Clinton dokázal hovořit na veřejnosti přesvědčivě a s charismatem, míní New York Times. Bohužel, jeho životopis My life je nesmírně rozvláčný a nudný. Kniha je nepořádně napsaná, samolibá a monotónní. Autor si povídá sám pro sebe, nikoliv pro čtenáře.

V mnoha ohledech je tato kniha zrcadlem Clintonova prezidentského období: nedostatek sebeovládání vedl k promarněným příležitostem, vysoké očekávání bylo ochromeno samolibostí a neschopností se soustředit. Kniha sice zdůrazňuje mnohé silné aspekty Clintonových osmi let v Bílém domě, avšak je nezaostřená a chybí v ní řád.

Podle listu New York Times lze pochopit, proč vznikl o tuto knihu předem tak obrovský zájem. Clinton, jak se zdálo, měl mít veškerý talent na napsání napínavých memoárů: vládne jazykem, je erudovaný a šarmantní, vnímal složitý svět v klíčové éře na hranici mezi studenou válkou a vznikem nové éry globální provázanosti. A k tomu jeho osobní příběh - dramatická jízda na lochnesce obrovských úspěchů, osobně zaviněných neúspěchů a dramatických návratů. Mohla to být čtivá kniha.

Bohužel to je prý jen chaos poznámek, částečně je to zpověď, částečně prezidentský archiv, částečně začátky projevů, všechno spěšně napsáno a ještě spěšněji zredigováno.

Clintonův životopis se prý čte jako chaotická parodie všeho, co si kdy Clinton pamatoval a chtěl zaznamenat tiskem - dokonce se zmiňuje o tom, že jednou vstal ve čtyři hodiny ráno, protože se chtěl dívat na inaugurační ceremonii nového nigerijského prezidenta v televizi. V knize jsou nekonečné litanie o tom, kolik jídel bylo zkonzumováno, kolik projevů předneseno, kolik voličů pozdraveno a kolika krocanům dal milost.

Clinton přiznává, že jeho poměr s Monikou Lewinskou byl "nemorální a pošetilý", ale daleko větší prostor věnuje kritice svých nepřátel, včetně vyšetřovatele Kennethe Starra a tisku. Zmiňuje se o tom, že si začal uvědomovat, že je terorismus rostoucí hrozbou, ale nezabývá se nezamýšlenými důsledky rozhodnutí své vlády donutit Súdán, aby vyhostil Usámu bin Ládia do Afghánistánu, kde bylo obtížnější ho sledovat anebo zaútočit raketami na cíle v Súdánu a v Afghánistánu odplatou za útoky proti americkým velvyslanectvím v roce 1998. (To podle odborníků na terorismus vedlo teroristy k přesvědčení, že jsou Spojené státy neefektivní gigant, který se spoléhá na bezrizikovou vysokou technologii.)

Kompletní článek v angličtině ZDE