Dneska by pravděpodobně nebyl tento pořad považován za nic zvláštního, ale tehdy působil skutečně jako zjevení. Československý rozhlas používal oblíbený formát, střídání populárních písniček a publicistiky, jaký užívá Radiožurnál dodneška. Písničky s telefonem byl tříhodinový večerní pořad, tuším od dvaceti do třiadvaceti hodin, kdy se mezi pop muzikou známí reportéři a komentátoři, jako byli Věra Šťovíčková, Jiří Dienstbier, Sláva Volný a Karel Jezdinský, spojovali telefonem s politiky a veřejnými činiteli a dávali jim razantní otázky na tělo.

Vzpomínám na jednu takovou reportáž: "A nyní vážení posluchači," pravil reportér a jeho slova byla drsně přerušena hlukem rušičky. "Ne, nebojte se," pokračoval po chvíli po zeslabení rušicího hluku. "Nezačali nás rušit. Ale divíme se, proč se pořád ruší české a slovenské vysílání zahraničních stanic, jako je například Svobodná Evropa. Zatelefonovali jsme proto náměstku ministra vnitra, odpovědného za rušení. Ať nám to vysvětlí." A následoval pozoruhodný rozhovor, v němž se vysoký estébák v živém vysílání Československého rozhlasu vykrucoval a snažil se vysvětlit, proč je nutno rušit zahraniční stanice vysílající do Československa.

Dienstbier mi vysvětlil, že pořad Písničky s telefonem nevznikl teprve během Pražského jara, na jaře roku 1968. Existoval už někdy od roku 1963 -- 64. Od první třetiny šedesátých let prosazovali mladí novináři v Československém rozhlase velmi silně jeho liberalizaci. Byli to lidé ze zahraniční a ze sportovní redakce Československého rozhlasu. Proč ne z domácí? Tam podle Dienstbiera žádní pořádní novináři nebyli. Tam nešel nikdo zvídavý a schopný. Být členem vnitropolitické redakce Československého rozhlasu totiž znamenalo pouze beletrizovat usnesení KSČ. To nikdo inteligentní nechtěl dělat.

Jiří Dienstbier mi vyprávěl několik historek o tom, jak v rozhlase postupně otevírali dveře ke svobodě. "Kdysi v roce 1963 jsem natočil asi hodinový rozhovor s tehdy mladým profesorem z americké MIT Henrym Kissingerem. Když byl rozhovor hotový, ozvalo se ÚV KSČ: Co jsem to prý udělal, reportéři a komentátoři Československého rozhlasu nemají dovoleno jen tak natáčet rozhovory s americkými profesory. No, to jsem já nevěděl a bylo mi to jedno," svědčil Dienstbier. "Koho by napadlo, že si musím v této věci chodit někam pro povolení na ÚV KSČ. Byl jsem povolán na kobereček, jednalo se o tom, ale ve vedení KSČ už byli tehdy skoro všude reformátoři. Chtěli rozhovor s Kissingerem povolit, ukázalo se však, že z procedurálních důvodů jaksi nemohou vydat jednorázové povolení. Tak udělili povolení generické: Bylo rozhodnuto, že od nynějška "smějí 'odpovědní' redaktoři Československého rozhlasu natáčet a vysílat rozhovory s návštěvníky ze Západu bez speciálního povolení z ÚV KSČ." Stavidla se prolomila.

Začátkem šedesátých let bylo zakázáno, aby se písně Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra hrály v rozhlase. Co proti tomu dělat? Zpěvák Karel Hála rozhlas zakázaný neměl. Pracovníci Československého rozhlasu vyjednali s Karlem Hálou, aby natočil několik písní od Suchého a Šlitra. Ty se pak začaly vysílat a jakmile se to stalo, už nebylo důvodu blokovat samotného Suchého a Šlitra.

Začátkem šedesátých let mělo velkou poslechovost odpolední hudební vysílání rozhlasové stanice Svobodná Evropa pro mládež. Není divu -- hráli se tam The Beatles a všechny západní hvězdy tehdejší pop scény. Pracovníci Československého rozhlasu argumentovali na ÚV KSČ, že této "západní propagandě" musí Československý rozhlas čelit. A tak byl v přímé reakci na hudební vysílání Svobodné Evropy založen v Československém rozhlase pořad Mikrofórum -- vysílal se, stejně jako hudební vysílání Svobodné Evropy, od 15 hodin. "Prosadili jsme, aby bylo toto vysílání živé," vzpomínal Dienstbier. "Věděli jsme totiž, že jakmile bude živé vysílání povoleno, cenzura ho už neuhlídá." Další stavidla byla prolomena. A pracovníci Československéh rozhlasu hráli v Mikrofóru tutéž hudbu, kterou zároveň vysílala Svobodná Evropa.

V tehdy nově zavedeném vysílání na VKV měli Dienstbier a další "hvězdní" reportéři a komentátoři, v čele s Milanem Weinerem, ve 23 hodin pořad Svět dnes večer. "Tam jsme mluvili už úplně otevřeně," vzpomíná Dienstbier. Jednoho dne však došlo k průšvihu. V domě u ministra zahraničí Davida přestala jít elektřina, a tak si David nepustil normální rozhlasový přijímač, připojený na síť, který poslouchal na středních vlnách, ale zapnul náhodou tranzistorový přijímač na baterie, který byl naladěn na VKV. Zaposlouchal se do pořadu "Svět dnes večer" a byl šokován. Pořad byl -- z jeho hlediska -- otevřeně antikomunistický.

Druhý den ráno přišel Dienstbier do práce a do rozhlasu žhavilo dráty ministerstvo zahraničních věcí. "Soudruh ministr včera slyšel váš pořad Svět dnes večer, byl šokován tím, co vysíláte, a bezodkladně vyžaduje, abyste mu dodali přepis pořadu i kopii nahrávky.

Průšvih. Co teď? Dienstbier: "Nechal jsem pořad přepsat, a když byl přepis hotov, ze strojopisu jsem vyškrtal všechny podvratné pasáže. Podle proškrtaného přepisu pak technici ve studiu upravili odvysílanou nahrávku -- vystříhali z ní všechny antikomunistické výroky. Sekretářka proškrtaný přepis znovu přepsala načisto a kopie přepisu i s 'vyčištěnou' nahrávkou byla odeslána na ministerstvo. Nebezpečí bylo zažehnáno."

Útlak vyvolává protitlak a invenci. Dienstbierovo vyprávění bylo charakteristické obrovskou vynalézavostí a energií, s jakou čeští demokratičtí protagonisté z první třetiny šedesátých let usilovali o svobodu.

Útlak vyvolává protitlak a invenci. Je tomu však tak skutečně vždy?

Vyprávím to všechno nejen proto, že se mi zdá zajímavé pohlédnout na základě osobního svědectví do historie, ale také proto, že se vyvstává důležitá otázka, na niž nemám odpověď.

Nikdy není "dokonalá svoboda". Vždycky je zapotřebí být ve střehu proti mocným. V každé společnosti je třeba zvídavosti, samostatnosti a úsilí prosazovat svobodný a nezávislý hlas. Proč to, co mi v sobotu popisoval Dienstbier, tak málo funguje v současných médiích v České republice? Proč se tak málo novinářů snaží vymanit se ze stereotypního způsobu novinářské práce, který vévodí většině médií? Proč nejsou hrdi na to, že se jim podaří vymanit se z mainstreamu a přinést něco nového, svobodného a objevného? Proč jim často stačí řídit se při určování priority zpráv tím, co určí ČTK?

Je to tím, že boj mezi inteligencí a omezeností, svobodou a útlakem je snad v současné době méně zřetelný, než tomu bylo v reformních šedesátých letech? Neřekl bych.

Anebo snad tím, že si novináři myslí, že už "svobodně zvítězili", a není tedy o nic nového a samostatného nutné zvídavě usilovat?

Anebo prostě nedostatkem vzdělání?