27. 1. 2009
Bída se státní zárukou!Theodore Dalrymple: Život na dně -- světový názor, který vytváří spodinu společnosti. Academia Praha 2005. Motto: "Chudí lidé často netrpí materiální bídou. Přesto se kvalita jejich života snižuje." Kniha Theodora Dalrympla Život na dně je pokusem konfrontovat vznešené ideje sociálního státu, multikulturní tolerance a destigmatizace zločinu s realitou života lidí z nízkých společenských vrstev. Britský lékař a psychiatr, který značnou část své profesní dráhy strávil v jednom z birminghamských vězení, si na základě dlouholeté zkušenosti s problémy nejhůře postavených britských občanů položil několik snad kacířských, ale o to potřebnějších otázek. |
Když rovnice přestala platit . Dalrymple nejprve konstatuje, že ještě před několika desítkami let znamenala bída i v relativně bohatých západních zemích především materiální chudobu. Na začátku minulého století mnozí lidé ve Švédsku, Velké Británii či Německu trpěli skutečným hladem a nemohli si zaplatit důstojné ubytování ani lékařskou péči. Jenže, ačkoliv to mnozí společensko-vědní odborníci ani byrokraté zodpovídající za státní sociální politiku nezaznamenali, rovnice bída = materiální chudoba přestala platit. Lidé z nejnižších pater společnosti dnes mají nárok na sociální bydlení, lékařskou péči dostávají zdarma a díky relativně štědrým sociálním dávkám netrpí hladem. V jejich bytech nalezneme televize, hi-fi věže, ledničky i herní konzole. Dnešní "chudí" v Evropě netrpí materiální bídou. Přesto se kvalita jejich života v mnoha ohledech snižuje. Klesá úroveň vzdělání jejich dětí, stejně jako úroveň bezpečnosti čtvrtí, ve kterých žijí. Roste počet nemanželských dětí, míra domácího násilí i nejrůznějších forem závislosti. Pokud by základní teze evropské sociální politiky -- čím více materiální podpory chudým, tím méně bídy -- platila, musely by dnes příslušníci nižších pater společnosti žít téměř v ráji. Jenže oni v žádném ráji nežijí. Problém tak bude patrně jinde. Kde se bere bída? Vyloučíme-li teorii, že za bídou, která panuje v nižších patrech moderní společnosti, stojí materiální chudoba, musíme hledat jiné příčiny. Dalrymple navrhuje prověřit způsob rozdělování sociální péče, vzdělávání a kontrolu dodržování zákonů. Začněme sociální pomocí. Systém garantované státní péče, který od příjemce hmotného zabezpečení nepožaduje nic než vlastní pasivitu, má dva velmi odlišné důsledky. Za prvé zaručuje, že podporu získá úplně každý a nikdo tedy nebude muset strávit noc na ulici ani trpět hlady. Za druhé u většiny příjemců postupem času vytvoří mentální stav, který lze charakterizovat jako zbytnělou nezodpovědnost. Ať jedinec udělá cokoliv -- nechá se kvůli užívání drog vyhodit z práce, propije svůj dům, opustí ženu i s dítětem -- musí se o něj stát postarat. A nejen to. Čím pasivnější je jedinec, čím méně má ochoty řešit své problémy sám, tím více se stará stát. V takovém prostředí vznikne časem celá vrstva lidí, kteří realistický postoj "téměř vždy je něco za něco" vyměnili za pokřivené "já nic -- vy víc". Jenže tato strategie nepřináší "chudým" nic jiného než právě sociální dávky, frustraci a na konec státem garantovanou životní prohru. Každý úspěch vyžaduje úsilí. Mentalitě zbytnělé nezodpovědnosti napomáhají podle Dalrympla i souběžně probíhající liberální školské reformy. Snižování náročnosti učiva, odbourávání zkoušek, důraz na rozvoj osobnosti nezatížený zbytečným memorováním (znalost malé násobilky či vyjmenovaných slov je podle této logiky také zbytečným memorováním) žákům nepřímo naznačuje, že k dosažení úspěchů není potřeba vynaložit značné úsilí. Jenže ve skutečném světě platí pravý opak. Každý úspěch, který za něco stojí, vyžaduje úsilí a v moderní společnosti to platí dvojnásob. Ten, komu liberální reformisté namluví, že k úspěchu stačí pouze schopnost vyjádřit vlastní přirozenost, brzy zjistí, že znalost cizích jazyků, matematiky či biologie znamená nezanedbatelnou komparativní výhodu. Teorie vysokoškolsky vzdělaných intelektuálů Stevena Pinkera či Herberta Marcuseho, které zpochybňují smysl vzdělání i úsilí o něj, jistě neublíží ani jim ani jejich blízkým. Pokud se však prostřednictvím školských reforem stanou součástí vzdělávacích systémů moderní společnosti, ublíží mnoha inteligentním žákům z nižších vrstev. Protože poučka "namáhavého učení není ke vzdělání potřeba" je jen jinou verzí poučky "já nic -- vy víc". Za nebezpečné považuje Dalrymple i snahy relativizovat zločin a vidět v pachatelích především "oběti systému". Příznačná jsou už samotná autorova pozorování. Když narkomani, násilníci či vrazi mluví před sociálními pracovníky či soudními znalci, zdůrazňují své nešťastné dětství, nesnesitelnou touhu zažít vzrušení a hrůzu abstinenčních přízraků, která je zbavuje racionálního úsudku i odpovědnosti. Jakmile se však ocitnou na cele, vyměňují si především dokonale racionální a praktické zkušenosti jak vykrádat nové typy aut, jak umocnit účinky té které drogy či jak si promyšlenými podvody opatřit lepší alibi. Z obětí systému se náhle stávají lidé, kteří kormidlo svého života drží pevně v rukou. Jenže zatímco liberální intelektuálové, kteří (jako Jock Young) mluví o "normalizaci a destigmatizaci zločinu" či o "potřebě především zločince pochopit", žijí v těch částech měst, ve kterých se nevraždí a krade jen zřídka, "chudí" musí žít tam, kde se také díky Youngovým idejím o destigmatizaci krade často a vraždí každý týden. S knihou konzervativce Theodora Dalrympla nemusíme ve všem souhlasit. Jeho přesvědčivé argumenty by si však měl přečíst každý, kdo uvěřil myšlenkám, že zvýšenou dávkou humanismu přesvědčíme zločince, aby se zřekli zločinu, absolutní tolerancí se ubráníme těm, kteří nehodlají tolerovat nikoho a nic, a zvýšením sociálních dávek zlepšíme život "chudých". Vyšlo též v časopise Ekonom. |