Ovšem, člověk na nepříjemné zážitky tohoto druhu docela rychle zapomene a opět nabude dojmu, že si může všechno odpírané klidně dovolit. A tak jsem si v sobotu, když se mě žena zeptala, jestli mi má v trafice koupit LN, s chvilkovým váháním souhlasil. Říkal jsem si, že je třeba zahnat chiméry minulosti a usmířit se s deníkem odkazujícím na tradici sahající do předminulého století. Bylo to ale jako setkání po letech, kdy je na první pohled jasné, že porozumění už nelze z nepřekonatelných důvodů navázat. Ačkoli den začal hezky a zdálo se, že jeho příjemný začátek poroste a pokorně zestárne až s přicházející nocí, stala se událost, která mou bezstarostnost nakopala do slabin. Po dlouhé a těžké nemoci zemřela serióznost, ta stará paní odvedle , co za ní příbuzní chodívali akorát pro podporu a když chtěli udělat dojem. Ještě toho dne ji nechali cyničtí pozůstalí pohřbít žehem, aby byla jistota, že se z toho, mrcha stará zbytečná, už nikdy nedostane. Na pohřební hostině se o staré dámě mluvilo jen v superlativech, a všichni k ní měli naráz silný a vroucný vztah. A takhle se bude mluvit ještě dlouho, až do doby, než vyprší důvody, které vrtkavé vzpomínky ještě nepustily k vodě času.

Chcete-li vědět, jak se ten kritický okamžik života jedné polozapomenuté existence udál, pak poslouchejte.

První křeč byla zřejmě největší a její síla se jeví z hlediska dalšího života jako fatální. Smrt se ohlásila se svou přesvědčivostí, když na mě z hlavní strany listu, což je jakási pomyslná výkladní skříň periodika, neverbálně promluvilo to božské charisma. Vzývaný kandidát na prezidenta a miláček intelektuálního publika, pan Karel Gott, vydal se po stopách svých nutkavých myšlenek, které člověku velkého ducha prostě nedají spát, aby je nad prostotou a naivní svěžestí nového dne zhmotnil a předal je prostřednictvím poslíčka LN dychtivému čtenáři. Nutno říct, že článek vystihuje autora zcela přesně, což znamená, že pana Gotta je stejně naplňující číst, jako poslouchat.

Nadpis zněl vizionářsky a revolučně -- Ještě nejsou star, natož super, hlásají sobotní LN zmateným čtenářům, kterým se najednou hroutí jejich vnitřní identita. Měl jsem chvíli dojem, že se uskutečnil zázrak prozření, který by v tomto případě musel znamenat potvrzení existence vyšší moci, ale byl to jen takový opar. To se pan Gott jen přihlásil o svůj pozitivně nárokovatelný podíl na slávě světa vezdejšího, když to tady vlastně s tou popmusic rozjel celé on a ještě stačil přelétnout coby včelka Mája kousek dál přes Sudety. Jestli tu totiž je nějaká autentická superstar, tak není jistě pro většinu zdravých a normálních lidí těžké určit její totožnost, aniž by to v článku muselo být přímo vyřčeno. Naopak, při definici superstarovosti se čtenář jistě zamyslí nad tím, že tato nejvyšší meta je autorem jako bojová kóta zatím jen vytýčena, nikoli dobyta. Abych upřesnil, poskytnu zkrácenou verzi.

Superstar je když: Superstar je když třeba kvůli modrým očím Franka Sinatry, nechá se nasvítit ve stejné barvě Empire State Building. Je pravda, že takové pocty se ještě panu Gottovi nedostalo, i když prezidentství by také nemusel být špatný pomník zlatého slavíka recidivisty. Už ale vím, jak poznáme, že tato velká chvíle nastala. Nad Kolbenkou (možná nad dnešním Kongresovým centrem) se rozlehne pravá a nefalšovaná kladenská záře, oslavující rudá líčka zrodivší se nadhvězdy.

Jádro úvahy mi zůstalo utajeno, neboť akademik Gott, tvůrce teorie metakosmického prostoru a zároveň experimentátor s ním, užívá ke svému vyjádření specifického vědeckého jazyka, jenž mi není znám. Ba ani citovaní kolegové z oboru, jistě odborníci na slovo vzatí, nejsou mi známi, jen z doslechu, a to ještě zprostředkovaně. Ale o svých mezerách ve vzdělání vím a budu se je snažit pilným studiem v rámci nedělního a večerního vysokého učení nebeského odstranit. Zatím jen tiše obdivuju všechny zasvěcené.

Třebaže se člověk cítí vcelku zdráv, jeden takový úder může nakonec znamenat rozvinutí řetězové reakce, která organismus ubíjí s nesmiřitelnou vůlí. A bylo tomu tak i v tomto případě.

S filipikou K.Gotta přímo sousedila další zpráva, která svědčí o tom, že organismus svádí marný boj. Něco jako vředy na kůži. Takže prý ten inkvizitor, Pierluigi Collina se jmenuje, opět zkříží cestu Rychlým šípům na fotbalovém turnaji o mistra evropského. A považte, zvolil si k tomu nesmírně lstivou cestu přes funkci čtvrtého rozhodčího!! Italský machiavelista bude mít v ruce mocnou zbraň -- elektronickou tabuli zobrazující čísla střídajících se hráčů. Tou by mohl českým fotbalistům nepříjemně zatopit, mráz běhá při takové představě po zádech.

Sólokapr, senzace, prostě a jednoznačně zpráva na první stranu, Timesy by po tom sáhly, kdyby se mohly podílet na náročném českém mediálním trhu. Hledal jsem více a celkový obraz umírajícího opravdu dokreslovaly další symptomy.

Aby nebyli čtenáři s takovou prudkostí vystaveni sžíravému nadpisu páně Gottova článku, chlácholí je sobotní Lidové noviny palcovým titulkem v záhlaví, odkazujícím na příslušné stránky, obsahující analytickou expertizu podloženou mnoha teoriemi a hypotézami, zabývajícími se otázkou, která trápí naši zvědavost dlouhé měsíce -- kdo to bude?

Já to nevím, stejně jako v případě článku pana Gotta se necítím být na dostatečné vědomostní úrovni, abych mohl dané téma posuzovat.

A zmínil jsem se snad o sobotních LN? Nenechte se zmást, protože podle data vydání vychází tyto noviny v sobotu a v neděli současně, což je jistě světový primát. Zřejmě jen LN si mohou dovolit tvrdit, že vědí co bude zítra. Pokud budou na své jasnozřivosti pracovat, mohly by to jednou dotáhnout a ž k týdenním prognózám, což by vedlo ke značné úspoře papíru spotřebovaného na každodenní vydání. Prostě jen výtisk vycházející pondělí až neděle.

Že se na tom v LN pracuje, je patrné již nyní. Jednotlivá vydání jsou si velmi podobná.

Někdy člověk jako nemocný jen vypadá, přitom uvnitř je zdravý jako ryba (zdravá). V případě staré paní to tak nebylo.

Už při mechanické manipulaci s novinami byl cítit zápach smrti, nezbývalo než zjistit, odkud to přichází. Netrvalo to dlouho, šel jsem po čichu a neomylně narazil na epicentrum. Byla jím stránka, na které rozložil svůj flašinet dr. Železný, kterému házela do klobouku jednu minci za druhou jeho tazatelka. Zřejmě navázali již v začátku blízký citový vztah, protože po úvodním škádlení nepadl již žádný dotaz na nějaké ožehavější téma. Proč taky komplikovat život člověku, který obarvil komisní českou televizní šeď narůžovo, aby nyní táhl v čele znojemských, břeclavských a hanáckých sedláků do (vládou a Teličkou předem prohrané) bitvy o zemědělskou politiku EU. Zdánlivá je inkompatibilita zájmových oborů někdejšího televizního ředitele, současného senátora a začínajícího europoslance za postavení znojemských nakládaných okurek na roveň francouzského lilku. Mnohokráte dokázal, že to s hnojem umí.

A nezůstalo jen u zemědělství. Představa vztahu médií a politiky v podání dr. Vladimíra Železného je založena na filosofické podstatě determinace lidského bytí, na jakési předjednané harmonii protikladů, jak o tom mluvil už Hérakleitos. Proto politika i novinařina mohou v důsledku jedním být a nedělitelným. Je tedy v souladu s touto žádanou, na Západě údajně běžnou standartou , aby si politici platili novináře, kteří by v příhodném okamžiku měli do politiky vstupovat a zase z ní vystupovat zpět, případně aby se snažili skloubit nějak obojí a neztráceli tak drahocenný čas. Všichni by ale určitě měli hájit zájmy různých skupin, což by snad mělo být součástí mravního kodexu novinářů i politiků.

Jen je škoda, že dr. Železný zatím nezatoužil stát se českým prezidentem. Byl by to po panu Gottovi další skvělý kandidát, který by mohl vystřídat tatíčka prezidenta Klause po osmi letech, které mu jistě utečou nepříjemně rychle. Ale možná si to ještě rozmyslí, přece jen prezidentská imunita je těžko odolatelným lákadlem.

Hodně toho nestačil vyslovit, limitován jednou tiskovou stranou rozhovoru, musel své poslední reakce zkrátit, ale na LN je spolehnutí. Mají pro pana doktora opravdové pochopení a věnují mu dostatečný prostor i několikrát týdně, bude-li to třeba. Soudím tak alespoň podle týdne minulého.

Suma sumárum, řečeno právnickým jazykem, onemocnění serióznosti bylo neslučitelné se životem. Odešla nadobro, chudinka, siroty po ní nezůstaly, a tak nikdo nebude vzlykat, aby na jejím hrobě pomněnky vyrostly. Vzpomene se na ni pouze sporadicky a účelově.

Všechno špatné má prý ale konotace jiného, dobrého. Přejme tedy LN lehkost, s jakou budou dále vegetovat, když už nemusí simulovat vážnost a tvářit se seriózně. Jen by na to měly své čtenáře, jako nepatrnou doušku za zemřelou, taktně upozornit alespoň v tiráži.