Autor, jak sám uvádí, "postupuje ve shodě s tvůrčím procesem, tj. od vloh a nápadů až k prezentaci konečného textu", rozuměj až k jeho editování, zadávání apod. Na rozdíl od západních (hlavně amerických) universit, na nichž pedagogové podněcují adepty především k pohotovému a uvolněnému sebevyjádření, klade si Hrdlička zřejmě vyšší cíle: Záleží mu na tom, aby si začínající literáti osvojili i jistou profesionální etiku. Měli by, jak uvádí v závěrečném desateru, přistihovat lidi a věci při jejich rozpornosti, obnažovat je, nacházet ke svým postavám citový vztah a sami sebe přesahovat, tj. objevovat v sobě to, co mají společného s ostatními lidmi. Na jiném místě je nabádá k tomu, aby si vedli deník, aby si zapisovali sny, aby zvolili správné hledisko a aby dobře odhadli literární žánr, který bude pro jejich výtvor nejoptimálnější (v jednotlivých oddílech probírá, v čem tkví specifikum esejistiky, epiky, lyriky, dramatu a fantastické literatury). V kapitole "Báseň a pravda" názorně ukazuje, jak se významní spisovatelé zmocňovali reálných příhod, jak je rozvíjeli a obměňovali, jako by chtěl naznačit, že teprv tato umělecká transformace zaručuje dílu nadčasové vyznění.

Příručku s touto koncepcí tedy jistě uvítají literáti a zájemci, kteří dosud neztratili víru v účinnost poctivého příběhu se zápletkou a s výraznými postavami (také těmto prvkům věnuje autor samostatné kapitoly). Nejsem si ovšem jistá, jak by autorovy podněty přijali literáti, odchovaní postmodernistickým pojetím světa, podle nichž se život skládá jen z tříště epizod a situací (jak soudí např. Jiří Kratochvil). K polemice vybízí už sama otázka, zda se dá psaní vůbec naučit. Autor s ní zřejmě počítá: uznává, že talent se nedá vštípit, ale zároveň je přesvědčen o tom, že "existují jisté profesionální návyky a postupy, které literárním adeptům umožní, aby se v tématu (tj. v tvůrčím psaní) lépe orientovali, aby se vyvarovali slepých pokusů a aby předešli případným tvůrčím krizím". Toto předsevzetí příručka nesporně naplňuje: obsahuje téměř 70 charakteristických ukázek, vytěžených z klasického literárního odkazu, a stejný počet vynalézavých zadání, na nichž si budoucí literát může prověřit své tvůrčí schopnosti; mohou mu posloužit i jako zdroj inspirace. Pro úplnost připojuje autor kromě bibliografie ještě obsáhlý Výběr literárních postav a instruktivní Výběr knih, které formovaly 20. století (do tohoto výčtu zahrnuje i díla z oblasti fyziky a psychologie).

Umění psát ovšem předpokládá umění číst, které je, jak se zdá, v poslední době na ústupu. Neměl by se na školách, které vychovávají budoucí novináře, redaktory a moderátory, zavést předmět Tvůrčí čtení? I při tom by mohl být Hrdličkův Průvodce užitečný.