Některé triky stojí za povšimnutí. Autor zmíněného článku, Andrew Anthony, například dělá paralelu mezi Moorem a "sovětským propagandistou Eisensteinem". To je, zdá se mi, silné zjednodušení toho, co Eisenstein svým dílem znamenal.

Na jiném místě článku zpochybňuje "dělnický původ", k němuž se Moore hlásí. Jeho otec prý sice byl dělník v továrně na auta, ale bydlel v předměstí středních vrstev, měl dvě auta, hrál golf a poslal 3 děti na college (dopřál jim postsekundární vzdělání -- poznámka JJ). Možná, že tím chtěl autor naznačit, že když je někdo dělník, tak nepatří střední vrstvy, nemůže mít na dvě auta ani na vzdělání pro děti. Zřejmě to je propaganda poněkud přizpůsobená "chápání" britského čtenáře.

Kdo zná alespoň trochu severoamerické poměry ví, že dělníci tří hlavních automobilek, Chrysler, Ford a General Motors byli a jsou, díky silným odborům, dobře placeni. Odkaz na střední vrstvu je bez detailů stejně prázdný jako zmínka dvou autech. Golf má možná, v Evropě stále nádech sportu horních deseti tisíc, ale v USA i Kanadě, kde cena pozemků nehraje při zřizování hřišť až tak velkou roli, je přístupný dosti široké vrstvě populace (což neznamená, že neexistují extrémě drahé soukromé kluby). Sleva existuje ve formě stipendia, nebo možnost přivydělání prací na částečný úvazek.

Nebudu to zbytečně protahovat. Dcera se odstěhovala, takže ke školnému (9400) a povinným poplatkům (500) přibylo ubytování na koleji s povinným stravováním (9500), knihy (500), počítač a další vybavení (1500), kapesné, cesty domů atd. (1500). Podtrženo a sečteno 17500 za osm měsíců, co trvá školní rok. K tomu je třeba přičíst, že dcera nebude příští rok na koleji (ta je vyhrazena pro první ročníky), takže musí pronajmout pokoj v soukromí, který se ale platí celých 12 měsíců. To je dalších 1600 za období květen - srpen, takže její první rok přišel okrouhle na 19000. Bude-li pracovat celé léto, vydělá asi 3500, takže celkově bude potřebovat 15500 na první rok. Podle okolností lze náklady pokrýt studentskou půjčkou, dědictvím po příbuzných nebo z jejich darů, prázdninovými brigádami, úsporami, ziskem z investic, výhrou v loterii atd.

Na tomto místě můžeme ukázku opustit a kontrolně se pozeptat: Jaký závěr si může dnešní čtenář Observeru udělat z informace, že před nějakými 35 lety šly děti Moora staršího na college. Nebo, možná přesněji, jaký účel ta informace vlastně měla.

Vraťme se naposledy, k původnímu článku v Observeru a to do místa, kde Andrew Antony na velmi malé ploše několika nečtivých vět propojuje vlastní, poněkud posunutou interpretaci filmu "Bowling for Columbine" s Moorovým výrokem o rozmazlených běloších, kteří spoléhají na to, že se o ně někdo jiný postará, a jeho stížností na nedostatečná bezpečnostní opatření během schůzek, které měl v Londýně. Antony zde používá trik z arsenálu žalobců a obhájců, kteří se snaží zpochybnit důvěryhodnost svědka zmiňováním zdánlivě odtažitých prvků v jeho chování a jednání.

Zmíněná pasáž je jakousi tečkou za obrázkem, který si čtenář má ve svém podvědomí vytvořit: Moore není nebojácný zastánce prostých lidí, ale v podstatě slávou zhýčkaný kontroverzní milionář, kterému není co věřit.

Moore, ať již je osobně jakýkoli, je jen zástupným problémem. Nejde totiž o "zuřivého reportéra", který na vlastní pěst objevuje neuvěřitelné historky a tu a tam je přibarví, aby se lépe prodávaly. Moore pouze shromažďuje existující, leč roztroušené informace a předkládá je veřejnosti způsobem vzbuzujícím zájem. Tím se současně stává nepříjemný až nebezpečný moci (odtud možná pramení jeho zvýšený zájem o vlastní bezpečnost).

Film Fahrenheit 9/11 v podstatě zpracovává to, co už Moore použil ve svých dobře zdokumentovaných knihách, takže nikdo nemůže být překvapen. Nová je do jisté míry forma, která zasahuje podstatně větší část publika. Stará je naopak neochota sdělovacích prostředků zabývat se obsahem Mooreova sdělení a ne jím samým.

Někdo se možná bude smát záběrům, v nichž nejmocnější muž světa sedí jako blůma před žáky v jakési škole, neschopen racionální reakce v momentu, kdy se v Americe dějí věci dříve nevídané. Jenže ona to až taková legrace není, když si uvědomíme, že tenhle nepříliš schopný člověk, je obklopen rádci, kteří považují válku za přijatelný nástroj řešení problémů civilizace.

To je podle mého názoru problém nejen americký, ale ve svých důsledcích celosvětový. K dispozici je spousta informací, ale málokdo jim věnuje opravdovou pozornost.

Při psaní tohoto článku jsem na domovské stránce americké Sněmovny representantů narazil na zajímavou studii, která dokumentuje lži americké vlády (v parlamentní mluvě se používá některý z četných eufemismů, například "zavádějící informace") jimiž ovlivňovala veřejného mínění v období před napadením Iráku. Dokument připravený pro člena Komise pro vládní reformu Henry A. Waxmana, shrnuje analýzu takto:

"Vzhledem k závažnosti situace a tomu, že president má plný přístup k tajným informacím, členové kongresu i veřejnost očekávají, že president a jeho spolupracovníci si dají obzvláště záležet na tom, aby popsali ohrožení bezpečnosti státu vyváženě a přesně.

Nezdá se však, že by (Bush, Cheney, Rumsfeld, Powell a Rice) v případě Iráku tohoto standardu dosáhli. Právě naopak (tito představitelé) opakovaně pronášeli zavádějící výroky týkající se hrozby, kterou Irák představal pro národní bezpečnost.

Ve 125-ti jednotlivých vystoupeních učinili 11 zavádějcích prohlášení o bezprostřednosti irácké hrozby, 81 zavádějících výroků o iráckém jaderném programu, 84 zavádějících výroků o iráckých chemických a biologických zbraních a 61 zavádějících výroků o iráckých vztazích s Al Qaedou."

Studie, zveřejněná 16. března 2004, naznačuje systematické obelhávání americké veřejnosti presidentem a dalšími vysoce postavenými činiteli. To je na první pohled silný tabák, ale zřejmě nejde o víc než o hru na demokracii. Pan Waxman se v mezích zákona a mírného pokroku trochu rozčílí a studii schová - někdy se může hodit jako důkaz, že už přece dávno protestoval. A sdělovací prostředky na obou stranách Atlantiku budou krmit spotřebitele nesmysly o zparchantělém proletáři, který se ubytovává v hotelu Ritz.