Také obnovení trestu smrti má dosti zastánců. Jako by si tito lidé neuvědomovali, že zařazením trestu smrti mezi nástroje práva se dává moc nad životem a smrtí do rukou orgánů činných v trestním řízení, jež tvoří omylní lidé. Zkušenost USA ukazuje, že k omylům skutečně dochází. Chyba lidského úsudku má v tomto případě nenapravitelné následky.

Proti těm, kteří užívají trest smrti, nejsme zase o tolik humánnější, jak si myslíme. Nevidím příliš velký rozdíl mezi smrtí a mnohaletým životem ve vězení, během něhož je lidská bytost zbavena možnosti uspokojovat velkou část svých životních potřeb, čili nežije plnohodnotným životem, jen živoří, je za živa pohřbena. Stejně, jako by mě děsila představa, že mezi popravovanými je zcela jistě určité, byť malé procento nespravedlivě odsouzených, vadí mi nikoli tušení, ale jistota, že naše justice občas posílá do vazby nebo dokonce do výkonu trestu nevinné lidi. Kromě života je osobní svoboda to nejcennější, co máme. Živí a svobodní můžeme čelit i takovým životním strázním, jež se zdají nesnesitelné. Proto se mi nešetrné nakládání se svobodou jednotlivce jeví jako stejně trestuhodné jako spáchání jakéhokoli jiného těžkého zločinu.

Poznatky z řady trestních procesů mě vedou k dojmu, že s tímto cenným statkem nakládají orgány činné v trestním řízení někdy až lehkomyslně. Důkazem je například i to, že se nevedou statistiky výskytu neoprávněných vazeb ani dodatečně vyvrácených rozsudků k trestu odnětí svobody. Policie a justice prostě samy sobě zrcadlo nenastaví. Proti osobám, které poslaly nevinného člověka do vazby či jej odsoudily k trestu ztráty svobody, se obvykle nevyvozují žádné závěry.

Přemýšlím často nad tím, jak se spí soudcům, kteří vynášejí rozsudky jen na základě nepřímých důkazů. Většinou při tom vzniká taková situace, že nelze s úplnou určitostí říci, že se odsouzený dopustil skutku, za nějž je souzen. Stejná soustava důkazů, kterou byl odůvodněn rozsudek, se dá z jiného úhlu pohledu posoudit ve prospěch neviny obžalovaného. Záleží pak skutečně jen na zkušenosti, intuici či momentální disposici soudce, a někdy i možná na jeho subjektivním dojmu z obžalovaného, na kterou stranu hodnocení důkazů se přikloní. Rozhodne-li se pro vinu a uloží trest, neznamená to, že je vina nezvratně prokázána. Soud v ni pouze "uvěřil". Ale co když se zmýlil a poslal do vězení nevinného člověka? A nespáchal sám zločin ? Klasická zásada římského práva ukládá v nejistotě soudit ve prospěch obžalovaného. Dodržuje se ale jen zřídka.

Pokusím se toto téma převést z abstraktní polohy do konkrétna předvedením několika ukázek, případů z poslední doby, s nimiž jsem měl možnost se seznámit.

Nejčerstvější z nich je případ Adélky Vražednice, v době činu devatenáctileté křehké dívenky, která jedné červencové noci v r. 2002 údajně ve snaze ubránit se pokusu o znásilnění použila proti náhodnému partnerovi vystřelovací nůž, jenž měla náhodou při sobě. Odmítnutému nápadníkovi zasadila tři rány. Způsobila mu těžká zranění, jimiž ho ohrozila na životě. Z místa činu v hrůze utekla, aniž by věděla, co vlastně způsobila. Po dvou letech výslechů a soudních řízení dnes stojí před skutečností, že byla pravomocně odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let za pokus o vraždu. Hrozí jí, že promarní za mřížemi podstatnou část třetí dekády života, kterou běžná zdravá žena většinou stráví zakládáním rodiny. Je velmi pravděpodobné, že následky uvěznění v této části života ji poznamenají na celý jeho zbytek.Vyrovnává se s tím těžce. Nechybělo mnoho a dnes bych místo tohoto článku psal nekrolog, protože se v zoufalství pokusila o sebevraždu. Jen díky šťastné náhodě se podařilo její sebevražedný pokus zmařit.

Veřejnost byla na tento příběh po prvé upozorněna reportáží Marcely Sobotkové "Na ostří nože" v pořadu "Na vlastní oči" TV Nova dne 18. 5. 2004. Pak následoval článek Martina Stína "Bojovná Marcela a svědomí soudců" v Literárních novinách z 24. 5. 2004 (Martin Stín je pseudonym, který Zdeněk Jemelík užívá mimo Britské listy; BL nepublikují články pod psedonymy, pozn. red) a po něm pořad Českého rozhlasu 6 "Česká justice", odvysílaný dne 11. 6. 2004. Ve stejném pořadu bude ČRo 6 v pátek 25. 6. 2004 vysílat rozhovor s odsouzenou, natočený v den jejího propuštění do ambulantní péče z psychiatrické léčebny, kam se dostala po sebevražedném pokusu. Základní dokumentaci případu shromažďuje občanské sdružení Šalamoun a uveřejňuje ji na svých webových stránkách na adrese www.spoleksalamoun.com.

Jediná jistota, kterou o této věci soud zjistil, je poranění údajného násilníka. O tom, co se mezi "vražedkyní" a "obětí" stalo, vypráví každý z nich něco úplně jiného. Oba příběhy mají společný jen začátek: při taneční zábavě si společně vyšli "na vzduch." Dále se již příběhy vyvíjejí každý jinak. Podle Adélčina vyprávění se ji mladý muž pokusil znásilnit a choval se při tom surově. Hned po opuštění budovy se začal obnažovat, a když chtěla utéci, srazil ji strčením do ramene na zem. Když se pokusila uniknout, tahem za vlasy ji opět dostal na zem. Ve strachu vytáhla z kapsy vystřelovací nůž a začala se bránit. Když muž přepadl dozadu, vyskočila a v hrůze utekla. Ale podle vyprávění poškozeného bylo vše úplně jinak. Adélka ho měla venku vyzvat, aby se položil na znak, pak si mu sedla na nohy a pokojně se bavili. Pokusil se ji stáhnout na zem vedle sebe, ale vysmekla se mu a opět si mu sedla na nohy. Pak už jen ucítil štípnutí na krku. Dívka utekla a poškozený až na toaletě zjistil, že má ránu nejen na krku, ale také na břiše. Až v nemocnici po operaci se dověděl, že přehlédl hlubokou ránu do krajiny srdeční, která mohla být smrtelná:pronikla až na okraj srdeční komory. Které vyprávění je pravdivé, vědí naprosto přesně jen oba účastníci, z nichž jeden má sebezáchovný důvod lhát. My ostatní se můžeme pravdy dohadovat jen na základě nepřímých důkazů, a takto musel postupovat i soud. Ten uvěřil vyprávění poškozeného muže. Počínání mladé ženy uznal za pokus o vraždu. Odsoudil ji k trestu odnětí svobody v trvání deseti let ve věznici se zvýšenou ostrahou. Odvolacímu soudu se ale rozsudek vůbec nelíbil a vrátil jej k novému projednání s mnoha výhradami. Mimo jiné upozornil soud 1. stupně, že by měl uvážit, zda nešlo o případ nutné obrany. Ani tento prvoinstanční soud se nenechal příliš zviklat v názoru. Setrval ve skálopevné víře, že mužův popis děje je pravdivý. Přesto vzal na vědomí výhrady odvolacího soudu aspoň do té míry, že změnil názor na právní kvalifikaci jednání mladé ženy. Již nešlo o pokus o vraždu, ale pouze o ublížení na zdraví. Trest byl tři roky odnětí svobody s odkladem na zkušební dobu pěti let. V novém odvolacím řízení soud jako by zapomněl na původní výtky, s nimiž vrátil rozsudek nalézacímu soudu, a rozhodl nově sám: nebohé dívce "nadělil" 7 let nepodmíněně za pokus o vraždu.

Souběžně ve stejné budově, ale u jiného soudu, proběhlo trestní řízení proti Erikovi, oběti Adélky Vražednice. V tomto případě soud pro změnu "uvěřil" vyprávění poškozené a jejího nevítaného nápadníka uznal vinným z pokusu o trestný čin znásilnění. Odměnil jej vyhoštěním z České republiky. Odvolací soud rozsudek zrušil a vrátil věc k novém projednání soudu 1. stupně. Ten se ale nenechal zviklat a po druhé vynesl stejný rozsudek jako po prvé. Protože soud prvního stupně lpěl tvrdohlavě na svém názoru, nepříznivém pro obžalovaného, odvolací soud jeho rozsudek zrušil a rozhodl sám. Erik byl zproštěn viny. Tím ale tento soud nepřímo rozhodl o osudu Adélky Vražednice: odvolací soud v její kauze vzal jeho rozsudek v úvahu. Jestliže "sousední" soud pravomocným rozsudkem zavrhl příběh o pokusu o znásilnění, pak tedy logicky vzato k pokusu o znásilnění nedošlo a mladá žena neměla důvod k obraně. "Její" odvolací soud udělal proti prvnímu odvolacímu řízení obrat o 180° a uznal ji vinnou pokusem o vraždu.

Trestní řád ukládá, aby se všechny osoby a trestné činy, které spojuje společná skutková podstata, posuzovaly ve společném trestním řízení. Zde máme dva podezřelé, kteří jednali na jednom místě a ve stejnou dobu. I když se dívka stylizovala do postavení oběti a Erik nepochybně utrpěl zranění, oba byli podezřelí z trestného činu: muž z pokusu o znásilnění, mladá žena z ublížení na zdraví nebo možná z pokusu o vraždu. Adélka by zůstala podezřelou i v případě, že by se prokázalo, že byla skutečně vystavena násilí. Pokud by se potvrdilo, že došlo k pokusu o znásilnění, mezi trestnými činy obou partnerů by byla příčinná souvislost a zpětná vazba. Zdá se, že podle trestního řádu by věc obou podezřelých měly soudy řešit v rámci společného řízení. Nestalo se tak. Proběhly dva procesy, a to sice v jedné budově, ale u dvou různých soudů, a různé soudy působily i v odvolacím řízení.

Stav řízení po druhém rozsudku první instance je poučný. Právnicky vzdělaní, zkušení soudci slyšeli dva příběhy, které se vzájemně vylučovaly. Pokud by oba soudy označily za pravdivý stejný příběh a na tomto základě vynesly výrok o vině a trestu, asi by nebylo o čem pochybovat. Každý z nich však "uvěřil" jinému vyprávění. Sotva se najde lepší příklad ošidnosti rozhodování pouze na základě nepřímých důkazů. Potvrzuje se správnost názoru, že je neúnosný takový stav trestního práva a jeho výkonu soudem, který dává lidsky omylnému soudci moc, aby zbavil člověka toho nejcennějšího, co má kromě života a zdraví -- tedy osobní svobody -- jen na základě toho, že "uvěří" v jeho vinu, aniž by "věděl", že se věci staly tak, jak předpokládá. Je neúnosný stav, kdy soudci, kteří takové rozsudky vynášejí, jsou v podstatě nekritizovatelní, nelze je volat k odpovědnosti za ničení životů nevinných lidí, soudí klidně dále a nelze je odvolat. Přesto, že konečné rozsudky v obou kauzách vynesly odvolací soudy, zásadní nesoulad mezi názory dvou prvoinstančních soudů na věrohodnost vyprávěných verzí zpochybňuje celé řízení. Z hlediska procesu poznání zvyšuje váhu rozsudků první instance proti rozsudkům odvolacích soudů okolnost, že nižší soudy se zabývaly případy ve větším rozsahu, důkladněji, než soudy odvolací. Rozsudky nalézacího soudu nad Erikem nekolísaly: v obou případech soud došel ke stejné právní kvalifikaci a uložil stejný trest. V případě mladé ženy byl soud ve svých závěrech podstatně nejistější: po prvé uložil vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody za pokus o vraždu, po druhé poměrně nízký podmíněný trest za ublížení na zdraví. Navíc soudce, jenž vynesl v prvé instanci dva tak rozdílné rozsudky, byl natolik čestný, že vystoupil v reportáži Marcely Sobotkové a surový rozsudek odvolacího soudu zpochybnil. To se skutečně nestává často. Hodnotu konečného rozsudku odvolacího soudu v procesu Adélky Vražednice snižuje rozpor s jeho usnesením v téže věci v prvním odvolacím řízení.

Soudům je třeba přiznat, že byly v obtížné situaci. Jediným přímým důkazem byly výpovědi účastníků nešťastného incidentu. Pokud svědčili v trestním řízení proti svému chvilkovému protějšku, měli jistě na paměti, že nemohou vypovídat tak, by ohrozili své postavení v jejich vlastním řízení. Jejich výpovědi měly proto soudy hodnotit velmi opatrně jako podjaté, tedy nevěrohodné. Avšak jiných srovnatelných přímých důkazů není.

Pro úsudek o věrohodnosti obou vyprávěných příběhů je důležité posouzení motivů. V případě Adélky Vražednice soud v odůvodnění konečného rozsudku přiznal, že nezjistil motiv jednání odsouzené. Představa, že drobná, dle posudku soudních znalců neagresivní dívenka sedí na nohou partnera, pokojně se s ním baví, a pak bez výstrahy na něj zaútočí nožem s vražedným úmyslem, je v nejlepším případě zvláštní. Naproti tomu podle výpovědi nejen odsouzené, ale i svědků, Erik projevoval o Adélku sice nevtíravý, ale přece jen viditelný erotický zájem již v době, kdy se s ní bavil v baru. Byl značně opilý. Pil absint s kolou a pivem a měl 1,8 promile alkoholu v krvi. Skutečnost, že ze tří ran nožem si bezprostředně uvědomil jednu, druhou zjistil až na toaletě a o té nejtěžší se dověděl až od lékařů po operaci, ilustruje, v jakém stavu byl. Podle vyjádření soudního znalce právě opilost mohla odbrzdit projevy neukojené erotické potřeby.

Soud se ostatně před vynesením ortelu nad odsouzenou vůbec nezamyslel nad nepoměrem tělesné zdatnosti obou partnerů. Adélka Vražednice je drobná dívenka, poškozený byl proti ní vyšší, podstatně těžší a měl atletickou postavu. Dále soud úplně zapomněl na to, že vše se odehrávalo ve tmě, takže úvahy o tom, že vyděšená "vražednice" úmyslně vedla rány na životně důležitá místa mužova těla, jsou scestné. Je také nesmysl vytýkat rozrušené dívce, že utekla z místa činu. Z její výpovědi i z chování raněného je zřejmé, že se mohla právem obávat jeho odvety, při které by vzhledem k jeho tělesné převaze neměla šanci se ubránit. Je ostatně vyloučeno, že by mohla vědět, jak těžká zranění způsobila.

Příběhů, podobných tomu, který vypráví Adélka, se v našich zábavních zařízeních přihodí možná několik desítek ročně. Naproti tomu bezpříčinné napadení zbraní jako vyústění předchozí poklidné zábavy či namlouvání je něco neslýchaného. Příběh Adélky Vražedkyně je kromě výše řečeného věrohodný, protože je tuctový. Příběh poškozeného Erika mi připadá jako vystřižený ze špatného hororu. Absencí motivu pro jednání "vražedkyně" se stává nevěrohodným.

Některé podobné příznaky má také příběh odsouzeného Radima S., který tráví svůj čas za zdmi mírovské pevnosti, odsouzen pouze na základě nepřímých důkazů za dokonanou vraždu manželky k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 12 let. V tomto případě se našel motiv, který by ovšem mohla mít spousta rozvádějících se mužů. Radim se rozhodl k rozvodu, při tom lpěl na dětech a všechen majetek dříve převedl na manželku. Usmrcením ji měl "vyloučit z konkurence" v případném sporu o přístup k dětem, a měl se dostat zpět k majetku. V dané chvíli byl také jediným podezřelým. Způsob provedení vraždy navíc prozradil, že vrahem byl někdo, komu zavražděná důvěřovala. Na místě činu se sice našly stopy, které nasvědčují, že se tam v době vraždy pohybovala další osoba, patrně muž, ale policie nehledala jejich původce. Ostatně na některé z nich se při ohledání místa činu nepřišlo. Nenašla se vražedná zbraň a svědectví o tom, že odsouzený snad nějakou vlastnil, nejsou jednoznačná a pocházejí od nevěrohodných svědků. Velmi důležité je, že odsouzený byl potřísněn povýstřelovými zplodinami jen nepatrně, takže soudní znalkyně usoudila, že se jedná o sekundární kontaminaci, ke které došlo, když odsouzený přišel až za několik hodin po smrti zavražděné do místnosti, v které ležela její mrtvola. Vrah by se ovšem mohl zbavit zplodin tím, že by se po činu vykoupal a převlékl. Takovou možnost ale odsouzený prokazatelně neměl. Takže nepřímým důkazem, který odsouzenému nakonec "zlomil vaz", byl znalecký výpočet doby smrti. Jenže obhájce se při odvolacím řízení pokusil tento důkaz rozbít. Upozornil soud na to, že znalec se při výpočtu doby smrti dopustil trapné početní chyby. Jeho výpočet přepočítal a prokázal, že podle opraveného výsledku ke smrti oběti došlo v době, kdy byl odsouzený daleko od místa činu. Předseda senátu se mu vysmál, jako by měl posudek znalce nedotknutelné postavení posvátné krávy. S klidným svědomím poslal odsouzeného zpět za mříže.

Ani v této věci soud nebyl v jednoduchém postavení. Kdyby usoudil, že důkazy jsou nedostatečné a obžalovaného osvobodil, v případě, že by se jednalo o skutečného vraha, zatížil by si svědomí tím, že by nechal zločin bez trestu. Navíc by měly orgány činné v trestním řízení o jeden "pomníček" nevyřešeného případu více. Protože usvědčováním odsouzeného ztratily hodně času, pravděpodobnost, že by sledováním výše zmíněných zanedbaných stop došly k pravém pachateli, se den ze dne zmenšuje. Případ by patrně navždy čněl ve statistice jako neobjasněný. Naproti tomu v případě, že se soudce zmýlil, došlo k dvojímu neštěstí: k smrti ženy a neoprávněnému uvěznění muže. Jejich děti přišly najednou o oba rodiče. Soudce si v tomto případě zatížil svědomí zločinem, který možná zůstane neodhalen. Která ze situací je pro svědomí soudce -- pokud nějaké má -- těžší? Která z nich je méně přijatelná pro společnost ?

Vysloveně bizarní je příběh Pavla P., Františka L. a psa, kteří měli za bílého dne a nemaskovaní vpadnout do bytu jejich stařičké sousedky v činžovním domě, stařenku svázat lepicí páskou, zalepit jí ústa a oči a uloupit jí hotovost a starožitnosti. Pavel P. prokazatelně o několik hodin později upozornil policii na volání o pomoc z bytu přepadené. Vyděšená stará paní po příchodu policie mluvila o tom, že ji přepadl Pavel P. se psem a dalším mužem, na kterého neviděla, a který měl na hlavě černou kuklu. Policisty přesto vyzvala, aby se šli po Pavlovi P. podívat, protože z nějakého důvodu měla obavy, že ho někdo zabil. A mimo to vyzvala policisty, aby rychle opustili byt, protože v něm jsou rozmístěny bomby, které každou chvíli vybuchnou. Ráno ale již mluvila jinak: druhý muž neměl černou kuklu na obličeji, ale velkou černou rukavici na ruce, která byla patrně napuštěna omamným prostředkem. Měl ji omámit přiložením rukavice na nos. A "bezpečně v něm poznala" dalšího souseda z domu, Františka L. Odcizené věci se nikdy nenašly. Policie zjišťovala alibi podezřelých až za několik týdnů a oni si nedokázali úplně přesně rozpomenout, co v dané době dělali, kde byli. Klíčovou pro osud Františka L. byla pachová stopa, kterou dle mínění policejního psa zanechal na lepicí pásce, jíž byl omotán obličej přepadené. Záhadou zůstává, proč pes nezjistil také pachovou stopu druhého muže a psa, shodou okolností říjící feny.

Rovněž představa dvou nemaskovaných mužů, kteří se vydali nemaskovaní a za bílého dne do bytu sousedky, aby ji oloupili, a pak jí po dokonaném činu zavolali na pomoc policii, je podivná. Přesto soud na základě nepřímého důkazu pachovou stopou usoudil, že pravdivá je teprve ranní výpověď stařenky, v které za druhého pachatele označila Františka L. Je třeba na tomto místě říci, že již kdysi dříve došlo k vloupání do jejího bytu. Pachatel vnikl do bytu světlíkem a nic neodcizil. Stará paní i tehdy označila za pachatele Františka L. Tehdy ale PČR jeho účast bezpečně vyloučila. Jsou známy i jiné projevy jejího iracionálního nenávistného vztahu k mladému muži, s nímž se jako se sousedem znala mnoho let. Důvody jejího postoje k němu nebyly zkoumány.

Soud uvěřil podivné historce přepadené právě díky nepřímému důkazu pachovou stopou a poslal oba muže do vězení. Starší Pavel P. ve vězení zemřel. Dnes devětadvacetiletý František L. si odpykává devítiletý trest. Obhajoba nabídla odvolacímu soudu důkaz výpovědí majora PČR, který řídil prvotní policejní zásah v bytě přepadené, je přesvědčen o nevině odsouzeného a sám se obhajobě nabídl. Soud jeho svědectví vůbec nepřipustil. Stabilita soudního rozhodnutí je přece důležitější než něco tak směšného jako je pravda a spravedlnost.

Veřejnost obvykle znepokojují průtahy soudních řízení a případy nezpůsobilosti orgánů činných v trestním řízení vyřešit mediálně zajímavé kriminální případy. Měla by ale vědět, že rubem téže mince jsou i nepravosti výše popsaného druhu a domáhat se, aby se státní moc snažila znemožnit jejich opakování. Domnívám se, že není neskromné požadovat, aby každý zjištěný případ zbytečné či neoprávněné vazby nebo nespravedlivého odsouzení k trestu odnětí svobody byl pečlivě prošetřen a měl při nejmenším vliv na kariérní postup osob, které jej zavinily.

Lze namítnout, že ve všech výše uvedených případech napadám pravomocné rozsudky, které prošly zkoumáním odvolacího soudu, popřípadě byly jím samým vydány jako neodvolatelně pravomocné. Jsou ale známy jiné případy, které měly podobné vlastnosti, u nichž sama soudní moc později zjistila, že došlo k omylu.

Zdeněk Jemelík je spolupracovníkem Spolku Šalamoun