Na začátku každého článku začíná vždy s kamufláží objektivity, aby zaujal čtenáře, ale vzápětí tuto objektivnost zahodí jako nepotřebnou onuci a dál rozvíjí jen své čistě osobní předsudky, dokonce by bylo vhodnější je nazvat bludy. Taková zatvrzelá zaujatost nikomu neprospívá, má jen jediný cíl, vzbuzovat nenávist k těm svéhlavým palestinským "teroristům", kteří chtějí násilím získat zpět palestinská území, která jim (světe, div se) vlastně vůbec nepatří (!), takže Izraeli nezbývá nic jiného, než na ně brutálně útočit, protože nakonec tím jen "brání" své samozvané a válkou z roku 1967 ukořistěné území.

Při každé příležitosti vyzdvihává, že arabské země napadly sotva vzniklý Izrael v roce 1948, ale Arabové nejenže tuto válku prohráli, ale jejím následkem Palestina ztratila většinu území, na kterém mohl vzniknout budoucí palestinský stát a naopak izraelský stát se tím o tato území významně rozšířil. V roce 1967 to byl ale právě Izrael, který provedl bleskovou válku proti arabským zemím a anektoval velká území, která mu nikdy předtím nepatřila (Západní břeh, Gazu, syrské Golanské výšiny, Mazraa Shabaa a jižní Libanon, z kterého byl později nucen se stáhnout).

V rezoluci 242, vydané po šestidenní válce, se skutečně požadovalo mírové řešení palestinsko-izraelského konfliktu a pro budoucí hranice Izraele stanovila, že musí být "bezpečné a uznávané." Situace se změnila, kdy Jordánsko, kterému patřil Západní břeh a Egyptu pásmo Gazy, daly tato území k dispozici Palestincům, v době, kdy je Izrael už okupoval. Rozhodly tak proto, že jednak odjakživa na nich Palestinci žili a jednak proto, aby na nich mohl jednou vzniknout jejich stát. Od té doby se jedná už jednoznačně o protiprávní anekci a okupaci ze strany Izraele, v tomto smyslu pak byly vydány všechny další rezoluce RB OSN. Autor sice uznává, že usnesení Rady bezpečnosti jsou závazná, ale z následujících 40 jejich rezolucí, odsuzujících okupaci a nedodržování lidských práv, Izrael nikdy nesplnil ani jednu: "Izrael ignoruje mezinárodní zákony a základní lidská práva Palestinců" ZDE

Jak palestinská samospráva, tak ostatní arabské země žádají zpět jen právě tato jmenovaná území, která Izrael neoprávněně obsadil v roce 1967. Žádný národ se nikdy nesmířil s okupací, o tom nás přesvědčují dějiny. Žádná z arabských zemí a to i Arafatova OOP, rozhodně nechce ještě v dnešní době zlikvidovat Izrael, takové nebezpečí vůbec nehrozí. Několik fanatických islamistických organizací to sice prohlašuje, ale k provedení takového cíle stejně nemají zhola žádné prostředky. Tvrzení, že jde o pokračující arabskou válku proti Izraeli s cílem jeho zničení, je zcela nepravdivé, když se Izrael dokázal ubránil ve svém samém počátku proti několika arabským zemím, tak s dnešní armádou, moderní vojenskou technikou a bezbřehou podporou Spojených států je jeho zničení naprosto vyloučené. Je však nutné počítat s tím, že nespravedlivá politika, praktikovaná krutým útiskem palestinského lidu, vyvolává nenávist, a to je velmi nebezpečná cesta.

Autor článku poukazuje na to, že rezolucí OSN v roce 1947 o rozdělení Palestiny na dva státy, nebyla určena hranice Izraele, na dotvrzení toho používá pozdější prohlášení jordánského delegáta v Radě bezpečnosti: "Žádná pevná hranice neexistuje. Existuje pouze čára příměří." Takto argumentují představitelé arabských zemí i dodnes, je to míněno tak, že Izrael se i v současnosti chová, že může donekonečna rozšiřovat své hranice, podle například smyšlené báchorky, že všechna území jsou stejně jeho a Palestinci jako národ ani neexistují! To ovšem nemá absolutně nic společného s reálnou situací.

Když Egypt a Jordánsko (1994) uzavřely s Izraelem mír, ve stejné době byl zrušen arabský bojkot Izraele zeměmi, které jím nebyly okupované, jednalo se hlavně o některé země arabského Zálivu, kde byly otevřené izraelské obchodní i jiné společnosti. Neustálé zdůrazňování hrozícího nebezpečí ze strany arabských zemí je pouze taktikou k ospravedlnění rasistické a agresivní politiky Izraele. Pavel Mareš spoléhá na to, že český čtenář podrobnou historii tohoto nekonečně se vlekoucího konfliktu nezná, a tak ho mate historickými fakty, které obratně využívá k obrazu svému. Je politováníhodné, že jako křesťan s bohorovným klidem zastává názor, že území odňatá válkou, automaticky patří agresorovi. Ale svět takové jednání vždy právem označuje jako nezákonnou okupaci.

Dále v článku uvádí, že vítězné mocnosti na konferenci v San Remu 1920 rozhodly, že část Palestiny bude národní domovinou pro Židy, na základě jejich historických práv. Notoricky opětně pomíjí, že toto území obývali Palestinci a to po dobu dva tisíce let, takže oni mají na ně také nezpochybnitelné historické právo. Jeho vlastní informace, že poručenská správa tohoto území byla Společností národů svěřena Velké Británii, čím vzniklo Mandátní území Palestina, vypovídá zcela jasně o tom, že Palestina existovala, i když ne jako stát. Vždyť v té době neexistovaly žádné státy, tak jak je známe v dnešní podobě, neexistoval tehdy přece ani stát Izrael. Izrael měl ovšem životní zájem na svém státě, aby do něho mohli imigrovat Židé z celého světa. V Belfourově deklaraci, která slibovala Židům stát v Palestině, byl však potvrzen nárok nežidovského místního obyvatelstva na všechna práva, jak civilní, tak politická.

Autorova oblíbená argumentace, že Palestinci neexistují, že jsou vlastně stejní Arabové jako ti, co žijí v Jordánsku, Sýrii a Libanonu, nemění zhola nic na tom, že prostě na tom území žili a dodnes žijí Palestinci, kteří mají stejný nárok na svou zem . Jak může být požadováno uznání Izraele zeměmi, které jsou jím okupované a jehož obyvatelé se přistěhovali do svého státu ze všech koutů světa, a přitom neuznávat právo Palestinců na sebeurčení? Izrael prakticky nesouhlasí s uzavřením míru za navrácená okupovaná území. Po uzavření míru s Egyptem mu sice vrátil Sinaj, ale Západní břeh a Gazu vrátit nechce, zrovna tak Golanské výšiny, tyto oblasti určil pro izraelské kolonisty.

Demagogické tvrzení o neexistenci Palestinců se dá pro názornost přirovnat ke Slovanům, jako kdybychom dnes tvrdili, že protože Rusové, Poláci, Češi a Jugoslávci jsou Slované, tak jeden národ z nich, by v případě konfliktu neměl uplatňovat právo na zem svých předků, ale mohl by docela neproblematicky a dobrovolně se přestěhovat do některé z okolní slovanské země. Tak jak to zamýšlí Izrael s Palestinci: " Palestinci nevylučují, že izraelská vláda přistoupí k jejich odsunu" ZDE

Pavel Mareš se pohoršuje, že V. Británie vyčlenila v roce 1922 76% svého mandátního území jako Transjordánsko a odstoupila Golany v roce 1923 Sýrii, a že Sionistické osídlovací organizace jako představitelky Židů se pochopitelně nikdo neptal. Před přílivem židovských usedlíků žilo na Středním východě místních Židů, podle samotného židovského almanachu, pouhých 8%. A počáteční příliv ani nebyl místními obyvateli odmítán, protože byly zvyklí vedle nich žít po celá tisíciletí. Ale před vznikem Izraele teroristické organizace začaly s pogromy na arabské obyvatelstvo, aby tak co nejvíce ukořistily území pro vznikající Izrael.

Nevím, zda žádná politická hranice mezi Jordánskem a Izraelem nebyla příměřím vymezena, jak autor uvádí, ale vím zcela jistě, že není možné se odvolávat na to, že až do současnosti platí stav předchozí, daný dohodou mocností z r. 1920 v San Remu a přitom ignorovat rozhodnutí komise OSN v roce 1947, složenou z 11 států, která rozhodla o budoucím rozdělení Palestiny: arabská o rozloze 12 000 km² a židovská 14 500 km² a Jeruzalém se měl stát mezinárodním městem. Takže se nedá v žádném případě mluvit o silně okleštěném židovském území a o Jeruzalému patřícímu jen Židům, když v něm žili před vznikem Izraele přece Palestinci!

V začátcích izraelského státu v něm žilo jen milión Židů, dnes jich je 6 miliónu; Palestinců je jen 4 a půl miliónu, protože jich od roku 1948 bezpočet žije v okolních arabských zemích a rovněž v Evropě i v USA. Plánem komise bylo vytvořit jednotný federální stát s hlavním městem Jeruzalémem. Na vznik židovského státu se Palestinců také nikdo neptal, arabské země se jeho vzniku na svém území právem obávaly. Rezolucí 181 z 29.11.1947 bylo rozhodnuto, že po skončení britského mandátu, budou vytvořeny dva státy, izraelský a palestinský. Rozhodující je, že od té doby Izrael byl vždy proti vzniku suverenního palestinského státu. V roce 2000 po dohodách Palestinci dostali samosprávu, ale ta stejně zůstala i nadále pod izraelskou bezpečnostní správou.

Pavel Mareš často ve svých článcích poukazuje na izraelský zákon, podle kterého půda, která nemá soukromého majitele, náleží státu. Většinou jde o půdu hospodářsky nevyužívanou. Se souhlasem státu může prý kterýkoli občan, ať Žid nebo Arab, takovou půdu začít obdělávat a využívat a po čase získat do vlastnictví, a že v tom směru jsou Židé daleko aktivnější, proto vznikají stále nové židovské osady. Nejde zdaleka o příslovečnou židovskou aktivnost, ale o podmínky, které mu Izrael dává. Pokud palestinským rolníkům jsou ničeny olivové sady a vodní rezervoáry a je jim zamezen přístup k vodním zdrojům, tak rolníci jsou zbaveni veškerých možností půdu obdělávat. Izraelský občan má 14x větší příděl vody než Palestinec, to se potom musí dít přímo "zázraky" s obděláváním půdy, která v případě izraelského kolonisty neleží ladem.

Představitelé palestinského vedení jistě ve svých rozhodnutích dělali osudové chyby. Nebyli ochotni přistoupit na menší kompromisy, kterými mohli postupně získat výhody v době, která byla pro ně příznivější. Dnešní situace, kdy v Izraeli vládne ultrapravice a agresivní Sharon, žije palestinský lid v úděsné situaci. Viz: "Palestinci trpí pod izraelskou správou" tento článek a "Jak Izraelci zabíjejí civilisty na Západním břehu Jordánu a Gaze" tento článek a "Rafah today" tento článek Zrovna dnes (13.5.) za jeden jediný den v Rafahu, ve čtvrti Zétún, bylo srovnáno se zemí 20 domů. Celkem jich už tam zničila izraelská armáda na 200! Takovým podlým způsobem se mstí za to, že palestinský odboj zničil dva izraelské tanky. Nejedná se o žádné tunely zbraní, jsou to vícepatrové domy a Sharon se nerozpakuje pokaždé takto hromadně trestat palestinské civilsty, což je podle mezinárodního práva nepřípustné. Za posledních 10 dní bylo na různých místech zdemolováno 100 palestinských domů. Bezpočet rodin tak přijde vždy o svůj veškerý majetek, armáda pokaždé k tomu zničí elektrické vedení a zdroje vody. Co mají takové bezmezně kruté způsoby společného s věčně omílanými tunely zbraní? Obyvatelsko je v nepředstavitelně těžké situaci, palestinské děti nejvíce trpí těmito barbarskými praktikami. Je to naprostá likvidace všech životních podmínek Palestinců.

Izrael, za vlády Sharona, používá proti Palestincům vysloveně fašistické praktiky. Uvedené znaky fašismu (podle článku Lawrence Britta) jsou mimo jiné:

1. Mocný a stále pokračující nacionalismus

2. Pohrdání lidskými právy Z obavy před nepřáteli a z důvodu potřeby vlastní bezpečnosti tvrdí fašistické režimy lidem, že lidská práva mohou být v určitých případech ignorována. Je to "nutné," říkají. Lidé mají tendenci nevidět, nebo dokonce souhlasit s mučením, popravami, vraždami odpůrců, dlouhým uvězněním apod.

3. Identifikace společného nepřítele / obětního beránka

Lidem je naočkováno společné nebezpečí a následně jsou vmanipulováni do sjednocujícího patriotického šílenství. Tvrdí se jim, že je nutno eliminovat toto vnímané nebezpečí nebo nepřítele: rasu, etnikum, náboženství, teroristy apod.

4. Zvýšení významu armády

Navzdory existujícím viditelným domácím problémům dostává armáda disproporční množství peněz ze státní pokladny. Domácí agenda je zanedbávána. Vojáci a vojenská služba bývá oslavována a glorifikována.

5. Stát reprezentuje poslední (nejvyšší) instanci dozorce nad rodinou.

Viz: "Zákonný stát Izrael" od Dr. Azmi Bishara, arabského poslance v Knessetu tento článek

6. Ovládnutí masových sdělovacích prostředků

Někdy jsou média ovládána přímo vládou. V jiných případech jsou nepřímo kontrolována formou vládních regulací nebo sympatie budícími dobrými řečníky a mluvčími vůdců. Cenzura je běžná, zvlášť ve válečném stavu. Viz: "Izrael cenzuruje během války" tento článek

7. Posedlost národní bezpečností

Strach je vládou zneužíván jako motivační prostředek k ovládnutí mas.

8. Náboženství a vláda jsou provázány

Fašistická vláda má tendenci využít místního náboženství jako prostředku k manipulaci veřejným míněním. Vládní vůdcové hojně používají náboženskou rétoriku a terminologii navzdory tomu, že stanovisko hlavních představitelů zneužívané církve se diametrálně liší od vládní politiky a jejich činů. (Poznámka: stejně jako je tomu u pravověrných ortodoxních Židů).

9. Zmanipulované nebo zcela zfalšované volby

K manipulaci s volebními hlasy se rovněž využívá legislativy a médií. Často se vhodně upravují hranice. Pro fašistický stát je typické využití soudní mocí k získání volebních hlasů a k vítězství. Viz: "Izraelská policie vyšetřuje možnou korupci v rodině Ariela Sharona" tento článek K tomu lze uvést starší informace z www.Arabs.48.com . Tento webzin editují izraelští Palestinci.

Nakonec nelze než souhlasit s překvapivým závěrem článku Pavla Mareše: "Přijatelné je pouze takové politické uspořádání, které zaručí arabskému i židovskému obyvatelstvu rovná práva a trvalou bezpečnost v národnostně i nábožensky smíšeném státě. Zda toho bude některý ze současných soupeřících režimů schopen, to je otázka".

Na konci už ale zase pochybuje jen o palestinské straně, že by byla schopna žít ve společném státě. S tímto řešením mohou souhlasit určití palestinští představitelé, tuto myšlenku podporoval zesnulý Edvard Saed a ani současný ministerský předseda Ahmed Qurei ji neodmítá. Je ale třeba kriticky posoudit, zda se smíšeným státem může souhlasit izraelská strana a hlavně, jaké případné kroky by ho podpořily. V současnosti neexistují naprosto žádné, stavbou bezpečnostní bariéry Izrael možnost smíšeného státu zcela zlikvidoval. Izrael má zájem na tom, aby zůstal židovským státem, nemá zájem o arabské obyvatelstvo. Není přece myslitelné, uvažovat o společném státě, když Palestinci budou žít v ghetu, odděleni od židovského obyvatelstva předělovací zdí, a Sharon ještě k tomu plánuje, aby izraelští Palestinci, kteří žijí v městečkách v okolí předělovací zdi, patřily správně palestinské straně v Gaze, výměnou za izraelské kolonie na palestinských územích, které by zase patřily Izraeli. Z tohoto důvodu také Sharon plánuje přemístění izraelských osad z Gazy na Západní břeh.

Po tolika příkořích a po vzájemném dlouholetém krveprolévání, bude zřejmě potřeba celé další generace, která bude snad už schopna přijatelně vyřešit tento tragický konflikt a neúnosnou situaci. Není k tomu jiné cesty, než zřeknutí se jakéhokoliv násilí. První vlaštovky jsou na obou stranách, v Izraeli to jsou míroví aktivisté a dobrá vůle k soužití ze strany jak izraelských, tak palestinských levicových intelektuálů. I na palestinské straně se objevil zcela nový, mírový postup. Obyvatelé vesnic se vytrvale střídají v sezení na své zemědělské půdě, mnohdy za účasti zahraničních mírových aktivistů a snaží se tím zabránit její konfiskaci, z důvodu pokračovaní stavby izolační zdi, která pokračuje za soustavné likvidace jejich jediné obživy.