Ačkoli jinak škola měla dobrou úroveň a pořádala různé mimoškolní aktivity, v jednotlivých učitelkách převládal názor, že dyslektik je hlupák a když má ještě vzpurnou matku, která odmítá rýsovat okraje, nezaslouží si ocenění. Syn měl mimořádně vyvinutou dysgrafii, která se ještě stupňovala stresem, takže některé poznámky si psal KOLMO na počáteční zápisky.

Naše prosba a posléze žádost, aby synovi kopírovali zápisky a bude si je do sešitů lepit, škola odmrštila tím, že by to bylo moc drahé, a to dostávali zvýšený normativ, což se rovná více peněz na žáka. Když už to manžel nevydržel a prohlásil, že škole dodáme i papír a část ze zaplatíme že svého, prohlásili, že na to stejně nemají čas.

Zároveň podotýkám, že se našla i učitelka, která ZAKÁZALA dětem půjčovat synovi sešity. Zato ho nutili, aby si dopisoval nestihnuté zápisky o přestávce, pod dohledem, což ovšem mělo za následek, že se syn nevyčural, nenapil a nenajedl a taky nevyblbnul s ostatními dětmi, jak se asi vyvíjela jeho aktivita v příští hodině?

Papírově bylo vše v pořádku, měl individuální program, ale často jsme nebyli schopni školu donutit ho dodržovat. Zároveň se našlo vždy několik bílých vran i mezi pedagogy a ti se se synovým hendikepem vyrovnali dobře a my jsme jim byli vděčni. Kvůli těm 2-3 lidem syn chodil do školy rád, i když se sešity bez okrajů.

Druhé téma umírání v institucích mě taky nesmírně zajímá, protože i my jsme měli několik let babičku doma, když si ji máma brala na revers z bohnické léčebny, kde leželo asi 30 starých žen, některé na zemi, doktorka byla ráda a říkala nám, že to nebude dlouho trvat, tak do měsíce že bude konec. Sice se nám už babičku nepodařilo rozchodit, ale tím, že jsme ji neustále převraceli, různě přetáčeli, masírovali a mazali mastmi (např. aby jí neprorostly nehty do dlaně) a zároveň laicky cvičili (i když to byla lahůdka, babička u toho děsně naříkala, takže jsme se báli, že na nás sousedí zavolají sociálku) starali jsme se o babičku asi 2 a půl roku a praktická doktorka tvrdila, že je to zázrak.