je některý systém v rovnováze, tak se obvykle nevyvíjí. Tržní ekonomika je přece založena na tom, že systém se snaží tendovat k rovnováze, ale to, co ho pohání vpřed, jsou právě nerovnovážné stavy.

Zdá se, že důraz na hospodářský růst, který je přítomen v programech politických stran v jiných zemích, zpravidla odráží jinou životní zkušenost či politickou realitu než je tomu v ČR. Myslím, že naši političtí lídři málo vnímají ekonomiku očima podnikové praxe. Možná je to malá zkušenost z podnikové resp. firemní praxe vůbec, protože naše politické elity se etablovaly dosud spíše revolučním způsobem a jen málokdo z politických lídrů prošel cestu zdola, kdy by byl úspěšným manažerem ve firmě apod. Kdo z nich má praxi takovou, že nejprve byl např. úspěšným politikem na regionální úrovni a teprve pak stanul v čele exekutivy podobně jako prezident Clinton, či jiní američtí prezidenti, kteří zpravidla za sebou mají dráhu úspěšného guvernéra, stejně jako někteří západoevropští politici stoupající postupně nahoru, či kdo z nich má za sebou kariéru úspěšného podnikatele či manažera.

Možná, že i to mohou být příčiny malého důrazu či pochopení významu rychlého hospodářského růstu pro naši ekonomiku. Přece jenom, jste-li na čele určité firmy, máte zodpovědnost za to, aby i zítra lidé měli práci a odešli s výplatou domů, víte, že musíte stále vpřed, protože vaše konkurence nespí a tudíž stále máte na paměti, že se musíte rozvíjet. Stejně tak si ve firmě nemůžete dovolit čekat, až budete mít všechno připraveno tak, jak potřebujete -- úvěr, investice a když už to máte, možná zjistíte, že je krize na trhu atd. Ve firmě tudíž jste nuceni stále tlačit tento organismus vpřed, ať se okolo děje cokoli -- prostě musíte využít příležitost, ale také si nemůžete dovolit pracovat s horizontem jen do Silvestra, ale na mnohem delší dobu.

Hlavní problém však spatřuji jinde, byť i mnohé z toho, co již bylo řečeno, s tím souvisí. Ten je v celkovém pojetí hospodářské politiky a chápání jejích priorit. V obecné rovině ho vidím především v tom - řečeno velmi jednoduše, zda hospodářskou politiku směřujeme na potlačování inflace jako primární a hlavní úkol, anebo ji směřujeme k podněcování hospodářského růstu. Tento akcent je záměrně vyhrocen, aby vynikly hlavní rozdíly této politiky s vědomím toho, že rozumná hospodářská politika musí být vždycky kombinací obou těchto akcentů. To je, domnívám se, nutné zdůraznit hned od počátku.

Podíváme-li se na minulé roky, tak zhruba od poloviny devadesátých let se v obecných přístupech k hospodářské politice a zejména pak v její konkrétní praxi začíná prosazovat názor o nutnosti bojovat proti inflaci jako naprosté prioritě. Odstartovala to známá opatření centrální banky v letech 1995 --1996, která nepochybně velkou měrou přispěla ke zpomalení hospodářského růstu v letech 1997 -- 1999.

Hodnocení tohoto období není snadné, zejména pokud jde o příčiny. Nalezneme přesvědčené zastánce toho, že kroky centrální banky byly naprosto v pořádku stejně jako nemálo těch, kteří tvrdí opak, že totiž onu krizi odstartovaly. Dělat zde soudce je těžké, protože snést důkazů ve prospěch jedné či druhé teze lze mnoho a hlavně nelze nikde odzkoušet co, by se stalo, kdyby se postupovalo opačně.

Na druhé straně je dnes -- s odstupem času -- zřetelné, jak velký byl tento zásah a jak těžko se ekonomika ze zastavení růstu vzpamatovávala. Z tohoto pohledu by potom kroky z let 1995 -- 1996 vyzněly jako málo ospravedlnitelné dobrodružství.

Sotva ospravedlnitelné je však i to, co následovalo v dalších letech. Vyhlášení cíle dostat co nejrychleji cenový růst na úroveň zemí EU a z toho vyplývající stále tvrdá restriktivní opatření na trhu peněz, stanovování relativně vysokých úrokových sazeb a brždění přílivu peněz do ekonomiky. Teprve v pozdějším období, když se tato opatření zmírnila, došlo k oživení ekonomického růstu. Byla však za tím také cílevědomá politika vlády, podpora přímých investic formou investičních pobídek a další kroky.

Snaha české centrální banky dosáhnout co nejrychleji růstu inflace na úrovni vyspělých zemích EU je dnes možná tím největším problémem a také překážkou pro dosahování vyšších temp hospodářského růstu. Nejde jen o to, že vytyčení cíle nízké inflace je předčasné, že zde existují velké rozdíly v cenových hladinách, paritě kupní síly měny a v nominálním kurzu mezi českou ekonomikou a vyspělými zeměmi EU, což jaksi automaticky musí vést k tomu, že cenový růst v ekonomikách jako je česká, musí vést k rychlejšímu cenovému růstu než ve vyspělých zemích.

Paradox našeho úsilí o co nejnižší inflaci vynikne ve srovnání s vyspělými zeměmi EU. V nich je výraznější pokles inflace pod 2 % vnímán jako negativní signál poklesu ekonomické aktivity a jako deflační příznak. Ovšem pro naši centrální banku to zjevně nic významného neznamená, spíše naopak.

Právě v tomto schematickém chápání některých ekonomických jevů, v jejich strnulém výkladu, ve snaze chápat je absolutně, jednotlivě a izolovaně, bez vazeb na ostatní jevy, na konkrétní situaci v ekonomice, bez vnímání jejich možného budoucího vývoje a jejich důsledků je možná jeden z hlavních problémů naší hospodářské politiky. Anebo je v malé zkušenosti, v přílišné zahleděnosti na detail i v neschopnosti vidět celek a jeho budoucí trajektorii? Kdyby to totiž bylo právě takto, pak dosáhnout změny tohoto stylu myšlení je záležitost na delší etapu. Jinou otázkou je, zda na to ekonomika počká.

Ptejme se tedy, zda je však skutečně cílem hospodářské politiky dosáhnout nulové inflace, nebo co nejblíže nuly? Zabývá se však někdo vážně tím, k čemu je taková nulová inflace, je-li jí dosaženo za cenu zastavení hospodářského růstu? Opravdu lze cíl centrální banky zúžit jen na cenovou stabilitu a nebo je nutné jeho širší chápání?

Takové otázky si tu zjevně nikdo neklade a možná až příliš mnoho ekonomů to ponechává klidnými a nebo dokonce právě takový vývoj považují za žádoucí.

Přitom je dobře z praxe známo, že cenový pokles resp. nezvyšování cen vyvolává ve firmách velké množství problémů, neboť enormně roste tlak na pokles nákladů, růst produktivity atd. a nevyhnutelně také roste počet bankrotů, narůstá nezaměstnanost. Nastává známý jev nástupu recesní spirály.

Právě to je jedna ze situací, které se každá země chce vyhnout a alespoň pro část ekonomů a pragmaticky uvažujících národohospodářů a politiků je to noční můra. Vždyť není nic horšího než stagnující ekonomika, chřadnoucí firmy vykazující ztráty, růst nezaměstnanosti a hlavně zdlouhavá cesta k oživení. To jsou bohužel také průvodní jevy nulové inflace a deflace. V takové situaci je dnes Japonsko a jeho perspektiva dostat se z toho je hodně mlhavá. Monetární nástroje už nepomáhají -- úrokové sazby jsou dávno na nule a ekonomice to stejně nestačí.

Zamysleme se proto velmi pozorně nad naší situací. Možná, že česká ekonomika nemá k deflaci daleko -- ceny průmyslových výrobců již klesají déle než rok, nezaměstnanost se zvyšuje. Zatím ještě ekonomika roste, ale růst je pomalý a nevýrazný a navíc je velmi křehký. HDP roste především díky růstu vnitřní spotřeby v domácnostech, která je financována v rostoucí míře úvěry. Spotřeba tak může ještě nějakou dobu růst, protože míra zadluženosti našich domácností je relativně nízká. Rostoucí nezaměstnanost ji však bude postupně omezovat a navíc i potenciál příjemců půjček se vyčerpává.

Také investice v podstatě stagnují -- od čtvrtého čtvrtletí 2001 je objem investic do fixního kapitálu (vždy čtyři čtvrtletní objemy) stále stejný a spíše klesá. Jaké jsou potom předpoklady dalšího a především trvalejšího růstu? Sotva je vytvoří jenom export, který sice v celkovém objemu (v běžných cenách) roste -- za první pololetí 2003 o 7 %, ale je v tom zhruba ve stejné míře i pohyb kurzu, reálný vzestup je pak velmi nízký.

Možná, že již nastal čas i u nás přemýšlet o tom, jak naši ekonomiku dostat do skutečně dynamického růstu. Je toho skutečně třeba, neboť všechna opatření, které vláda projednává v souvislosti s reformou veřejných financí jaksi mimoděk předpokládají zrychlení ekonomického růstu po zavedení těchto opatření k úrovni 3,5 % a pak až ke 4 procentům. To je sice velmi sympatické, ale je to reálné?

Podle všeho se to opírá stále o stejnou myšlenku -- se kterou pracuje i naše centrální banka -- přísná rozpočtová disciplina, snížení deficitů veřejných rozpočtů, stejně jako dosažení nízko inflačního prostředí jsou podmínkou rovnovážného a dlouhodobě udržitelného růstu. O tom, že tato teze obecně platí jistě není sporu. Jen jde o to, zda dovedeme v hospodářské politice rozeznat hranice toho, zda nějaká obecná poučka má také svá specifika anebo jsme schopni pouze striktně trvat na tom, že to tak platí vždy a všude a za každých okolností.

Naše reforma veřejných financí je postavena na škrtech, tedy redukci poptávky. V podnikové sféře povede ke zřetelnější diferenciaci mezi ziskovými firmami a firmami, které se pohybují kolem nulového zisku. Neumožníme-li i jim technický a investiční rozvoj, řada z nich bude nucena výrazněji omezit svoji činnost. Stejně dopadne reforma i na výdaje domácností a samozřejmě státu. Dojde k tomu, že ekonomika, která zápasí s nedostatečnou poptávkou, se střetne s další redukcí poptávky.

Takový střet by se zřejmě dal bez větších problémů přežít v situaci hospodářského růstu. Přijde-li však nyní, kdy zápasíme s tím udržet vůbec nějaký růst, pak to může mít velmi negativní účinky a pohyb ekonomiky do recese to může zrychlit.

Celá reforma je však postavena na tom, že ekonomika poroste (a toto zrychlení je zakomponováno již do úvah o příštím roce, kdy se tato opatření sotva mohou projevit). Nestane-li se tak, musela by přijít další úsporná opatření a jejich účinek by se pak dále násobil.

Problém je zjevně v tom, že nejen reforma veřejných financí, ale ani hospodářská politika nedělají žádná zřetelná opatření, kterými by se stimuloval hospodářský růst. Vždyť hospodářská politika -- ve smyslu zřetelné podpory růstu - ani neexistuje. Jakoby tento klíčový prvek pro zvládnutí vývoje ekonomiky v příštích letech zatím nebyl ani rozpoznán a v praktické činnosti nejsou vytvářeny pro něj žádné předpoklady. To se dá považovat za jednu z největších slabin současné hospodářské politiky.

To, že se vláda zatím málo zřetelně přihlásila k podpoře hospodářského růstu, že dosud neprovedla alespoň rekapitulaci opatření na podporu růstu apod. je do určité míry objektivní. Po celé své období je pod tlakem médií a opozice v tom, že je nutno vyrovnat rozpočtové deficity. Alternativu k tomu vláda zatím nemá a není proto schopna ani nastolit jiné téma -- byť je téma hospodářského růstu možná ještě důležitější. Také proto, že pustit se do diskuse o jiné hospodářské politice, o razantní podpoře hospodářského růstu je dnes v rozporu s dosud dominujícími lobbystickými skupinami, které zajímá něco úplně jiného -- privatizace zejména.

Navíc to ani není tak zajímavé téma -- koho vlastně zajímá, co je nutno udělat, aby se pozice malého a středního podnikání zlepšila, či k tomu, aby investiční pobídky nepřeměnily tuto zemi v montovnu Evropy a v poskytovatele levné práce. Na taková témata se jen těžko hledá sponzor, ale vytvořit vhodnou atmosféru pro privatizaci (a dokonce ve prospěch někoho) -- to je daleko zajímavější úkol pro PR agentury.

Otázka proto zní -- co se dá dělat? Odpověď jistě není v tom, nedělat nic resp. není v tom, že proti útlumu v ekonomické aktivitě se nedá nic dělat, protože -- obrazně řečeno -- krizi v západní Evropě my nemůžeme "přetlačit". Postupovat v tomto duchu znamená rezignovat na vše, co je obsahem rozumné hospodářské politiky.

Dnes je nutné dělat všechno potřebné k podpoře malého a středního podnikání, k podpoře technického rozvoje ve firmách (kolik prostředků z rozpočtů na to vynaložíme a co nového udělám v daňových zákonech). Je to i o daleko větší podpoře exportu ze strany oficiálních činitelů na našich nejdůležitějších trzích.

Je to však také -- a možná především -- o změně dosavadního myšlení o bezvýznamnosti ekonomického růstu resp. o tom, že se dostavuje automaticky a sám od sebe, jen stačí správně namíchat ty správné ingredience a vše již půjde samo. Je to proto i o tom zbavit se nesmyslného strachu z inflace resp. zamyslet se nad naším úsilí o nulovou inflaci.

Znamená to připustit, že v současné české ekonomice je inflace kolem 5 % ročně něco, co nemůže škodit a pochopit, že ekonomický růst bez inflace - v našich současných podmínkách -- není ani možný. Možná je to i o tom připustit, že poroste-li HDP kolem 4 % ročně - pak by nebylo vůbec problémem mít inflaci kolem 5 - 6 % a v podstatě nic by se nedělo.

Obrátit českou ekonomiku k rychlejšímu hospodářskému růstu vyžaduje změnit velmi mnoho, vyžaduje změnit některé klíčové postuláty, o které se dnes opíráme. Nemůžeme -- jednoduše řečeno -- vycházet z toho, že "na hospodářský růst si našetříme resp. se k němu proškrtáme", budeme-li ještě více a více škrtat v rozpočtových výdajích (nevyhnutelně pak musíme i v těch prorůstových), že se ekonomika sama obrátí a začne růst. Ptejme se spíše co nového zakládáme, jaké nové programy začínáme, co bude ve firmách a tedy i pro tuto ekonomiku vydělávat.

Musíme asi změnit i náš postoj k privatizaci. Nemůžeme stále jen prodávat naše státní aktiva -- privatizovat -- jen proto, abychom z těchto peněz zaplácli momentální problém rozpočtu. Kolik z těchto výnosů z prodeje aktiv jsme schopni převrátit do tvorby nových aktiv (pracovních míst, nových investic), která budou něco vydělávat -- na dálnice, infrastrukturu, anebo je použijeme na podporu investic v malých a středních podnicích. Nenastal již čas k tomu najít shodu alespoň v tom, že část těchto zdrojů odložíme a použijeme právě na takové akce?

* * *

Česká hospodářská politika se dostává na rozcestí a bude se muset rozhodnout jak dál. Vývoj posledních deseti let bohužel ukazuje, že naše ekonomika jako celek - paradoxně oproti zažitým představám - ztrácela a ztrácí svoji pozici v mezinárodním srovnání. Její dosavadní zaměření a postupy byly málo účinné a snaha je tvrdošíjně opakovat i v dalším období může opět selhat.

Autor je makroekonom