Pocítil jsem hlad -- moje poslední jídlo ten den byla snídaně -- a zamířil k zářivě osvětlenému vchodu. V přízemí jsem si koupil půlku grilovaného kuřete, v prvním patře nové sako, ve druhém soundtrack s hudbou k filmu Ztracená silnice a ve třetím moc pěkný zapalovač. Posléze jsem mezi pipinami s holými pupíky a mezi rezavě žíhanými střihouny a všelijakými falešně ulízanými šmejdy a supernejistými hiphopy dostoupal až pod střechu. Bylo tam multikino. Vůbec jsem nevěděl jak a proč, ale koupil jsem si lístek. Podíval jsem se, v kolik film začíná. Měl jsem dvacet minut času. Schoval jsem se do bistra za umělou palmu a objednal si preso. Kousek ode mne seděl nastrojený neklidný frajírek s drobnou vlahookou žabicí. Ze všech sil k němu tiskla pod stolem kejtičku v černých gatích. Což on nevnímal, protože se zabýval sérií prstenů na své ruce; stahoval je a zase navlékal a laboroval se všemi možnými kombinacemi.

"Jak nepujděš tam, tak načisto zošialim," říkala mu matným cukrovým hláskem.

"Pudu, sem ti řek, že pudu, ale sem ti řek, že vo tom kurrrva teď nechci slyšet!"

"Jak něpujděš, to načisto zošialim," vedla svou.

"Sem ti řek, že pudu, mi nevěříš nebo co!" rozčílil se šeptem.

"Těbe něverí nik," zašeptala.

"Nik, nik, kominik," zasmál se zčistajasna a hodil do sebe pití.

Galánka se rozkašlala.

"Kuči, kuči," zašišlal a pohladil ji něžně po vlasech, "dej si kořku, to ti pomuže..."

Zavrtěla hlavou a znovu se k němu přitiskla.

Pár minut nato už jsem seděl v rozlehlém, novotou vonícím sále. Film začal. Jeho název byl Pupendo. Všude kolem chrastil popkorn a šplouchala kokakola. Utrhl jsem potmě stehno od kuřete, zakousl se do něj a s novým sakem na klíně hleděl na plátno. Zjistil jsem, že se směju. Všichni kolem se smáli taky. "Ty vé, Jarda Dušek, to je smaženice, vé!" prskal mi někdo zezadu za límec. Vrátil jsem ohlodanou kost do pytlíku a rozhlédl se. Publikum řvalo smíchy. Ukroutil jsem křidýlko a začal ho obírat.

Druhý den ráno jsem zjistil, že displej mého siemense přes noc zčernal. Zuřivě jsem mačkal knoflíky, ale nic se nedělo; displej vypadal jako pohled do tunelu. Přístroj byl ještě v záruce, tak jsem se sebral a jel do centra TMobile v Londýnské. U pultu stála bezchybná modrooká mladice. Bílá podprsenka pod bílou košilí. Vysvětlil jsem jí problém.

"Ano, ale to je mechanicky poškozeno, na to se záruka nevztahuje," řekla.

"Jenže já jsem žádný mechanický náraz určitě neabsolvoval," namítl jsem, "a ten mobil byl ještě včera večer v pořádku, tohle se stalo až dneska."

"To je mechanicky poškozeno, na to se záruka nevztahuje," řekla.

"Jak to může být mechanicky poškozeno, když na tom zvenku není ani škrábnutí?" ptal jsem se.

"Je to mechanicky poškozeno, a na to se záruka nevztahuje," odpověděla a během následujícího dialogu tu větu použila ještě několikrát.

"Mechanicky poškozeno to není, protože jsem do ničeho nenarazil," opakoval jsem já.

"To nám tvrdíte vy, ale my vám říkáme, že je to mechanicky poškozeno," uzavřela.

Na moment jsem měl ostrý a čistý vhled, že jsem se octl uprostřed složitě rozehrané hry, aniž mám možnost zjistit aspoň přibližná pravidla. Zato jsem cítil tu měděnou pachuť. Krátká spojení. Dráty. Přepálený prach v polovodičích. Vazké zdi, do kterých člověk zastrčí ruku až po loket. Houpající se podlahy. Objevující se a zas rychle mizející místnosti, kde se cosi odehrává. Definitivně narušenou rovnováhu kyselin a zásad.

Panská myš mě chladně pozorovala. Zničehonic jsem viděl, že přesně ví, co se ve mně děje. Že to má na denním pořádku. Zíral jsem na ni. Vracela mi pohled s porcelánovou netečností. "Dobře, tak složte zálohu pět tisíc a my vám ho pošleme do opravy, ale nebude to dřív než za tři měsíce," slitovala se přesně podle předpisů.

Cítil jsem, jak se mi v útrobách pohnula paranoia. Cítil jsem, že bych udělal něco, co by se dalo kvalifikovat jako důvod k přivolání ochranky, a tak jsem se raději otočil, přešel ulici, vlezl do metra a jel rovnou do centra Siemens v Dejvicích.

"To je mechanicky poškozeno, na to se záruka nevztahuje, za tři tisíce vám vyměníme displej a bude to do osmi neděl," řekl mi vyšlechtěný osmadvacetiletý krasavec, který měl v obličeji napsáno, co má rád a co ne. Hokej. Dovolenou ve Španělsku. Auta. Kretény.

"Je mi z vás na zvracení," řekl jsem mu.

"Na to máte právo," odpověděl a příjemně se na mě usmál.

Tím naše rozmluva skončila.

V metru seděl na protějším sedadle člověk zahloubaný do knihy Otázky a odpovědi. Vždycky si kousek přečetl, zachmuřil se, hleděl před sebe, pak knihu otočil vzhůru nohama, zase si něco přečetl, spokojeně povytáhl obočí, obrátil, přečetl větu a opět se zachmuřil.

V ulici, kde bydlím, je malý krámek s mobily. Strčil jsem do dveří a vešel s úmyslem si podle možností jen tak trochu postěžovat. O pult se opíral prodavač v plášti a potil se. "Á jé," přivítal mě, "to je na výměnu displeje."

"Já vím," vzdychl jsem.

"To vás bude stát nejméně osm set korun!" pokračoval, "a nebude to hned."

"A kdy?" zeptal jsem se.

"No nejdřív, ale opravdu nejdřív pozítří...," odpověděl.

Dal jsem mu přístroj a tisícovku, ačkoliv žádnou zálohu nechtěl, a šel jsem se projít. V tom novém saku. Na denním světle házelo nádherně nenápadnou šedozelenou, do modra zalomenou podzimní barvu. Zastrčil jsem ruce do kapes. V jedné jsem něco nahmatal. Vytáhl jsem štůsek kulatých samolepek. Bylo jich pět a na všech byl nápis: I love Pupendo! Kde se to vzalo v mojí kapse, nevím. Rozhlédl jsem se, vybral si nablýskaný bourák a všechny je nalepil na přední sklo.

Když jsem šel přes Bezručovy sady, rozhučely se po celé pražské kotlině střešní a tovární sirény. Dvě naftalínové šlechtičny, které klapaly podpatky komunálních střevíců kus přede mnou, se zastavily a pohoršeně se rozhlížely. "Zkoušej sirény," prohlásila jedna a narovnala si bachratý měkký kokrhel, jako by na tom záležel osud světa. "Nebo zas ňáký výročí," řekla druhá.

Po chodníku přicházela nakrátko ostříhaná mladá holka s obličejem pokrytým zarudlými uhry a nesla v náručí velkého černého psa. Pes kňučel a olizoval jí předloktí. Její triko bylo celé od krve. Z rány na hřbetě za krkem trčel psovi šíp. Krev odkapávala na chodník.

"Někdo mi zastřelil psa," řekla.

"Kde?" zeptal jsem se nesmyslně.

"Tady za rohem v parku... můžete někoho zavolat?"

Pes se třásl a byl viditelně v posledním tažení.

"Jak se to stalo?" zeptal jsem se.

"Já nevim," řekla holka, "já nevim! Slyšela jsem jenom takový svištění, já nevim...! Můžete někoho zavolat?"

Udělal jsem pár kroků ke křižovatce a zamával na taxík. Chlápek za volantem připlul k chodníku a tázavě se na mě podíval.

"Na veterinu," ukázal jsem na zakrvácenou holku se psem.

"To snad nemyslíte vážně," odvětil, zavřel dveře a odjel.

"A nezkusil byste mu to vytáhnout...?" napadlo holku. "Já ho podržim, drž Bubánku miláčku, pán ti pomůže..."

Šíp byl krátký a silný, s plastikovými stabilizačními ploškami na konci, nejspíš z nějaké kuše, co se jich všude prodávají mraky. Trčel v ráně skoro celý. Zkusil jsem se ho dotknout. Pes strašlivě zanaříkal a holka vykřikla.

"To nepude," řekl jsem.

Holka si sedla na obrubník. Položila psa na trávu. Hafan se třásl a chrčel. Levá přední a levá zadní noha mu cukala, jako by se pokoušel od toho všeho utéct. Holka ho hladila po hlavě.

"Někdo mi ho zastřelil," opakovala. "Někdo mi ho zastřelil." Posadil jsem se na obrubník vedle nich.

Člověku nakonec nezbude, než sám na sobě provádět vivisekci, napadlo mě, zatímco holka hladila psa. Ale musí to dělat nestranně, to znamená s určitou dávkou cynizmu, napadlo mě, zatímco pes se třásl čím dál víc. Protože kdyby to dělal se zadostiučiněním nebo dokonce s radostí, tak by se z něj stal buď magor, nebo snob, napadlo mě.

V tu chvíli pes vydal zvuk, pro který neexistuje pojem. Něco mezi zoufalým, skoro lidským zablekotáním a marným pokusem promluvit. Pak evidentně umřel. Holka ho nepřestávala hladit. Vstal jsem a odcházel pryč. Po několika krocích jsem se otočil. Holka se na mě dívala. Byla doopravdy hodně ošklivá. Měla odbarvené vlasy, pod kterými jí dorůstala původní světlá myšina.

"Jste všichni kurvy," řekla tichounce.

"Já vim," řekl jsem.