Než jimi zalistujeme, pokusme se alespoň ve zkratce Boëglina představit: Bruno Boëglin (nar. 1950) je režisér, herec a básník. Pochází z Lyonu, z divadelnické rodiny. Už v osmnácti režíroval Ionesca pro Dům mládeže v rodném městě. Dalšími autory, které později uvedl na jeviště svého divadla Eldorádo, byli mimo jiné Michaux, Büchner a Dostojevský.

Je posedlý hledáním a inscenováním neobvyklých, provokativních textů, často si je píše sám. Vyhýbá se zavedeným inscenačním postupům, vytvořil si vlastní divadelní rukopis charakteristický experimenty se světlem, zvukovými efekty, hudbou a vizuálními symboly. V práci herce klade důraz na gesta a mimku. V roce 1991 oslnila jeho inscenace Bernarda-Marie Koltèse Roberto Zucco a osobitá adaptace textu britského autora Edwarda Bonda nazvaná Jackets aneb Tajná ruka. Patří k nejradikálnějším, ale i nejdiskutovanějším současným francouzským divadelním režisérům. (z publikovaných rozhovorů a medailonů B.B.)

Boëglin hrál v Avignonu svého Pana Theodora Mundstocka (ponechal adaptaci název románu i s českým substantivem "pan") pětkrát (ve dnech 21. -- 25. 7.) a to nikoliv na nádvoří papežského paláce na otevřeném jevišti uprostřed majestátních pevnostních zdí, kde je uváděna většina festivalových představení, nýbrž v sále Benedikta XII., jehož uzavřený prostor je pro tuto komorní inscenaci vhodnější.

Festivalový zpravodaj (Festival d'Avignon, 20. 7. 1993) anoncoval na titulní straně představení takto: Pan Theodor Mundstock, Žid z Prahy -- Bruno Boëglin adaptoval a hraje román českého spisovatele Ladislava Fukse a přidává podtitulek -- Působivá formální dokonalost vyvolává zvláštní a vzácný druh emotivního prožitku. Nicméně nahlédněme alespoň letmo do zmíněných novinových výstřižků.

Už 8. 7. si Le Monde všímá programu avignonského festivalu a obsáhlou recenzi lyonského představení Pana Theodora Mundstocka uvádí titulkem Boëglin -- ohromující zážitek.

Le Quotidient de Paris otiskl 23. 7. -- tedy dva dny po prvním Boëglinově avignonském vystoupení -- v části vyhrazené pro uměleckou kritiku celostránkovou stať plnou superlativů nadepsanou Tragická miniatura. Čteme v ní: Svojí formou, výjimečnou přesností světelných i zvukových efektů, hudbou a řešením scény je tato inscenace bezpochyby jednou z nejlepších, které jsme na festivalu mohli vidět. A dále: Fuks je pokračovatelem Kafky. Má podobnou ironii ve vyjádření tragična, jeho humor je stejně "korozívní", v jeho myšlení cítíme stejnou beznaděj, stejný smysl pro absurditu lidského osudu...

Martine Brès nazvala svou recenzi otištěnou ve stejný den v Midi Libre Když lidstvo mělo své špatné dny a přidala podtitul Pan Theodor Mundstock odhaluje zrůdnost lidského počínání vůči člověku. Je to horor natvrdo!

A další titulky:

Bruno Boëglin vypráví příběh žida, který se rozhodl vzdorovat smrti -- adaptace románu českého spisovatele Ladislava Fukse je mimořádně hlubokým zážitkem (Thèâtre 6 / 1993).

Le Monde, 23. 7. 1993: Hymna životu -- Strhující Boëglinova jevištní adaptace českého autora Ladislava Fukse.

Setkání s děsem (La Croix Levenement, 24. 7 1993).

Štvaný člověk -- V panu Theodoru Mundstockovi přivádí Boëglin na scénu oběť jednoho z dějinných hororů. Jeho interpretace člověka pronásledovaného strachem je drásavá. (La Dauphiné Vaucluse, 27. 7. 2003) -- a tak bychom mohli ve výčtu jednoznačně pozitivních hodnocení pokračovat.

Pro nás je však -- z poněkud jiného úhlu pohledu -- zajímavý článek otištěný v týdeníku Globe Hebdo, 14 / 20 7. 1993 pod názvem Bruno Boëglin oslnil v Avignonu. Začíná takto: Kdo je Ladislav Fuks? Tato otázka je pastí, v níž uvíznete, protože na ni nelze odpovědět. Ladislav Fuks je totiž patrně přízrak, neboť o něm v současnosti není vidu ani slechu. Jakoby se vypařil. Žije ještě? Co se s ním stalo? Zůstala po něm jen jedna stopa -- román Pan Theodor Mundstock. A jak se podařilo Bruno Boëglinovi sehnat knížku, která už léta není na knižních pultech? Jediný exemplář je v Britském muzeu v Londýně...

Stejně se vyjádřil v obsáhlé stati nazvané Boëglin se zbláznil do Fukse (Libération z 23. 7. 1993) René Solis:

O Fuksovi víme jen velmi málo. ...už téměř deset let o něm nejsou žádné zprávy. Jak jej známe z několika fotografií, na nichž je v brýlích s želvovinovými obroučkami a pěšinkou na straně, připomíná poněkud Jean-Paula Sartra. Když Bruno Boëglin objevil před patnácti lety francouzské vydání románu Pan Theodor Mundstock tak zjistil, že jeho hrdina je mu velmi blízký. V té době chtěl dokonce podle této knihy natočit krátkometrážní hraný film pro regionální televizi FR 3 Lyon, která však jeho projekt odmítla s odůvodněním, že téma není zrovna moc "lyonské".

Čas plynul a v současnosti režíruje a hraje Mundstocka na divadelních prknech. Více než hodinu je na jevišti zcela sám (kromě závěrečné scény, v níž vystupuje chlapec Šimon) ztotožněn se svým hrdinou, jehož drama v této úžasné adaptaci sleduje se zatajeným dechem celé hlediště.

A v závěru dodává:

Bruno Boëglin stále neztrácí naději, že se mu Ladislav Fuks jednou ozve. Představuje si prý dokonce, že se nečekaně objeví v Avignonu, vyhledá jej a řekne: -- Dobrý den, jsem autor Mundstocka. Přijel jsem, abych viděl vaše představení, dejte mi prosím jednu vstupenku. A režisér mu odpoví: -- Bude vás stát 120 franků. Jako každého jiného.

Po avignonském úspěchu byl Bruno Boëglin pozván na neméně slavný festival umění La Bâtie v Ženevě (26. 8 -- 12. 9. 1993). Diváci mohli vidět jeho Pana Theodora Mundstocka v Divadle komedie na bulváru Filozofů ve dnech 8. -- 10. září vždy od 20:30 hod. večer. Ohlas byl stejný jako v Avignonu a stejně jako tam nešetřila uznáním ani kritika:

Boëglinův Pan Theodor Mundstock je skvostem divadelní adaptace (La Tribune de Genève, 27. 8. 1993)

Pan Theodor Mundstock -- žid, který odmítl zemřít jako oběť holocaustu (La Nouveau quotidien, 9. 9. 1993)

Z Avignonu do Ženevy -- Na hranici nevypověditelného --- Nezapomenutelná Boëglinova adaptace českého spisovatele Ladislava Fukse (Scenes magazine, září 1993)

To jsou titulky alespoň tří článků, které jsem vybral opět téměř ze dvou desítek. A znovu se v nich objevuje otázka co se stalo s Ladislavem Fuksem.

Asi právem bychom očekávali, že se o tomto věhlasu divadelní adaptace románu žijícího českého spisovatele zmíní česká média. Pokud vím, v rozhlase, v televizi ani v tisku se však neobjevila jediná zprávička. (Fuks byl totiž v první polovině devadesátých let v ČR považován za "normalizačního" spisovatele.)

A to vítězná cesta Bruno Boëglina a Ladislava Fukse po francouzsky mluvících zemích západní Evropy teprve začínala. V následujících dvou divadelních sezónách tleskali Boëglinovi diváci v šestadvaceti městech Francie, Švýcarska a Belgie včetně Bruselu, kde byl Mundstock na programu Mezinárodního festivalu umění v květnu 1994 a ještě jednou, o rok později, mimo festival. Dodejme ještě, že v červnu 1994 měl být uveden prostřednictvím Francouzského institutu také v Praze (Boëglin má toto představení v časovém plánu na sezónu 1993/94)). Z tohoto ale sešlo. Důvod se mi nepodařilo zjistit.

Pravda je, že Bruno Boëglin počátkem r. 1993 pozval Ladislava Fukse na jedno z představení v Belgii, plánovali jsme si tam dokonce výlet, ale pro spisovatelovu zdravotní indispozici jsme jej museli odložit. A tak se stalo, že Fuks Boëglinovu slavnou inscenaci Pana Theodora Mundstocka nikdy neviděl.

Co dodat? Snad jen to, že tři desetiletí po svém prvním vydání se stal beletristický debut Ladislava Fukse znovu přitažlivým, byť zásluhou francouzského divadelníka.