Ani dnes po všech negativních zkušenostech si nemyslím, že Jakubu Patočkovi a Janu Beránkovi, pouhému vykonavateli jeho přání, při organizování Tmavozelené výzvy, při převzetí hlavní kanceláře SZ a při organizaci přelomového sjezdu SZ v dubnu 2003 v Brně šlo pouze a jenom o finanční prostředky a získání prostředku, přes nějž by se dostali do vysoké politiky, a v ní si užívali služebního vozu, veřejného zájmu, peněz, případně sekretářek a žranic. Takto do nich možná promítali svoje představy někteří jejich většinou pravicoví kritici či publicisté, pracující v obrázkových časopisech o slečnách, a to je nesmysl.

Šlo jim podle mého o cíle dva. Ten první cíl - ukončit stagnaci dosavadní, poměrně dost bizarní a částečně zkorumpované Strany zelených (SZ), s nimi sdílím dodnes. Ten druhý, souběžný cíl - rychle se postavit zelenému proudu do čela pomocí SZ, když to předtím nevyšlo s Čtyřkoalicí, tlouct přitom kolem sebe hlava nehlava, oponenty postupně vytěsňovat, pak napomínat, a nakonec vyprovokovat i vyloučení Milana Horáčka - vedle Jiřího Pelikána a Pavla Tigrida další z legend československého disentu - ten před mnoha romanticky a bezelstně uvažujícími a veřejně známými zelenými, kteří jim pod Tmavozelenou výzvu poskytli v dobré víře svoje jméno a tím pádem i potřebný "sociální kapitál", skryli za ostentativně prezentovaný cíl první.

Svou agresivitou si z mnoha svých podvedených včerejších spolupracovníků a kolegů či ideových souputníků - Ivana Dejmala, Karla Jecha, Ondřeje Lišky, Petra Uhla, Martina Macha, Milana Horáčka, Milana Daniela, Jana Wunsche, Jiřího Gutha a dokonce Daniela Cohn-Bendita vyrobili kritiky. Lidé jako Jan Jařab, spolupracovník Martina Bursíka Petr Štěpánek či lidé z prostředí současné Duhy Martin Ander či Dušan Lužný se sice k opozici uvnitř zelených moc nepřipojili, ale také se jim nelíbí, pokud vím, autoritářské metody. Tato jména ukazují, že zelení se umí proti vlastním autoritářským tendencím postavit sami. Kéž by něco takového uměla KSČM nebo ODS. Tyto strany byly, případně ještě jsou na sektářství či bezmezné loajalitě k vůdcům přímo postavené.

Po sjezdu Strany zelených v březnu 2002 ve Zlenicích, kde jsem uslyšel o jejím 12milionovém dluhu, o jejích zbývajících 240 členech, viděl úroveň diskuse a znovu kroutil hlavou nad pány Daliborem Vachulkou a Emilem Zemanem, jsem si začal taky myslet, že by bylo možná lepší založit jinou SZ bez této zátěže. A v červnových volbách 2002 pak raději volil ČSSD než ten děs. Když už se však po volbách rozjela akce Zelená padesátka, podpořil jsem to. Stará SZ dostávala pravidelně svoje 1 % hlasů spíše díky akcím zelených neziskovek či kvůli povědomí o zahraničních zelených, k nimž formálně patřila a s nimiž byla někdy ztotožňována. Z práce neziskovek tak částečně nepřímo, i když bídně, žila. Či spíše živořila. Dlouhodobě v Česku prostor pro dvě zelené strany není, takže jsem považoval za správnou snahu dvojice Patočka - Beránek nalít do prázdné formy konečně ten patřičný obsah, to znamená vysadit do ní kontingent lidí, kteří zelenou či prozelenou politiku dělali už roky, ovšem bohužel mimo SZ.

Ani jako signatář Několika vět, ani jako kdysi člen ČSSD či jako signatář řady dalších dokumentů nemůžete úplně na sto procent ovlivnit vše, co podepisujete a čeho jste členem, a nemusíte úplně se vším souhlasit. Tedy ani s novodemokracií, jejíž autoritářské náběhy dosud nejpodrobnější rozebral bývalý kolega Jakuba Patočky z Duhy a dnes aktivista Amnesty International Karel Dolejší 15. března 2004 na Britských listech (www.blisty.cz) ve studii Demokracii zelenou viděti...

Novodemokracie (www.zeleni.cz) je spolu s T. G. Masarykem, Ferdinandem Peroutkou a výrazy jako "zjevná pravda", "lživé obvinění", "osobní útok" často používaným pojmem v textech a rozhovorech Jakuba Patočky, který podle mého názoru myslí v absolutistických kategoriích - umí bez problémů najít pravdu, dobro a odhalit lež a zlo. Termín novodemokracie, který Jakub Patočka vykládá jinak než "novodemokrat" Jaroslav Šabata, mě zaujal hlavně tím, jak urputně a navzdory všem se ho jeho autor snažil protlačit a nakonec protlačil do programu SZ. Teď už chápu, že to mělo být životní dílo, pomník. Na začátku vytváření programu jen málo kdo v SZ uměl odhalit skrytý totalitární nárok v teoretických definicích novodemokracie. Dnes už ví celá SZ, co to novodemokracie je a jak by fungovala v praxi.

Už jsem odpověděl v předchozích otázkách. Souhlasím s ním, málokdo tenkrát tušil, že bude nábor zneužit. Můžu-li chvilku laškovat s historickými termíny, tak mně je proti srsti degenerace tmavozelené revoluce, nikoliv to, že se naše malá revoluce konala, a nepřál bych si kontrarevoluci. A v současném sporu s jakubínskými sekerníky jsou myslím přijatelnou alternativou girondisté, nikoliv monarchisté. Girondisté, a to mi je na nich sympatické, ale nechtějí žádné vylučovaní a v budoucí straně si nepřejí dominovat, ale rádi by v ní viděli i oba další proudy pospolu. Ovšem bez autoritářských manýrů vůči komukoliv a s tolerancí k menšinovému názoru, jak je to běžné ve vyzrálých ekostranách západoevropského střihu.

Toho se právě obávám. Ze svého předchozího novinářského místa i z dalších oblastí, kde existují hierarchické vztahy, vazby, sítě, klany atd. jsem si odnesl zkušenost, že pokud má někdo autoritářské sklony, přibývající moc je v něm ještě vystupňuje. Navíc tam, kde se nechaly problematické jevy na pokoji, byly za týden větší, pak ještě větší, za dva měsíce už na vás vrčely a po půl roce kousaly.

A speciálně z tiskových konferencí ČSSD, jichž jsem se zúčastňoval 5 let, jsem vypozoroval, že sebevědomě a trochu agresivně vystupující lidé, co nedávají najevo pochyby, např. Miloš Zeman, doslova přitahují lidi tvárné, beznázorové, kterým dělá dobře, když mohou těmto silným osobnostem sloužit, když přes ně mohou prodloužit svoje Já. Tvárnější, slabší povahy propojením se silným vůdcem rostou. Naopak nekonformní sociální demokrati z Brna Jaroslav a Jan Šabatovi svým neustálým přemítáním, pochybováním, vlastními iniciativami a rozbory vyvolávali v těch socdemácích strejcích afekt, připomínali jim jejich jakousi tvárnost, nevýraznost nebo jak to říct. Oba Šabatové tak byli zatlačováni v ČSSD do pozadí.

Po vstupu Jakuba Patočky do EP bych u těch poslušných výkonných kádrů SZ očekával podobný efekt - podívejte, drsné metody se osvědčily, konečně přinesly úspěch, rozšiřme je tedy na celou stranu, semkněme se kolem vůdce a vyhoďme zpochybňovače a kritiky. Očekával bych, že naopak bude velmi oceněna loajalita.

Vzpomínám si na příklad esoterika a ufologa Oldřicha Lukáše, k jehož přítomnosti v SZ se Jakub Patočka v rozhovoru se mnou v červnu 2002 vyjadřoval nelibě. Poté, co však Lukáš projevil loajalitu, stal se pro neodemokraty spojencem a nakonec i volebním manažerem v Plzeňském kraji. Jeho víra a publicistika připomínající produkci sekty Vesmírných lidí najednou přestala vadit.

Üspěch a razance přitahuje, naopak demokratické tápání, nejistota a věčné diskuse určitý typ lidí odpuzují. Nelze také přehlédnout, že k názorům Jakuba Patočky lnou v SZ více ženy, kde se přece jen více uplatňuje emotivní způsob uvažování. Vedení je podle nich hodné a dobré, kritici špatní a zlí. Nenaznačuju tím nic postranního, jde spíš o neracionální obdiv k silné osobnosti, což lze v české politice připodobnit např. k dávnému dělení některých žen na "klausovky", "dienstbirerovky" či k Mečiarovým "babkám demokratkám". To poslední srovnání, uznávám, už trochu pokulhává.

Typicky spíš zní veřejná podpora od bývalé Miss Heleny Houdové: "Jakuba Patočku znám již přes deset let, a vím, že je to člověk, který vždy šel cestou, jež i v mém pojetí hodnot znamená dlouhodobé dobro. A nenechá se zlobovat. Proto mu věřím." Tato podpora, stejně jako podpora od Václava Havla, je samozřejmě minusem pro demokraty v SZ a výhrou současného vedení. Mrzí mě, a rád bych se někdy Heleny Houdové a Václava Havla zeptal, jestli do všech podrobností vědí, co všechno ve Straně zelených podporují.

Na druhé straně pomyslné barikády lze zase najít spíš muže nad třicet let, a i když jde o různorodou společnost, více je mezi nimi zastoupen vzorek lidí angažujících se kdysi - dlouho či epizodicky - na protistalinské krajní levici. Už dávno nepatří k sektářskému trockismu či anarchismu. Naopak díky svojí zkušenosti umí rozpoznat autoritářské a manipulační praktiky a dnes jsou z nich jacísi lidskoprávní a ekologičtí liberálové. Mám na mysli pány Dejmala, Uhla, Wunsche, Horáčka, ale taky Jařaba, Lužného či Andera, kteří se většinou motali buď kolem Hnutí revoluční mládeže z roku 1969 nebo Levé alternativy z období 1989 - 91.

A co hrozící vstup současných lídrů SZ do EP? Současná zelená housenka by zůstala housenkou s jednou, pokyny a nařízení produkující hlavou opatřenou nabroušenými kusadly a s mnoha pracovitými nožkami, a pestrobarevný motýl v podobě ekostrany západoevropského typu by se z ní vyvinul až mnohem později.

S tandemem Beránek - Patočka by taková věc hrozila. Ovšem vstup dalších, ne tak lehce zmanipulovatelných osobností do SZ - například ze Strany pro otevřenou společnost - může způsobit i opačnou věc, a to ukončení sektářské epizody ve vývoji strany. Právě obava z jakési asimilace SOS neodemokraty ze SZ motivovala tyto "druhé zelené" k samostatné kandidatuře. Svůj hlas dají "SOSce" v evropských volbách i někteří členové Strany zelených, protože raději budou pomáhat k 1 % hlasů a tím pádem k získání finančního příspěvku této, prozatím pouze v komunální a regionální politice působící liberálně zelené směsce z ODA a z někdejšího Vavrouškova Občanského hnutí (www.stranaos.cz), než aby upevňovaly autoritářství ve vlastní straně.

Boj, útok, výpad, pravda, lež - trochu mi to připomíná novodemokratický slovník. Ono v 800členné straně působí mnohem víc demokratů než jen v opoziční 70členné Otevřené platformě SZ, jen se nechtějí hádat, ztrácet čas, případně mít problém. A i když většinu OP tvoří demokraté, přihlásili se do ní i např. bývalý kandidát ultrapravicové Národně demokratické strany a též jeden signatář dokumentu ultrapravicové Akce národní obnovy. Pokud Otevřená platforma (OP) vystupuje proti vylučování a za větší toleranci a pluralitu ve straně, nevyloučí ani tyto lidi. Nesdružuje tudíž 100procentně jen demokraty. Stejně tak se ve vedení SZ nachází lidé jako např. známá komunální politička Jana Drápalová, které pravděpodobně některé věci zůstaly zatajeny či snad pro svoje působení v Brně potřebuje pomoc aparátu SZ, a tak toleruje excesy tandemu Beránek - Patočka. Tudíž nejde úplně výstižně říct, že je zde jen křídlo demokratů proti celému nedemokratickému vedení.

OP postupuje tak, že vydává Zpravodaj Otevřené platformy, distribuuje ho i mimo stranu různým osobnostem a neziskovkám (zájemci mohu psát na uhl@seznam.cz). Opozičníci chtějí decentralizovat stranu, vytvořili alternativní, od autoritářství očesaný program, Petr Uhl se několikastránkovými právními rozbory snaží čelit různým manipulacím. Členové OP vybudovali alternativní regionální strukturu k Republikové radě SZ nazvanou Kulatý stůl, komunikují se zahraničními zelenými a se spřízněnou ekologicko-liberální Stranou pro otevřenou společnost (SOS), s níž by někteří chtěli Stranu zelených znovu sblížit, případně integrovat za rovnoprávných podmínek. Někteří členové OP také považují za důležitou informovanost voličů a tak zveřejňují zprávy o situaci uvnitř SZ a snaží se tak aktivizovat veřejnost. Na oficiální stránky SZ či do tiskovin SZ se svými texty OP přístup nemá.

Odpovědi jsou obsaženy v předchozích částech, hlavní změnou k horšímu bylo již revidované vyloučení Milana Horáčka ze SZ.

Martin Bursík podle Jana Beránka neměl nakonec zájem kandidovat, Ivan Dejmal naproti tomu uvádí, že Bursík nechtěl přijmout za svůj a hájit Patočkův novodemokratický program, podle dalších nechtěl být Patočkou manipulován. Jan Rýdl nebyl Republikovou radou SZ, jejíž složení do určité míry ovlivnil předem Jakub Patočka a Jan Beránek, zvolen. Stejně tak nebyl zvolen na první místo Jan Jařab. Na nižší příčku Patočkovy kandidátky Jařab odmítl kandidovat poté, co byla kandidátka do té doby spřízněné Strany pro otevřenou společnost (SOS) Eva Tylová Republikovou radou SZ stlačována na nižší místa. Původní dohoda zněla na společný postup SZ s SOS a druhé místo pro SOS, Jakub Patočka si však přál na prvním místě sebe a na druhém kolegyni Janu Ulbrychovou. Po zvolení Ulbrychové na druhé místo a vyšachování SOS se kromě Jařaba rozhodli dát úplně ruce pryč od Patočkovy listiny jak Dana Kuchtová, tak Ivan Dejmal i Petr Uhl.

Horáček se sešel s představiteli několika ekologických a lidskoprávních organizací a hovořil s nimi o historii ekologického hnutí a s Patočkou i Beránkem sám několikrát jednal. Tito lidé ho informovali o léta uplatňovaných praktikách této dvojice, což koresponduje s názorem mnoha dalších lidí z jiných oblastí i s názorem mým, získávaným v menším a méně důležitém brněnském měřítku. Poté Horáček rozeslal evropským zeleným dopis, kde se od dvojice Patočka - Beránek distancoval a odmítl jim nepřímou podporu Nadace Heinricha Bölla.

Částečně ano, částečně považuju tuto záležitost za problematickou. Nevím o žádném dalším lídrovi demokratické strany, který by se složení stranického orgánu, jenž o lídrovi kandidátky bude rozhodovat, pokusil ovlivnit přechodem svých rodičů do jiné stranické organizace a přihlášením své sestry do strany, a toleroval by v dalším případě bleskové vytvoření účelové stranické organizace.

Co se týče prvního případu, mám na mysli případ ZO SZ Nový Lískovec a Kohoutovice v Brně, ve druhém případě pak případ účelové organizace ZO SZ v mém rodišti, v Novém Městě na Moravě, kde žije jediný člen SZ, Ivo Šimon. Záležitost s Novým Městem je podrobně rozepsána v textu V předvečer temnězelené exekuce z 13. ledna 2004 na www.neviditelnypes.cz . Do první záležitost jsou zaangažování přímo rodinní příslušníci Jakuba Patočky, do druhého případu pak rodinní příslušníci předsedy Jana Beránka a předsedkyně Ústřední revizní komise Dity Horové a též současný manažer SZ pro Vysočinu a jižní Moravu Karel Hoplíček. Na moje přibližně desetkrát opakované otázky ohledně vyjasnění těchto záležitostí mi ani Jan Beránek, ani Dita Horová dodnes neodpověděli.

Daniel Cohn-Bendit nepřijede. Mnozí zelení v Česku i v zahraničí raději aktivně vystoupili proti vlastním lidem, kteří zneužili důvěry, a raději se pokusili oddálit mocenský vzestup některých zelených předáků, než aby v základech této nově budované stavby nechali rozbujet autoritářství a manipulaci. Doufám, že SZ, která tím ztratí část síly dnes, bude díky tomu posílena v budoucnu, dostane tímto "očkováním" protilátky a ubrání se případným dalším autoritářským tendencím.

Pražská revizní komise shledala v procesu Horáčkova vyloučení některé formální nedostatky, tudíž je zrušila. Předseda SZ Jan Beránek a lídr kandidátky Jakub Patočka už Horáčkovým vyloučením vyhrožovali v dopise i šéfovi zelené frakce v Evropském parlamentu Danielu Cohn-Benditovi, kterého navíc chtěli popohnat ke kontrolním orgánům evropských zelených zato, že se ztotožnil s opozicí uvnitř SZ. Když se Horáčkova vyloučení chopily iniciativnější kádry, předseda Beránek a lídr kandidátky Patočka se je snažili brzdit, protože se najednou báli vlivu Horáčkova vyloučení na svůj volební výsledek. Když však pražská revizní komise Horáčkovo vyloučení rušila, stavěl se Jan Beránek a předsedkyně Ústřední revizní komise Dita Horová zase proti.