To, že rodina prochází krizí a že v ČR máme nejnižší porodnost v dějinách, jsou nezpochybnitelná fakta. Řešením ale nemůže být podpora tak zvané "tradiční rodiny", kdy je otec živitel a matka pečuje o domácí krb. Rodinnou politiku nelze v žádném případě oddělit od prosazování rovných příležitostí žen a mužů ve společnosti. Pravda, už i lidovci uznávají, že ženě je třeba umožnit chodit do práce. Jenomže nestačí zvýhodnit podnikatele, který zaměstná maminku s malým dítětem (co tatínek?) nebo uzákonit společné zdanění manželů zvýhodňující svazky s velkým rozdílem mezi oběma platy. Takové opatření bude opět utvrzovat zaměstnavatele i celou společnost, že pro ženu je příjem ze zaměstnání vedlejší, zatímco nejdůležitějším živitelem je muž. Co když se totiž takový svazek po letech rozpadne? Jak při neexistenci zákona o zabezpečení (jako mají v Německu) žena bez praxe v dnešní flexibilní době přežije, jak jí bude po celém životě v domácnosti vyměřen, a co když onemocní?

Skutečnost v naší zemi přitom lidoveckým návrhům nenahrává. Většina rodin u nás stále závisí na platech obou a velký počet domácností s dětmi závisí na jedné ženě -- samoživitelce. Když se k tomu přidá fakt, že v roce 2003 bylo stíháno 12 600 osob pro neplacení výživného (a řada neplatičů ani stíhána není), z čehož je nepochybná většina mužů, je evidentní, že představy lidovců jsou nebezpečné a mimo naši realitu. Tradiční rodina není samospasitelným modelem, jedná se spíše o jakýsi ideální mýtus, který ve skutečnosti bohužel nefunguje.

Pokud tedy chceme zvýšit porodnost v České republice, jediná možná cesta je komplex opatření napomáhající skutečné rovnosti obou partnerů. Pro ženy nesmí být dítě překážkou v jejím osobním rozvoji a v uplatnění na trhu práce a pro muže (a jejich zaměstnavatele) musí být naprosto samozřejmé, že se daleko více budou zapojovat do péče o děti a domácnost. Stát musí pomoci nejenom daňovým zvýhodněním, ale také širokou nabídkou dostupných služeb -- od jeslí a školek až po možnost využití služeb typu au pair (existují dokonce evropské země, kde si můžete najmout zdravotní setru na hlídání nemocných dětí). K pro-rodinným opatřením dále patří vytváření míst s flexibilní pracovní dobou (nikoli zkrácené úvazky) či podpora střídání obou rodičů na rodičovské dovolené.

Příkladem, že to může v praxi fungovat, je třeba Francie, kde tvrdá intervence státu ve prospěch rovných příležitostí a žen přinášejí ovoce a porodnost Francouzů (a nejen těch přistěhovaných) stoupá. Vždy, když jsem na Radě Evropy ve Štrasburku, chodíme s kolegy na zasedání pěšky okolo jedné mateřské školky. Občas si ze zvědavosti dělám statistiku, kolik dětí ráno doprovází maminky, tatínkové či oba rodiče. K mému velkému překvapení vyhrávají tátové, pak oba rodiče a potom teprve mámy. Zkuste si sami odpovědět, jak takový nástup do školky vypadá u nás...