Původní iniciativa vzešla od samotných VŠ, především od České konference rektorů, jejíž zájmy v této záležitosti již tradičně hájí odcházející rektor MUNI v Brně a senátor J.Zlatuška (viz dále tamtéž jeho článek z 12.5.2004!) v roli předkladatele a senátního zpravodaje návrhu.

Problematika spolufinancování státních VŠ studenty je obsáhlá a názorové platformy široké, tedy se předem omlouvám, že nedám prostor všemu a všem. Zároveň považuji za seriózní uvést, že jsem jako student veřejné VŠ v záležitosti zainteresován *), ale pokusím se o nezaujatý přístup. Povinnost oznámit takový "osobní prospěch na věci" je mimochodem předepsána veřejným funkcionářům - tedy i poslancům a senátorům - zákonem č. 238/1992 Sb. v pozdějších zněních. A není vůbec bez významu, že požadavek zavedení školného vyšel právě z vedení univerzit.

Především považuji za důležité zamyslet se nejprve nad obecnou povahou věci, zvláště proto, že tato dimenze některým aktérům diskuse stále uniká. To o čem je řeč, je zásadní reforma přístupu k financování státních VŠ. Zásadní ne snad proto, že by se jednalo o výrazné přesuny rozpočtové zátěže, která je v tomto ohledu opravdu spíše bagatelní. Zásadní je v tom, že se takovým směrem vydáváme poprvé! Současná výše poplatků (o níž předkladatelé svorně prohlašují, že nepřekročí ročně, ačkoli základ je každoročně vyměřován vládou) je pouze prvním krokem, politikou appeasementu, který rozhodně negarantuje výše školného v budoucnu! Ačkoli navrhovaná změna by poplatky značně fixovala v poměru ke státní dotaci per capita, stabilita zákonné úpravu a právní jistota je v naší politické a legislativní kultuře zatím nedosažitelná. Proto se další korekce a navyšování poplatků(doufat ve snižování veřejnoprávních poplatků a daní je hluboké nepochopení soudobých trendů sociálního státu) již budou realizovat jakoukoli vládou velice snadno! Neměli bychom tedy věc nijak podceňovat jen díky marginální částce. Ve skutečnosti je to výraz probíhajícího boje státu s podnikatelskou sférou na pozadí globalizace ekonomiky a jejích trendů. Šanci na odpovědné zhodnocení významu reformy máme právě a jen teď, poté to bude již jen otázka "valorizací" a drobných korekcí.

V naší společnosti probíhají po revoluci transformace co do pojetí sféry veřejné i soukromé. Procesy odstátňování, privatizace, decentralizace, delegace, právní dereglementace různých oblastí a procesy opačné probíhají v obou směrech napříč soukromou i veřejnou sférou. Mění se celková struktura tak, jak to zhruba odpovídá odlišnému světovému názoru marxistické levice a liberálnímu kapitalismu. Transformační proces v ČR, probíhající ve všech subsystémech společnosti, byl urychlen náhlou změnou poměrů "sametové" revoluce, ale již se snad stabilizoval na zvládnutelnou a přehlednou rychlost. Přesto však není zdaleka završen a i tato reforma přístupu k veřejnému statku - vysokému školství - je toho důkazem.

To, co v celé debatě, jejíž některé jednotlivé argumenty analyzuji níže, postrádám absolutně, je právě zamyšlení nad tím, co veřejnoprávní vysoké školství představuje, jakým je vlastně veřejným statkem. Zcela jistě veřejným statkem je, stát je jeho zřizovatelem, mecenášem, garantem nezávislosti (dokonce v ústavní rovině, např. čl. 15, odst. 2 Listiny), samosprávy a akademické svobody. Nejde však jen o pozitivní nadzákonnou úpravu, jde o zásadní hodnoty našeho státu, které závisejí na existenci nezávislé, svobodné, emancipované a tedy především vzdělané společnosti. Každá taková společnost si svého vzdělání a vzdělávání musí patřičně vážit a dostatečně je střežit proti všem úkladům, ať už ideologizujícím, nebo naopak nepřípustně liberalizujícím.

Tak jako se dá na krajní konzervativismus pohlížet jako na negativní filosofii, tak se dá i krajní liberalismus ztotožnit s ideologií nečinnosti (laissez faire, laissez passer...). Obě tyto názorové krajnosti jsou v naší společnosti významně přítomné. V současném návrhu na zpoplatnění státního vysokého školství je podle mne více toho krajního liberalismu, který se obecně zaštiťuje kapitalistickou logikou a jazykem ekonomie, kam jen vkročí.

Tato oblast veřejných statků je pro celou společnost a její budoucnost klíčová, na tom se ostatně shodují i ti, kteří pak ale v rozpočtech nalézají jiné "priority". Z toho důvodu považuji její podřizování výnosové kalkulaci za nepřípustné riziko, už jen proto, že ekonomie svůj status empirické vědy po nařčení z humanitního základu ještě zdaleka nevybojovala!

V duchu dílčích ekonomických ukazatelů se pak celá debata odvíjí a na co se zase zapomíná je chronický stav naší politiky - neexistence dlouhodobé strategie a plánování vůbec. I tato reforma je výrazně dílčího charakteru a ani nezapadá do aktuálně prováděné politiky/nepolitiky. Nepochybuji, že jakýkoliv počin na ulehčení státnímu rozpočtu je pro koalici vítaný, ovšem ČSSD se pod ní předpokládám nepodepíše a neudělala by to ani tehdy, kdyby snad v volbách do EP utržila větší podporu.

Předloha zákona v souvislosti s funkcí veřejných vysokých škol hovoří o veřejných statcích. Ptám se tedy, co je to za veřejný statek, na nějž se individuálně platí? Není snad veřejný statek něčím, co se financuje ze společných prostředků, protože se prostě nedá legitimně určit užší skupina výhradně zvýhodněných? Jestli má někdo pocit, že existuje identifikovatelná skupina "černých pasažérů", pak stačí oprášit nefungující opatření již daná a uzákoněná; vytvářet nová a plošně diskriminační je nesmysl. Je opravdu studium na VŠ tím samým, jako placení dálničních poplatků (ve skutečnosti sankce za devastaci a ekologická daň v jednom)? Anebo tím samým, čím je penzijní fond, který při vší úctě k jeho beneficiářům nepředstavuje "investici", ale je břemenem společenské smlouvy a mezigenerační solidarity? Anebo snad je jako zdravotní a sociální pojištění, které je šikovně uloženou daní hned u zdroje? Jistě ne, ani pojmově, ani co do významu. Podstatou těch ostatních je totiž suma okamžitých finančních prostředků, které je možno přerozdělit do potřebných míst. Podstatou vysokého školství ovšem finance samotné nejsou. Kromě toho trpí obsažnost pojmu "veřejnoprávní vysoké školy", která je dána především financováním (a jmenováním statutárních orgánů) státem.

Předloha zákona, využívajíc ekonometrickou nomenklaturu, hovoří o dotacích na studenta jako o "neinvestičních" nákladech. Tím se ale my neúčtující nekalkulanti nesmíme nechat zviklat, protože to právě jsou jediné skutečné investiční prostředky ve školství. Právě těmi se realizuje přístup ke vzdělání a bádání, což je podstata tohoto veřejného statku.

Na základě toho vyzývám k opatrnosti při stanovování zaručených receptů řešení neuspokojivé situace v materiální zabezpečenosti státního vysokého školství. Finance zdaleka nejsou jediným problémem, který zde přetrvává, a pravděpodobně se ukáže, že i řádové navýšení dotací a příjmů vyjde v tomto ohledu naprázdno. Jisté byrokratizované struktury působí jako pověstné černé díry, které do jisté míry spolehlivě pohltí prostředky vydané navíc, bez sebemenšího pozitivního efektu. Je třeba spojitého postupu v řízení lidských zdrojů, jinak vyjdou investice naprázdno a kýžený personální efekt se stejně nedostaví. Tak to alespoň vyjádřil autor publikace o strategickém řízení univerzity a nemám důvod dotyčnému profesorovi nevěřit.

Problémem je zainteresovanost stran. Návrh zákona je připraven především rektory, českých univerzit, kteří se ohánějí faktickou podporou/neodporem studentů proti takové reformě (jmenovitě prof. Wilhelm a prof. Zlatuška). Jejich tvrzení ale nepovažuji za nijak podložené, mlčení není ještě souhlas. Třetí strana - občanská veřejnost - se snad cítí být nedotčena, jelikož vážnější protihlasy jsem nezaznamenal. Jediný soustředěný zájem tak zatím prosazují jen navrhovatelé reformy.

Nemyslím, že je to správné, protože jejich argumentace pro věc není neprůstřelná alespoň do té míry, aby počin ospravedlnila. Hlavním cílem je samozřejmě zlepšit kvalitu výuky, přístup učitelů i studentů, zlepšit hospodaření škol, zkrátka vybudovat ukázkové univerzity. Snad proto se opět nejprve sahá na peníze, snad v opojení ze zkušenosti okolních států, byť s nesrovnatelně jinými parametry. Léčba je ovšem komplexní záležitost a naše specifické prostředí dokáže s takovými dobrými úmysly řádně zatočit a leccos jimi vydláždit.

Důvodová zpráva a argumenty podporovatelů upokojují případné negativní emoce tím, že systém školného je vlastně jen oprávněním pro jednotlivé školy poplatky až do limitní výše vybírat. Osobně si ale neumím dost dobře představit, že by se následně jednotlivé školy této možnosti zřekly. Proto se jistě bývalí i současní rektoři ve věci zbytečně neangažují, aby pak velkoryse od vybírání poplatků upouštěli...

Důvodová zpráva návrhu dále například kalkuluje pro zavedení poplatků se "zvýšením motivace studenta k uváženému a kvalitnímu studiu". Nejen tato formulace, ale i faktická konfrontace s předpokládanými výnosy reformy v porovnání se státními dotacemi, přímo naznačuje, že finanční stránka věci je i tak zanedbatelná. Já se ptám, zda se někdo seriózně statisticky zajímal o to, kdo vlastně bude tím placením více "motivován". Budou to spíše studenti samoživitelé, nebo naopak rodiče studentů, kteří podstatnou část výdajů studenta hradí? Nebude to spíše další nepozorovaná forma zdanění pracujících mecenášů - rodičů, která studenty příliš nepostihne? A budou se platící a od jiných požitků abstinující (prof. Zlatuška argumentuje, že poplatky nepřevýší měsíční náklady na mobilní telefonii...) studenti skutečně cítit motivovanější nutným zlem, nebo budou naopak hledat a nacházet nejrůznější způsoby, jak se placení vyhnout (předpokládaný "systém" úlev se zákonitě promění v další korupční prostředí), přenést náklady na "sponzory" a nebo je třeba za ponižujících platových podmínek vydělat v hypermarketu? Novela slibuje třetinu takto vybraných prostředků věnovat na stipendijní platby. Kde je ale zaručeno, že dosavadní prostředky budou zachovány navíc a dojde tedy k opravdovému navýšení? Nadto jsem přílišný realista, abych se domníval, že roční úleva několika tisíc motivuje plošně studenty ke zvyšování objektivního výkonu, na to jsou takové částky ještě opravdu bagatelní.

Ve Velké Británii je ale pro srovnání situace poněkud jiná, Britské listy se jí svého času rovněž věnovaly. Když Tony Blair před veřejností reformu financování a dlouhodobé zadlužení absolventů obhajoval, poukázal na fakt, že situace se globalizovanému státu již vymkla z kontroly a za současného stavu není schopen nárokům na vyšší podíl graduované populace dostát a zachovat si tak konkurenceschopnost. Nutno podotknout, že ve VB jsou všechny VŠ státní, problém je tedy ještě zásadnější, než v ČR, a částky tomu odpovídají.

Situace v ČR je ovšem diametrálně odlišná, podíl soukromých státních škol s vysokým školným je značný (3mld. Kč vybraného školného ročně) a vzájemná konkurence dvou systémů v různých parametrech je značná. Státní vysoké školy mají studentů přebytek a mohou si tak vybírat podle studijních předpokladů a zachovat si dobré podmínky pro rozvoj a udržení vysokých standardů. Soukromé vysoké školy představují zcela jinou problematiku po stránce kvalitativní a motivační, proto je tak nebezpečné mezi nimi bez dalšího setřít významný předěl - (ne)vybíraní školného.

Domnívám se, že nároky, jaké na vyšší stupeň vzdělanosti klade světová konkurence na trhu práce lze dobře ošetřit odborným zaměřením soukromých vysokých škol. Některé obory a zaměření je však z povahy věci vhodné udržovat jako veřejný statek, jinak hrozí jejich degradace bez adekvátní náhrady v nabídce trhu. Mám na mysli především výuku některých humanitních oborů, pedagogiky, medicíny, práv a také vojenství. Kam také vede bezhlavá privatizace školství můžete posoudit každý den, při kontrole mailové schránky, kde vám nabízejí tituly z "prestižní neakreditované univerzity". Nabídku sice nelze brát vážně, ale o nezdravém přístupu k vypovídací hodnotě akademických titulů to rozhodně svědčí. Titul má být zárukou schopností, ne jejich příslibem!

V diskusním fóru jsem rovněž narazil na levicověji orientované argumenty, které považovaly financování vzdělání úzké skupiny celou společností za nespravedlivé. Pokud je to snad nedejbože rozšířenější názor, tak se s ním nutno vypořádat už jen tím, že přístup ke vzdělání by se novou úpravou i přes systém úlev a sociálních bonifikací rozhodně k lepšímu nezměnil a že nemohou studovat všichni, to je objektivní fakt naší sociální a ekonomické reality a uznal to i Ústavní soud výkladem základních lidských práv a svobod. Krom toho je zřejmou námitkou, že právě z tohoto veřejného statku má prospěch celá ekonomika a společnost. Určování zásluh o rozvoj celku a zvýhodnění přístupem k VŠ vzdělání je na této úrovni státní a samosprávné ingerence do soukromé sféry velice nebezpečná agenda.

Vlastní částka, o kterou se v reformě jedná je vlastně kvintesencí nesmyslnosti. Podle mne chabý výnos rozhodně neopravňuje zavádění tak zásadní koncepční změny s nejistým vývojem a zatížení těch mnohdy nejubožejších rozpočtů(aniž bych cokoli absolutizoval a kromě toho vyčítat spotřební priority mladých mohou současní starší opravdu těžko). Obratným meziresortním vyjednáváním je možno dosáhnout v rozpočtu MŠMT v kapitole VŠ mnohamiliardového navýšení. Částka, na kterou se budou skládat studenti pomocí zatím nedefinovaného systému sociálních a stipendijních kompenzací může dosáhnout absolutního maxima 1.87 mld Kč, přičemž slibovaný střízlivý odhad se blíží jen k 600mil Kč. Ještě lepšího výsledku by bylo možno dosáhnout kvalifikovaným právním zastoupením státu třeba v kauze CME... Jestliže hnacím motorem navrhované úpravy není zoufalý boj o každou korunu pro VŠ po selhání funkce státu, je jím tedy boj o principiální změnu ve způsobu a přístupu k hospodaření VŠ s vlastními prostředky(?). V takovém případě má ovšem počin dost podstatné funkcionální mezery, protože za problém vysokého školství považuje zjevně jen peníze.

Systém správy a výběru poplatků rovněž zákonitě přinese zvýšené administrativní náklady, které je od výnosů nutno odečíst. Zůstane mi provždycky záhadou, proč se nezvolila cesta administrativní redukce, namísto tvorby pravidel, agend a povinností nových! Vůči studentům jsou přeci státem i dalšími institucemi uplatňovány nejrůznější slevy, dotace, úlevy, či osvobození, které rovněž vnášejí do byrokratického systému další přítěž. Patřičné zrušení takových výhod (jako například nedávné zrušení Junior pas ISIC Českými drahami na základě usnesení vlády o snížení dotací na studentské jízdné) je systémově neskonale jednodušší, skýtající stejný finanční efekt a k vysněnému pocitu rovnosti ve společnosti jistě přispívá mnohem více, než další systém poloprůhledného přerozdělování. Stejně tak motivuje studenty, jelikož se status studenta nestává výhodnými, neúměrně prodlužovanými "daňovými prázdninami" na základě spekulativního a fingovaného studia.

Jinou novelou v návrhu je přiznání zásluhových státních příspěvků (narozdíl od dotací převoditelných do dalších let v rámci hospodaření škol) a rozšíření možností v investičních aktivitách. Tyto změny jsou stále relativně opatrnou a střízlivou změnou k lepšímu, protože odráží měnící se potřeby škol a jejich možnosti v naplňování stanovených cílů v modernizující se ekonomice. Rovněž novelu zákona o daních z příjmů, která zamezuje zdanění vybraného školného, je nutno přičíst k dobru systematické a legislativní zdatnosti navrhovatelů. Tyto změny jako celek mají zlepšit aktivní a proaktivní hospodaření škol s vlastními prostředky. Samo o sobě jistě nenapadnutelné. Ovšem podstatné je všimnout si faktu, že příspěvek bude udílen na základě výsledků školy. Jistě nelze namítat nic proti objektivnímu zvýšení a docenění kvality hospodaření, studia, vědecké a publikační práce. Budou ovšem tato kritéria měřitelná? A kdo bude rozhodovat a poměřovat nesrovnatelné charakteristiky různých škol, zaměření, oborů, studijních programů, výsledků vědecké činnosti? Myslím, že změna je nevyhnutelná, ale legislativní a vědecká práce se měla především zaměřit na způsoby takového benchmarkování vysokých škol, které je klíčovým a neřešeným problémem, se kterým se věda a společnost potýká na celém světě.

V této souvislosti se pak objevují již vyloženě tržní argumenty na způsob: školy budou navzájem soutěžit o nejlepší studenty a porovnatelné výsledky; studenti si budou vážit vložených prostředků do vzdělání a budou studovat intenzivněji bez prodlužování. K takovým čistě tržním argumentům je ale třeba spravedlivě namítnout, že převis poptávky studentů žádné konkurenční prostředí pro univerzity nevytváří; školy budou vždy usilovat o plné stavy kvůli prostředkům, zákonitě tedy nakonec na úkor nároků na přijaté uchazeče; více peněz nepřitahuje jen kvalitní personál, ale rovněž lovce prestiže a kariéristy; studenti se nerozhodují ke studiu na základě kalkulací o ubohých čtyřmístných částkách a jejich skutečná a žádoucí motivace ke studiu je k penězům ještě více inertní veličinou.

Významné je rovněž zastávání názoru, že nabídku na straně zaměření a oborů vysokých škol by měl určovat trh a společenská poptávka. K takovému stavu chtějí navrhovatelé rovněž časem dospět, je to ostatně požadavek každého státu, fascinovaného ekonomickým růstem. Osobně to považuji za choré stanovisko, ale nepředpokládám, že by se mi jej podařilo proti většině obhájit. Lidí, kteří si chtějí ekonomicky výrazně polepšit bude vždy drtivá většina a těžko je začít přesvědčovat, že kromě více prosociálního cítění by si měli vážit i některých hodnot a cílů ne kvůli ekonomickému potenciálu. Myslím, že ukázkových případů degenerace obecné vzdělanosti občanské společnosti můžeme v nejvyspělejších státech nalézt mnoho, bez ohledu na to, kolik je zde do škol pumpováno veřejných a soukromých prostředků.

K argumentu, který postuluje zavedením školného změnu hodnotového postoje studentů ke škole, asi toliko: zda se takový pocit spoluzodpovědnosti a svěření vlastních prostředků do zastřešující instituce bude subjektivně opravdu projevovat, opravdu nevím. Možné to přirozeně je a rád bych v to věřil. Postoje veřejnosti ke státu, nebo třeba veřejnoprávní televizi mě ale dost nahlodávají. Každopádně ovšem bude onen pocit spolunáležitosti ve faktickém ohledu iluzorní, resortní rozpočet MŠMT na rok 2004 činí 94 mld.Kč...

Celou reformu bych spolu s Miltonem Friedmanem (abych odrazil námitky liberálních navrhovatelů) ZDE zhodnotil především jako skryté zdanění (za které on logicky považuje i produkování inflačního vývoje vládami!). Je logické, že úsporná a značně nemístná opatření vlády v resortu školství a vědy se snaží právě zainteresovaní funkcionáři univerzit vykompenzovat. Měli bychom si ovšem uvědomovat věci v širších souvislostech a vidět, kde je skutečně třeba přitlačit na páky a kde to má ještě svůj čas. Reformisté sice v dílčích oblastech sebevědomě argumentují pro zavedení školného, ovšem rozsáhlost a povaha cílů, jíž má reforma dosáhnout, je usvědčuje z megalomanství. Cesta je mnohem klikatější. Jistě je nutné někde začít a je dobré vyjít přitom ze zkušenosti jiných(abychom nemuseli s Pascalem konstatovat, že správný postup se dozvíme až na konci), ovšem je nutno objektivně srovnávat srovnatelné! Těžko tím ale ospravedlnit jen další odebírání peněz a degradovat veřejnou službu státu ve prospěch celé společnosti na snadno zkomercionalizovatelný a kapitalizovatelný obor "průmyslu a služeb". Nadto mám opět pocit, že se něco zavádí jen z toho důvodu, že u sousedů to tak již funguje; syndrom centrálního plánování a koordinace v RVHP tak existuje přeci jen dál... Pokrok je jistě nezastavitelný fenomén ve všech oblastech lidské kultury, nicméně některé trendy je nutné přijímat střízlivě a patřičně omezovat. Pluralita a diverzita ve vysokém školství je hodnota, která nesnese kvantifikování a etalonování, a vnucovat veškeré další vědě a vzdělanosti na půdě svobodné univerzity ekonomická či politická kritéria je, salve venia, zhovadilost.

Ještě méně úsměvný je fakt, že ke snižování volebního kvóra pro volby do akademických senátů dochází i v zákoně o vysokých školách. I tato novela je součástí návrhu zákona. Vzrůstající voličský nezájem o samosprávné prvky obecně signalizuje, že je cosi shnilého ve státě... A podobný průběh v celé unii by nás rozhodně neměl ukolébávat, už helénští Řekové si cenili výroku jednoho ze sedmi tradičních mudrců, že "většina je špatná".

Sporné body návrhu zákona považuji v současných podmínkách v PSP za neprůchodné; zkušenost slovenských kolegů, nebo zde by se na tom mohla a měla odrazit. Doufám, že další postup už bude vykazovat alespoň následující znaky doporučení, které by si tak zásadní a strategická změna celospolečenských rozměrů a dopadů určitě zasloužila :

• zhodnotit specifické možnosti českého školství v evropských podmínkách;
• stanovit nedotknutelné hranice privatizace a ingerence státu ve veřejnoprávním vysokém školství;
• stanovit strategické cíle pro dlouhodobé apolitické směřování resortu (jinými slovy konečně naplnit ideu třeba "Národního programu vzdělávání" v podobě veřejné diskusi otevřeného a věrohodného dokumentu);
• vypracovat obecnou metodiku realizačního postupu;
• stanovit programové cíle aktuální vlády (nejlépe mimo období voleb);
• vyhodnocovat a realizovat dílčí reformy ;
• nepostupovat opačně!

*) poznámka JČ: Případné zavedení školného se přece nemůže v civilizované společnosti týkat dnešních studentů, protože by to znamenalo roztrhání smlouvy, které má vysoká škola se studentem, a nahrazení této smlouvy smlouvou jinou - a to by bylo popření samotného konceptu "smlouva"! Může se tedy týkat až studentů nových, kteří začnou studovat až po případném přijetí zákona o školném. Kdyby se stát pokusil školné začít vynucovat od nynějších studentů, bezpochyby by se plným právem mohli odvolat (nakonec) k Evropskému soudu. (Anebo je, zase, v ČR právní kultura "jiná"? :) )