Spojené státy v úterý nabídly nezvyklý kompromis ohledně věznění Saddáma Husajna, bývalého iráckého diktátora, kterého odmítly vydat nové prozatímní irácké vládě.

úterý 15.45: Auditoři OSN ostře kritizovali americkou okupační správu v Iráku za to, jak utratila více než 11 miliard dolarů iráckých ropných příjmů.

Z prozrazené kopie předběžné zprávy finanční poradenské firmy KPMG, která analyzovala Rozvojový fond pro Irák, který shromažďuje příjmy z prodeje irácké ropy a rozhoduje o tom, na co se mají použít, vyplývá, že fond nedodržuje přesné zásady účetnictví a že činitelé Američany vedené irácké prozatímní správy se "brání" veřejné kontrole. Fond je podle firmy KPMG "otevřen korupci".

Mučení iráckých vězňů americkými vojáky ve vězení Abu Ghraib - bití při každé příležitosti, ponižování, fotografování vězňů - to všechno zažil Palestinec Anan Labadeh loni v březnu jako vězeň v izraelském vojenském táboře, píše list Washington Post. Izraelci mají ale tyto techniky dokonale vypracované. Jejich techniky jak rozložit vězně jsou daleko pokročilejší. "To, co Izraelci dělají, je daleko efektivnější než bití. Tři dny bez jídla a bez spánku a jste ochoten jim říci cokoliv. Je vidět, že Američané byli jen amatéři."

(Shodou okolností jde o podobné techniky, jaké používala v padesátých letech při procesech se Slánským česká Stb, když potřebovala přimět obžalované, aby se přiznali k "zločinům", které nespáchali, a naučili se své výpovědi nazpaměť.) Americký list pokračuje:

Pan Pickwick stál na balkóně, píše Charles Dickens v nesmrtelné Kronice Pickwickova klubu, a dole hučel dav. "Slumkey navěky!" "Navěky," volal pan Pickwick. "Žádný Fizkin," hulákal dav. "Určitě ne!" křičel Pickwick. "Kdo je to Slumkey," šeptal pan Tupman. "Nemám tušení," odpověděl šeptem i pan Pickwick. "Dělejte to, co dav, to je v takové situaci nejlepší." "Ale co když jsou ty davy dva," zkomplikoval otázku hloubavý pan Snodgrass. "Pak křičte s tím větším," řekl bez váhání pan Pickwick.

Moudrost pana Pickwicka je neochvějná: chce-li mít člověk spokojený život, měl by se zařadit. Existuje konvence, a kdo ji nezastává, je "out", mimo, prostě cvok.

Vysílalo se v ČRo 6 v sobotu 19. června; vyjde v časopise Listy, jehož je Václav Žák šéfredaktorem, www.listy.cz

Citovaná vyhláška č. 10/1997 Sb. o přijímání žáků ke studiu na středních školách (po novelizacích ve formátu DOC) v § 2, odst. 1 a § 4 naznačuje, že o přijetí na střední školu rozhoduje ředitel. Tak tomu skutečně je, příslušná ustanovení vyplývají ze zákona č. 564/1990 Sb. "o státní správě a samosprávě ve školství". Tento zákon vyjadřuje, že ředitel školy je zvláštním nositelem veřejnoprávní moci, jehož působnost je vymezena v § 3, přičemž pravomoc přijímat ke studiu na střední školy je konkrétně v odst. 2, písm. e). Povaha ředitelské funkce je ze zákona veřejnoprávní, v přenesené působnosti. Na škole, které jinak uplatňuje i samostatnou působnost např. radou školy, tak působí ve funkci velmi volně analogické úřadu starosty vůči zastupitelstvu obce. Zákon č. 29/1984 Sb. o soustavě škol uvozuje stejnou problematiku a navíc výslovně zmocňuje k vydání MŠMT vyhlášky (tedy č. 10/1997 Sb.). Bez zákonného zmocnění totiž vláda nemůže vůbec právní předpisy vydávat(čl. 78 Ústavy)!

Toto je právní rozbor k těmto článkům > > > > > >

V pondělí vyšel ve Spojených státech životopis bývalého prezidenta Billa Clintona. Clinton uspořádal v pondělí večer party pro 1000 hostů, mnoho knihkupectví otevřelo kvůli knize o půlnoci, Clinton poskytoval interviewy televizím (např. BBC - BBC poznamenává, že Clinton reagoval nerudně výrok jejího reportéra, že se mu zdá, že je jeho "pokání" po aféře s Monicou Lewinskou neupřímné - či deníku Guardian ZDE), ale americký list New York Times jeho obsáhlý životopis o 957 stranách označil za nesmírně nudný:

Ve čtvrtek 10. června 2004 hostila Lucerna zajímavý double act relativně nových skupin Bůhví (založena roku 1995, ale začala být známější teprve od roku 2002) na jedné straně a jejich daleko zkušenější hostitele Neřež na straně druhé. (Zakladatelské duo Vřešťál a Sázavský spolu hrají od roku 1979.) Obvyklá česká praxe, že hraje jedna skupina a pak "host", znamenala, že vystoupení skupiny Bůhví bylo přerušeno vystoupením skupiny Neřež.

Jednu věc je nutno říci hned na začátku této recenze: zvuk v Lucerně byl naprosto strašlivý a skoro všichni si toho všimli.

The famous Lucerna Music Bar in Prague has undoubtedly seen many intriguing performances since its opening in the 1920s. Playing a sold-out concert at the prestigious club remains the dream of most Czech groups. On Thursday, 10th June 2004 the Lucerna hosted an interesting double act of relative newcomers Bůhví (founded in 1995 but really taking off only in 2002) on the one hand and their much more experienced hosts Neřež on the other. (The founding duo Vřeštˇál and Sázavský has been playing together since 1979.) The unusual Czech practice of one band plus "guest" meant that the Neřež performance was sandwiched between two sections of Bůhví.

One thing deserves mentioning at the very beginning of this review: the sound at the Lucerna was absolutely appalling as nearly everybody could tell.

Není to dlouho, co jsem se snažil charakterizovat přístup Lidových novin k seriózní žurnalistice. Při čtení jsem střílel ze vzduchovky, zvedal si žaludek na lodičkách, abych si ho nakonec nadobro obrátil návštěvou kdysi oduševnělé kavárny. Je věcí názoru a polemiky, jsou-li tato pouťová přirovnání odpovídající a opodstatněná. Každý člověk má taky svůj žaludek jinak citlivý a já zjevně patřím k lidem, kteří si nemohou v autobuse klidně číst, zvláště v zatáčkovitých úsecích cesty.

Téma rasismus je přetřásáno v denním tisku velice hojně. Často jsou Češi z něho obvinováni, ale sami si o sobě tyto "ošklivé věci" rozhodně nemyslí. Hlasy ze zahraničí, které to tvrdí, nám křivdí. Neznají naši situaci, píše Josef Provazník.

pondělí 19.00: Více než diskusi odborníků připomínal v pondělí dopoledne seminář Role veřejnoprávních sdělovacích prostředků v paláci Charitas opakování před maturitou. Anebo důkaz pro funkcionáře KDU-ČSL, že předseda jejich klubu poslanců a předseda Stálé komise pro sdělovací prostředky Parlamentu Jaromír Talíř bude dokonalým ministrem mediální kultury. Na stranickou půdu dostal mediální ředitele či jejich odborné pracovníky, členy rady i odborné novináře. V diskusi vystoupili proděkan Fakulty sociálních věd UK Jan Jirák, ředitel Českého rozhlasu Václav Kasík, hlavní analytik České televize Nikolaj Savický, místopředseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Šenkýř. Na semináři byl také bývalý ředitel ČRo Ježek, kerého jsem požádal o písemný názor, neb jako první kdysi pronesl tezi, že dvě a dvě jsou čtyři...

Nebýt důrazného odmítnutí už jen samotného pomyšlení na funkční spojení Českého rozhlasu a České televize gen. ředitelem ČRo Václavem Kasíkem, asi by mne Štěpán Kotrba k psaní o miliontém semináři (tentokrát byla pořadatelem KDU-ČSL) na téma, zda potřebujeme veřejnoprávní média či nikoli, nepřemluvil. Neštve mne, že si Václav Kasík (před ním ostatně také Ivo Mathé) myslí něco jiného než já. Štve mě, že stejně jako mnoho jiných odmítá spojení ČT a ČRo pod společnou značku (např. Český rozhlas a televize - ČeRT), aniž by připustil diskusi či uvedl jediný argument, kterým by odmítavé stanovisko podpořil -- pokud za argument nepovažujeme tvrzení, že v Evropě existují oba modely a tam, kde rozhlas a televize fungují pod jednou střechou, touží po opaku.

ČeRT - Vlastimil Ježek BL

Je Turecko evropské? Bude Turecko přijato do Evropské unie? Tato otázka se klade už dvacet (pokud ne padesát) let, přičemž ale mimo samotné Turecko a v mnohem menší míře i Evropskou unii přitahuje velmi málo pozornosti. Přitom se jedná o jednu z nejdůležitějších geopolitických otázek nadcházejících desetiletí. Inteligentní odpovědi na tuto otázku by měly začít u 16. století, doby, kdy byla za Sulejmána Nádherného otomanská říše na vrcholu své slávy a svého významu. V té době se otomanská říše zdála být protievropskou -- působila jako muslimská říše, rozšiřující se všude, včetně křesťanské Evropy. Nejen, že kontrolovala většinu toho, co nyní bereme jako arabský svět, ale dobyla také celou jihovýchodní Evropu.

Moc se omlouvám, dělám to poprvé a doufám naposledy, píše Čestmír Kopecký. K tomu, že Vás otravuji, mne přivedly Karlovarské noviny, které mne zamíchaly do článku mezi zastánce a tvůrce petice, která si dala bohulibý cíl zachránit v Karlových Varech Divadlo a Symfonický orchestr.

Ti kteří tuto petici napsali se stali ihned terčem nevybíravých útoků. Protože jsem byl mylně mezi ně počítán i já, dostal jsem také svou. Tak jsem se o petici dozvěděl a to mne mne přivedlo do jejich řad.

Část zastupitelů, kterým chybí vůle vypořádat se s rozkradením divadla a s nekvalitní rekonstrukcí, (řídila, platila, přebírala radnice města) se pokouší (zatím neúspěšně) tohoto problému zbavit dlouhodobým podnájmem, pronájmem tedy v podstatě privatizací. Již zrušili Městské divadlo jako instituci a dali zaměstnancům výpověď. Začínají hovořit o omezení nebo zrušení Symfonického orchestru, který je mimochodem nejstarším hudebním tělesem v Evropě.

Občané, kteří petici sestavili nejsou nijak na divadle osobně zainteresováni ani nijak politicky činní, patří mezi ty, kteří uspořádali na rekonstrukci soukromou sbírku, nebo mají divadlo rádi.

Ovšem smršť, která proti nim nastala, mne děsí natolik, že jsem se odvážil porušit Vaše soukromí.

Čestmír Kopecký

jeden ze 14 ředitelů divadla v Karlových Varech od revoluce 1989

Všechno to začalo nejspíš 11. září 2001. Několik šílených a zaslepených zločinců vletělo s pomocí unesených letadel do World Trade Center v New Yorku a s sebou na věčnost si vzalo dalších, téměř tři tisíce nevinných obětí. Nic už nebude jako dříve. Téměř celý svět tenkrát truchlil, i ten muslimský - někde upřímně, jinde ze strachu - ale každopádně jasně vyjadřoval Spojeným státům solidaritu. Německý kancléř nabízel dokonce solidaritu neomezenou. Většina zemí v té době dokonce přistoupila na americkou hru 'dobra a zla' a dala vzniknout tzv. mezinárodní koalici proti terorismu. A pak už šlo všechno ráz na ráz...

Život tropí hlouposti. Tak, nebo tak nějak podobně zněl za totáče název fotografické rubriky v nejmenovaném periodiku, kde byly otiskovány fotografie, které ukazovaly paradoxy a absurdity všedního dne. Reminiscence na tuto rubričku mi vytanula na mysli ihned, jak jsem ve víkendovém denním tisku spatřil takzvané "tradiční rodinné foto" evropských lídrů, kteří se nechali fotografovat po úspěšném projednání euroústavy.

V poslední době se roztrhl pytel s návrhy KDU-ČSL ve prospěch rodiny (marně se ptám, proč poslanci působící ve Sněmovně již řadu volebních období nebyli tak aktivní již dříve?). Dokonce byl vytažen trumf v podobě ministerstva pro rodinu. Kontroval doporučení švédských odbornic na zřízení ministerstva pro rovné příležitosti, které opakovaně vyplulo na povrch v souvislosti s projednáváním vládního materiálu "Priority a postupy vlády při prosazování rovnosti mužů a žen".

Autorka je poslankyně ČSSD a předsedkyně Rady vlády pro rovnost žen a mužů. Tento polemický komentář zaslala Robertu Denglerovi z deníku Právo 4. 6. 2004. Dodnes nevyšel, ani na něj nepřišla zamítavá odpověď redakce. Britské listy nemají s jeho otištěním - narozdíl od redakce deníku Právo - problém. Považují diskuzi o legislativě, která ovlivňuje kvalitu našeho života nás všech za nanejvýš potřebnou a veřejnou službu svým čtenářům a rádi zveřejní i názory politiků jiných stran, jejichž názor je pro tuto diskuzi relevantní.

"Zdá se, že lékaři jsou zajedno v tom, že se homosexualita nedá léčit, ale také se zdá, že pokud se vytvoří příznivé preferenční podmínky, tak se může rozšiřovat. Nemusí to být čtyři procenta obyvatelstva, může to být šest, může to být osm. A také se zdá, že kdykoliv se západní civilizace dostala do úpadku, procento homosexuálů rostlo." Tohle nejsou slova kardinála Vlka, nebo poslance Karase, dvou nejznámnějších homofóbů v Česku. Tyhle tři věty prohlásil na plénu Poslanecké sněmovny člen sociální demokracie Jan Mládek. Neznalého to nepřekvapí, ale zasvěceného minimálně zarazí.

Jedenapůlletá služba u výsadkových jednotek izraelské armády v Nábulusu a Ramalláhu mi dala bezprostředně nahlédnout do skrytých příčin konfliktu, a sice perspektivou, jaká se ve světových médiích zpravidla neobjevuje.

Ještě zcela nedozněly ódy vděčného národa českým fotbalistům v dáli za obě první dramatická utkání v turnaji o mistra Evropy. Kdo by ve střetnutí s Holanďany dal za české reprezentanty po prvních 20 minutách "ruku do ohně"? A nakonec: jistě si uvědomujeme, kolik pozornosti se v současnosti věnuje sportu, a zvláště fotbalu. A to, že hned po dvou utkáních má české mužstvo další postup jistý a že je navíc najednou považováno nejen za "černého koně" celého turnaje, ale přímo za jeho možného vítěze, mohlo jen málokomu uniknout. Že takto získává Česká republika zároveň nadmíru významnou popularizaci široko daleko ve světě, je také zřejmé.

V pozdně večerním zpravodajství ČT 1 docházívá pravidelně u závažných témat k výměně názorů, ne-li přímo ke konfrontacím, a informace mívají bohatší podezdívku. V pátek, 18. 6., se hovořilo mj. o ftalátech jako změkčovadlech plastických hmot a --- při zatím běžném používání plastických hmot obsahujících ftaláty v českém zdravotnictví --- o možných rakovinotvorných rizicích pro lidské zdraví, pokud se budou takto chemicky zpracované plastické hmoty nadále ve zdravotnictví používat.

Zkuste si představit, že jste rodičem velmi nadaného dítěte, které je ve věku, kdy se zvažuje přechod ze základní školy na osmileté gymnázium. Váš potomek i vy máte jasno v tom, že bude chtít ve studiu pokračovat dál na vysoké škole, a tak bude jistě lepší připravovat se na budoucnost v "ústavu", který nabízí kvalitnější výuku a je možné v něm dosáhnout i středoškolského vzdělání. Shodou okolností bydlíte v Kroměříži a chcete své dítko nechat přijmout na tamní státní gymnázium, proklamující výše uvedenou kvalitu přípravy, dokonce nadprůměrnou v porovnání se stejnými typy škol.

Má to však jeden nepatrný háček. Vaše dítě trpí lehkou mozkovou dysfunkcí (LMD) s projevy dyslexie, dysgrafie a dysortografie. Vy o tom háčku ještě nevíte, protože školství je přece jednotně usneseno na integračním principu dětí s poruchami učení i chování a nenapadlo by vás, že to ještě někde může být jinak. Sjednáte si tedy schůzku s vedením školy, kde vám bude s jistou dávkou arogance naznačen odmítavý postoj podložený argumentem, že ti, kdo nemají hudební sluch se přece taky nehlásí na konzervatoř!

Britská vláda v současnosti tvrdě vynucuje od školských institucí dodržování Zákona proti diskriminaci invalidů (Disability Discrimination Act, 1995, též zde) a Evropské směrnice o invaliditě (prosinec 2003). Zákon zakazuje diskriminaci invalidů v zaměstnání, ve školství a v dalších oblastech života. Shrnujeme informace z nedávného školení ohledně tohoto zákona pro učitele na britských univerzitách.

Vpodstatě to vypadá jako standardní česká diskriminace žáků, kteří neodpovídají duševnímu (odbornému) rozhledu ředitele. Toho se děje u nás všude docela hodně, ani ne ve zlé vůli. Tito lidé si říkají vždy slůvko "přece" - něco jako: "Přece máme právo vzdělávat žáky podle svého náročného výběru," - jenže to je třeba podrobně rozebrat a pak se mnohdy ukáže, že je to potřeba veřejně zhanobit. Školy mají mít právo vzdělávat náročně, ale bohužel jim nesmíme dopřávat právo si kvůli tomu vybrat jenom lidi s jistým typem dispozic. Vážným kamenem úrazu je ředitelovo přirovnání ke konzervatoři - to je podvodné myšlení, možná se s ním obelhává sám pan ředitel. Gymnázium je prostě všeobecně vzdělávací ústav. Žádná konzervatoř, žádný učňák.

Článek o postoji ředitele kroměřížského gymnázia k přijetí studenta s dyslexií mě vůbec nepřekvapil, píše Lucie Jíchová. Ve většině českých škol nadále panuje představa dyslexik = blbec. Momentálně studují na střední škole v Anglii a zdejší přístup mě hodně překvapil. U zkoušek dostávají dyslektici (ale například i cizinci) 25 až 50 procent času navíc, dysgrafici můžou psát zkoušky na počítači a není to nijakým způsobem označeno na výsledném certifikátu.

Mám tři děti, dvě dyslektické - ten údiv pedagogického sboru, když jsem podala synovi přihlášku na gymnázium. Už mě nebavilo absolvovat každé tři měsíce několik mimoběžných monologu typu: "Nemůže dostat dvojku, je dyslektik." A to jsem měla obzvláště ráda: Proč nemá v sešitě narýsované okraje a co jsem to za matku, když mu je nenarýsuji. Nejabsurdnější mi přišla stížnost jedné učitelky, že synovi nemůže dát lepší známku, protože ji ruší neustálými dotazy. Snažila jsem se vždy vysvětlit, že to všechno jsou průvodní jevy souvisící s dyslexii, neuspěla jsem, píše Jana Zimová.

Značně se divím tomu, co stále přežívá, píše Jaroslav Pokorný. Když náš syn (1970) měl ve 4. třídě v pololetí samé 4 a 5, sama škola nás poslala na vyšetření. Když donesl potvrzení, že je dyslektik, všichni učitelé, včetně náročné češtinářky to respektovali a syn v poklidu, byť s trojkami a čtyřkami ZDŠ absolvoval. V učilišti pak patřil mezi nejlepší žáky, následně dálkově udělal školu střední a ve 30 letech se rozhodl, že si udělá i vysokou. Až dosud úspěšně studuje VUT.

Z historie dyslexie je známo, že ji neodhalili učitelé, ale lékaři jako "specifickou neschopnost naučit se číst a psát při jinak výtečné paměti". Pro učitele byli, a jak vidím stále jsou, žáci, jako můj spolužák, který školu skončil v 6. třídě, kteří nejsou hloupí, ale líní se učit. Myslím si že by bylo účelné, aby v takovém případě byli kantoři potrestatelní. Na příkladě mého syna vidím, že jsou schopni způsobit nevratné škody, které by bylo možno i vyčíslit ekonomicky.

Iniciátoři reformy parciálního financování veřejných škol studenty prokázali značný politický intelekt, když nechali na čas veřejné emoce na toto téma opadnout, aby pak znenadání atakovali současnou legislativu senátním návrhem novely zákona o VŠ. Podobně tomu bylo minulý týden i na Slovensku. Načasování v průběhu narýsované vládní krize a hlavně politicky enormně důležitého procesu tvorby Evropské ústavy je toho dalším důkazem. Ze souvislosti s volbou do Superstar je už ale podezírat nebudu.

Moje maminka (nar. 1918), o kterou jsem se staral v posledních letech jejího života a které jsem svým rozhodným přístupem několikrát zachránil život, zemřela k ránu 17. června doma, v mé náruči. Bylo to přesně na den, kdy jsem si ji před pěti lety vzal po těžké operaci z metabolické jednotky domů a prosil jsem - ač nevěřící - Pána Boha, aby nám dal alespoň tento čas. Minulý týden se mé přání bezezbytku naplnilo a já přemýšlím, co jsem všechno ještě mohl během toho času udělat a už nestihl, či opomenul.

Odbor životního prostředí brněnského magistrátu vydal minulý týden ve spolupráci s ČSOP Veronica unikátní Ekomapu města Brna. Publikace obsahuje kromě odkazů na zajímavé přírodní památky, recyklační střediska, stanice pro monitorování ovzduší, také kontakty na kanceláře významných brněnských ekologických organizací, které poskytují poradenství široké veřejnosti. Shodou okolností však čtyři z nich -- Hnutí DUHA, NESEHNUTÍ, Děti Země, Český a Slovenský dopravní klub -- na mapě chybí.

Nestalo se tak opomenutím či nedostatkem místa, ale záměrným zásahem úředníků magistrátu.

Britská vojenská policie vyšetřuje tvrzení, že britští vojáci údajně zohavovali mrtvoly iráckých povstalců po přestřelce, k níž došlo v polovině května nedaleko města Majar al Kabir na jihu Iráku.

Tvrzení jsou obsažena v oficiálních úmrtních listech, které vydal dne 15. května, den po přestřelce, dr. Adel Salid Majid, ředitel nemocnice v Majar al Kabiru. Na sedmi úmrtních listech je uvedeno, že mrtvoly, předané britskými vojáky do nemocnice, měly na sobě známky "zohavení" a "mučení".

Sýrie uvěznila muže, který si stáhl materiál ze "zakázaného" emigrantského internetového serveru a poslal ho emailem jiným lidem. Abdel Rahman al Šaguri byl odsouzen na dva a půl roku do vězení za to, že "zveřejnil falešné informace, které podkopávají morálku národa".

V rámci zásady Audiatur et altera pars zveřejňujeme zpravodajství o nedávných bojích v Iráku z hlediska osob, které bojují proti americkým a západním okupačním vojskům.

Producentka a herečka Deana Horváthová-Jakubisková oznámila jak v internetovém chatu, tak v Lidových novinách, že zvažuje možnost podat žalobu na kritiky, kteří pohaněli Post Coitum -- film režírovaný jejím manželem, který ona produkovala a jenž sepsal a původně měl režírovat Marcel Bystroň.

Kursy tvůrčího psaní se pomalu, ale jistě stávají součástí výuky na školách s humanitním zaměřením; jejich metodika je však zatím nejednotná a nesoustavná, protože závisí na osobnosti vyučujícího. O shrnující koncepci se pokusil spisovatel a publicista František Hrdlička v Průvodci po literárním řemesle (vydala Votobia 2004) a vyplnil tím zároveň mezeru v příslušné literatuře. Nejde ovšem o odbornou práci, ale o praktickou příručku, která vychází především z autorových dlouholetých zkušeností (přednáší na několika školách, působil rovněž jako lektor a dramaturg a založil experimentální Bílé divadlo), takže z ní mohou načerpat poučení i literární samoukové.

Část veřejnosti podporovala myšlenku na umístění zmínky o vlivu křesťanství na vývoj evropské kultury do preambule evropské ústavy. Někdy se mi ale zdá, že křesťanství naše myšlení příliš nepoznamenalo a jsme stále stejní barbaři jako naši pohanští pradědové. Rozhodně v praxi neprojevujeme tak velkou úctu k životu, svobodě a osobní důstojnosti bližního, jak by se dalo od křesťanů očekávat, a odpouštění nám také moc nejde. Obecně vládne víra, že zostření trestní politiky -- tedy vyšší tresty, uplatnění pravidla "třikrát a dost", rozšíření dosahu trestního zákona na širší okruh lidského chování a snížení hranice trestní odpovědnosti -- by vyléčilo všechny neduhy společnosti.

Už jsem si kolikrát říkal, že číst články Václava Klause je ztrátou času. Rozhovor s Alexandrem Kramerem v Právu (19. 6. 2004) však obsahuje tolik nesmyslů a urážek, že mě to znovu zaskočilo. Posuďte sami.

Na autogramiádě knihy Jak Češi bojují jsme se dověděli, že čtenáři v Německu tisknou Britské listy svým příbuzným v ČR, kteří nemají připojení na internet, a v papírové formě jim je rozesílají poštou. Totéž lze učinit jednodušeji, koupíte-li svým přátelům a příbuzným bez přístupu k internetu naši novou knihu.

Nový knižní výbor z Britských listů Jak Češi bojují, který představuje to, co je podle našeho názoru na časopise nejzajímavější, je k dostání v internetovém knihkupectví Kosmas ZDE a v dobrých knihkupectvích - například v pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici na Starém Městě (nedaleko stanice metra Staroměstská) a v knihkupectví Academia na Václavském náměstí. Kniha obsahuje informace, které jinde v České republice nenajdete. Objednat si ji můžete i emailem na adresu libri@libri.cz.

Kniha, kterou sestavil Jan Čulík, má 704 stran, její obsah je ZDE. Ve čtrnácti oddílech zahrnuje výbor texty sedmi autorů (Jana Čulíka, Fabiana Golga, Štěpána Kotrby, Radka Mokrého, Kathryn Murphy, Jana Paula a Jakuba Žytka) a desítky barevných i černobílých fotografií s mnohdy pikantním pohledem do zákulisí české politiky, všedního dne či událostí, které stály za zaznamenání.

Britským listům můžete psát na adresu redakce@blisty.cz, šéfredaktor Jan Čulík má adresu culik@blisty.cz a také J.Culik@slavonic.arts.gla.ac.uk , pražský redaktor Štěpán Kotrba má adresu stepan@kotrba.cz a skype stepan.kotrba, technickému správci Dominiku Joe Pantůčkovi pište na adresu joe@joe.cz.

V květnu 2004 přispěli čtenáři na provoz Britských listů částkou 3370,00 Kč. Příspěvky stačí na běžný administrativní provoz listu, avšak neumožňují nám financovat systematickou novinářskou práci ani systematickou technickou správu a technický rozvoj ani odbornou právní pomoc. Přitom čtenost Britských listů rapidně roste.

Finanční dary Občanskému sdružení Britské listy jsou v ČR odečitatelné ze základu daně z příjmu. Vydáváme k tomu na požádání písemné potvrzení.

Za finanční pomoc od čtenářů, za pomoc sponzora Globe.cz i za bezplatnou reinstalaci zařízení, kterou provedli Jan Panoch a Dominik Joe Pantůček, upřímně děkujeme. Dominik Joe Pantůček stále ještě (zadarmo) postupně zprovozňuje četné dosud nefunkční části časopisu, po lednové havárii serveru.

Děkujeme všem, kteří podporují provoz Britských listů finančními dary i zadáváním reklamy.

Jsme vám velmi vděčni za finanční záchranu našeho serveru, prosíme však: nepřestávejte přispívat, umožníte nám dělat naši práci lépe a efektivněji, budeme si moci například systematicky financovat právníka, což byl mělo být pro náš list nezbytné. Financujte si k vlastnímu prospěchu kritický a nezávislý deník.

Jsme vděčni za každý drobný příspěvek na provoz Britských listů, který je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2.

Čtenáři ze zahraničí mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.