Spadl do pasti self-manipulace. Porušil tak svá vlastní, žurnalistická pravidla - nevychází z reality, ale ze svých pocitů o realitě. Což může jako volič, ne jako novinář. Jako novinář má povinnost konfrontovat kvalifikovaně argumenty s realitou. Protože výsostným právem voličů bylo odmítnout farizejskou politiku jedněch a přijmout stejně farizejskou politiku jiných. Výsostnou povinností žurnalisty je psát pouze ověřitelná fakta a na nich postavené názory.

Podobu integrace či dezintegrace Evropy nevytvářejí akademické či novinářské elity, ale prostí občané, jejichž zájmy mají politické strany zastupovat a nezastupují. Pokud ovšem existuje zastupitelská demokracie, a ne nějaká forma osvíceného absolutismu "moudrých" elit, medio- či elito- kracie. Pokud ovšem je podstatou parlamentní demokracie na piedestal vyvýšené plebejství, definované rovností všech. Skoro osmdesát procent voličů v České republice nezastupuje žádná ze stran, která usilovala o své zvolení. Elity, které stvořily Evropskou unii, o tom zapomněly podat svým voličům zprávu a přesvědčit je, že je to tak správně. Odcizily se svým voličům. Voliči je potrestali. To je základní zpráva o volbách do Evropského parlamentu.

Čulíkova představa o tom, že nynější eurovolby v České republice mají všechny znaky politického protestu, je správná. Je ale nelegitimní a nemoudrá? Pokud volič rezignoval na předkládané mu názory a nenašel svůj "občanský" vzor v některé ze stran vládního "středu", měl pouze tři možnosti. Protestní hlas některé z názorově radikálních, ale přitom silných a etablovaných stran (vpravo ODS, vlevo KSČM) divokou kartu (Dolly Buster či Zelené) nebo neúčast.

Mají pravdu kritici vládní beznázorovosti? Jeden z aktivistů nespokojené části vládní ČSSD mi dnes ráno napsal rozhořčený dopis, v němž mimo jiné uvádí:

Čulík opakuje bezobsažné a nálepkující fráze a klišé z Mladé fronty Dnes či Lidových novin, aniž by znal detailně materii, o které se vyjadřuje. Jak jinak si vysvětlit jeho slova o tom, že komunisté od voličů dostali naprosto nepraktických 20,50 procent a 6 křesel - KSČM je nezreformovaná strana s nepoužitelnou ideologií. Zná Jan Čulík současný program KSČM? Dovolím si tvrdit, že nezná a ani jej nečetl, přestože na internetu je. Přesto si dovoluje vyřknout hodnotící soud, který já, i když se levicí (nejen v České republice) zabývám už dlouhá léta, v této strohosti vyřknout nedovolil.

Čulík současně tvrdí, že strana, která nadto v devadesátých letech v ČR v ekonomice zkazila, co mohla - už se zapomnělo, že za vlády ODS utrpěla Česká republika dosti vážnou hospodářskou krizí?. Dovolím si tvrdit, že "obyčejnému" občanovi se za vlády ODS žilo lépe. Svou práci měl jistější, kupní síla jeho platu byla větší. Navíc měl pozitivní vizi. Vidinu jistot desetinásobku, která se alespoň někomu z jeho okolí splnila. Vidinu pro-živnostenského prostředí, která se mohla splnit každému, kdo trochu riskoval a o to více pracoval. Za úspěch mohli politici, za neúspěch si mohl každý sám... Objektivizace makroekonomicky viděných neúspěchů vlád pravice byla konfrontována pouze s hesly Miloše Zemana o spálené zemi a následné sanaci ekonomiky. Odtržení kontinuity Špidlova kabinetu od Zemanovy vlády zpochybnilo tuto - i když nejspíše správnou - argumentaci.

Voliči si to holt už asi nepamatují, neboť stávající beztvará sociální demokracie prohospodařila veškeré teze, na kterých mohla stavět a argumentů nevyužila - v tom jediném má Jan Čulík pravdu. Volič má totiž takovou paměť, jakou mu politici předepíšou svými výroky a svými činy.

Pro Jana Čulíka posledním deprimujícím zjištěním je, že někteří lidé jsou i nadále fascinováni fenoménem "celebrity". Proč? Vždyť každá učebnice individuální i sociální psychologie či sociologie ví, že lidé potřebují své vzory. Ví to i dva tisíce let stará bible, v níž mýtické činy hrdinů jsou předávány z generace na generaci a o tom posledním hrdinovi hovoří jeho velikostí zaujatí žáci. Vydávají svědectví oni, ne nezaujatí, lhostejní a cyničtí novináři... Vytvoří-li se dnes virtuální historie virtuálních a o to beztvarejších lidí, vznikne virtuální osud - ona celebrita. Každý darebák má své zastánce, své fanynky, pokud stojí médiím za jejich zájem. Kájínek je toho důkazem. A pokud si tento fenomén ověřila média bez protestu veřejnosti, pak nejenže neselhala, ale našla si za pomoci odborníků na manipulaci veřejným míněním nástroj posílení svého vlivu ve společnosti.

Jana Bobošíková a Vladimír Železný vás vítají v euro-mediokracii. V nové demokracii. Taková je realita.