Otázkou je tedy, co si přejeme. Buď elitistické školství založené především na memorování fakt, kterým projde jen zlomek obyvatelstva, nebo "zlidovělé" vysoké školy, kam je nahnána až polovina obyvatelstva. Průměrný západní vysokoškolák ví patrně méně než vysokoškolák český, reprezentuje ovšem mnohem větší část populace.

Výhody vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva by možná mohl napovědět příklad ekonomického tygra EU, Irska. Podíl novopečených vysokoškoláků zde během deseti let vyletěl prudce nahoru (z 20 na 48 procent), stejně jako ekonomika. Vzdělávací stagnace české kotliny (10-11 procent) je pak ve statistickém srovnání tragická.

Samozřejmě vím, že statistiky jsou ošidná věc a že například české "vyšší střední školy" všude jinde spadají pod vysokoškolské vzdělání. Rozdíl je ovšem i tak příliš propastný a Česko patří v tomto ohledu do třetího světa.

Nezdá se mi ani, že by české vysoké školy byly nějak zvlášť moderní či kvalitní. Z vlastní zkušenosti mohu mluvit pouze o FF UK, jak jsem ji zažil před několika málo lety. Biflování ke zkouškám stále platilo více než cokoliv jiného a něco jako esej, nad kterým by člověk musel přemýšlet, byl stejně vzdálený jako mimozemské civilizace. Katedra české literatury a literární teorie pak představovala jakousi groteskní fosilii strukturalismu, kde se čas zastavil někde na konci třicátých let.

Skandinávské školství je formálně lehčí než české i na základním stupni. Norská základka používá na naučení se číst a psát první čtyři třídy, známkování přichází až v sedmé třídě. Škola hrou pak není přes absenci tradice J.A.Komenského jen vzletným ideálem, ale každodenní skutečností. Stejně tak jako problémové a skupinové vyučování a výuka formou projektů. Formálně hlubší než v Čechách je jen výuka angličtiny, která začíná v první třídě. Matematické a chemické znalosti jsou tak patrně slabší, národ je však oproti tomu takřka bilingvní.

Výhodou takto odlehčených základních škol je schopnost integrace. Přistěhovalecké dítě s malou znalostí jazyka či dítě s handicapem může bez nepřekonatelných obtíží navštěvovat běžnou základní školu. Zvláštní školy prakticky neexistují. Pokud by české školy dostaly tuto podobu, problém integrace a vzdělávání romských dětí by byl rapidně menší. V současnosti jsou ovšem věci jako pravopisný rozdíl mezi "-mě-" a "-mně-" nadále důležitější než cokoli jiného.

Skandinávské školství zažilo od konce 60. let mnoho pedagogického experimentování, nyní je možná na čase, aby se něco podstatnějšího stalo i se školstvím českým. Bude to něco stát, ale může se to jednou bohatě vyplatit. Většina západních zemí již revoluci v otevření se vysokých škol zažila a Česku v tomto ohledu ujíždí vlak.

Zdroj statistiky ZDE