Lze ovlivnit kvalitu života blízkého člověka vždycky, v každé situaci, když je dostatek vůle, dostatek lásky, pozornosti, avšak čas nelze nikdy zastavit, či posunout zpět. Cítím proto obrovskou vděčnost, že mi bylo dáno rozhodovat se v nemocnici v těžkých chvílích definitivně ztracených nadějí rychle a správně. Jsem šťastný, že jsem díky tomu mohl osobně doprovázet milovaného člověka na nejzazší práh hranice mezi životem a smrtí a být přímým svědkem zázraku proměny, jež mě nyní podstatně obohatila na celý život.

Nám pozůstalým zůstávají vzpomínky, umírající člověk ztrácí vše z tohoto světa. Smrt je spravedlivá ve své definitivnosti, v níž nelze nic ovlivnit, nic inscenovat, podplatit, předstírat a nikdo, ani ten nejsilnější z nejsilnějších neví, co ho na cestě k smrti čeká. Většina pozůstalých myslí v těch chvílích - pokud se jich vůbec účastní - na sebe, na svoji bolest, na svoji ztrátu, na své utrpení a zapomínají, že i umírající člověk je žijící člověk. Provázet umírajícího k smrti je přetěžká věc, kterou si nelze dopředu vůbec představit a pak ani popsat.

Sám budu časem jen těžko hledat slova, kterými bych se pokusil vyjádřit či zaznamenat prožitek, jež mi byl dán za moji trpělivost. Byla to ale moje poslední služba člověku, který mě přivedl na svět, a já mu pomohl z tohoto světa odejít důstojně, klidně a šťastně. Ten kdo doprovází umírajícího, naplňuje s ním příběh bezezbytku, není již nic, co by bylo možné si vzájemně dlužit. Zůstává blaženost, jako čistý extrakt vzájemného štěstí. V okamžiku, kdy život umírajícímu z těla vyprchává posledním vydechnutím, dochází k zázraku splynutí, k zázraku spojení, k proměně, v níž se duchovní odpoutává od tělesného.

Vím, že svojí otevřeností riskuji neporozumění a jsem si vědom své vlastní izolace, protože tato zkušenost je nepřenosná. Většina lidí, která ji nezažije, spojuje zcela logicky zemřelého se svými vzpomínkami, a nechápe proměnu, která nastala. Rád bych při této příležitosti použil slova svého syna, který vešel po smrti mé maminky do pokoje a při pohledu na tělo řekl, že babička tu již není. Avšak není nakonec podstatné, jakým intenzivním způsobem prožijete smrt blízkého člověka, podstatné je, že umírající není sám. Lidská bytost by totiž nikdy neměla umřít psychicky a sociálně dřív než fyzicky.

Smrt člověka v nepřirozených institucionálních podmínkách je skutečným panoptikem dnešní civilizace. Lidé umírají hromadně v nemocnicích i přesto, že veškeré možnosti léčby byly vyčerpány. Umírají osamoceni, izolováni od svých důležitých sociálních a interpersonálních vztahů v dobré víře příbuzných, že na lůžku mají vše, co potřebují, že je o ně dobře postaráno, že mají tu nejlepší péči. Je to krutý mechanismus a systém falešné hry mezi lékaři a příbuznými. Rozhodnete-li se vzít si pacienta, kterému není pomoci, na revers domů, zažijete neuvěřitelnou byrokracii, na jejímž počátku stojí nezájem blízkých o osud nemocného.

Avšak v mnoha případech již není třeba přelívat pacienta litry infusních roztoků, není třeba udržovat se v iluzi, že se o něho musí do poslední chvíle starat kolektiv profesionálů. K umírání a smrti, k prožívání nejtěžší fáze lidského života, by nemělo docházet zbytečně v odosobněných a sterilních typech institucionálních zařízení, které společnost k tomuto účelu vyhradila. Umírání doma mělo po staletí ustálený rituál a z generace na generaci tak přecházela zkušenost nejen jak o umírajícího pečovat, ale jak smrt vypadá z blízka. Rodinní příslušníci tak měli možnost zažít roli doprovázejícího před tím, než se stali doprovázenými.