Nebo Jernek. I tady byla hlavní otázka, jak dělá divadlo. Po válce vznikla taková linie, že se neučilo němčině a nehrál nejen Wagner, ale ani Beethoven, a to, že jsme tato pravidla na Slovensku nezachovávali, vrhalo podezření ze sympatií k nacizmu. Dnes je to směšné, ale tehdy snad básník mohl spíš cítit, co přehlédne nacionální politické vědomí. Ani pozdější události mně nepoučily, že bych neměl trvat, na čem jsem trval tehdy: Jako politický funkcionář máš určité možnosti a těch je třeba využít, i když okolnosti jsou nepříznivé. Kdy se zrodil spor mezi komunistickým funkcionářem a básníkem, ve kterém zvítězil... kdo? Nevím. Já osobně prohrál. Ale nezdá se mi, že by se ty dvě věci zásadně neměly spojovat. Přestože můj obžalovací spis byl později vyšperkován příhodami jako ty, o nichž byla právě řeč. I když není básníkovým určením dělat politiku jako povolání, pořád zůstává jeho povinností zajímat se o věci národa, světa. Třeba i v básních. Což ovšem neznamená, že by měl psát, řekněme "Rudé zpěvy"..."

Osobně jsem ho poznal až po tom, když podruhé vyšel z Leopoldova: "...neměl jsem možnost politické činnosti, nechtělo se, abych se vrátil na Slovensko, stýkal se s přáteli...". A tak žil v Praze, psal poezii a přátel tu měl množství. V době kdy byl v Leopoldově, se mnozí jeho pražští přátele stali i mými přáteli, a díky jim, mezi nimi, jsem ho poznal zblízka. Přesto, že mezi námi byl rozdíl víc než jedné generace, jsme se víc než sblížili. Já v něm viděl takového komunistu, za jejichž obrazem jsem se vydal ještě za války. On ve mně zase příslušníka generace svých dětí, který ho dokáže pochopit. A tak jsme se vídali v Praze, v bratislavském paneláku, na Zlaté Studničce, nebo po projekci Jakubiskových Sirotků a bláznů v Bratislavě, kdy jsme seděli ve třech dlouho do noci a nevěděli, že to je naposled.

Za těch dlouhých rozhovorů a setkání jsme mluvili málo o poezii -- na to jsem si netroufal -- ale především o Češích a Slovácích. V šedesátých letech to bylo velké téma, nejen jeho, ale moje (a zůstalo mi dodnes, i jeho zásluhou). Už někdy na začátku těch let mi řekl: "Charakteristikou našeho národního kulturního života je neustále trvající spor. Hádka, chcete-li. Řekl bych, že v tom je i ospravedlnění existence dvou národních kultur vedle sebe: v jejich dialogu, v tom, jak se mezi sebou přou, jak se v nich všechno jeví vždycky z dvojího aspektu, dvojíma očima. Tohle není Amerika, to věděl už Štúr, a ovšem Šalda, který o sobě říkal, že slovenským věcem nerozumí, že je nezná, ač jejich podstatě rozuměl jako málokdo. On to byl, kdo ve sporu s kýmsi dobře ukázal, jak je nezbytné, aby se česká a slovenská tvorba, literární, či jiná, neustále dotýkaly, přely se a ve sporu rostly... Jenže v Čechách je ta neustálá tendence sklánět se k mladšímu zaostalému bratříčkovi... Žil jsem v českém prostředí, mezi lidmi -- třeba v Devětsilu -- kde nám tohle všechno bylo jasné a nikdo nemyslel na to, že já jsem Slovák a ty Čech. Mě například vždycky víc zajímala česká poezie, objevování její specifiky, než spory o hádání o nacionálním nacionálně."

Diskuse o Češích a Slovácích nikdy nekončila. Já měl od mládí silný vztah ke Slovensku a Slovákům -- ani nevím, jak to vzniklo, ale bylo to tak a zůstalo - jenže jsem o problému vzájemných vztahů strašně málo věděl, málo chápal, jako ostatně většina Čechů. Kdo jiný než on, který tak dobře znal nejen obojí, ale i maďarskou stranu slovenské i československé otázky, kdo jiný mi tu mohl pomoci? Jednou jsme došli k Povstání. "Nebyl jsem voják ani partyzán," řekl, "což mne pochopitelně neosvobozovalo od služby cílům Povstání, které lze jednoduše definovat jako snahu vrátit Slovensko do koncertu demokratických a svobodymilovných národů, ba získat pro ně důstojnější místo, než jaké kdy mělo. Tento záměr se nám jevil jako nejlépe uskutečnitelný v těsné součinnosti českého a slovenského národa v obnovené ČSR, obnovované na nových, od praktik předmnichovské republiky osvobozených základech... Nebyli jsme proti Slovenskému státu jako svéprávné domovině slovenského národa. Dostávali jsme se s ním do sporů, dokonce ozbrojených sporů proto, že nebyl svéprávný, ale od prvopočátku výplod nacistické spekulace a tomuto svému původu chtěl být poplatný až do konce. Byli jsme tedy proti Slovenskému státu jaký byl, ne proto, že byl. Byli jsme pro obnovení Československa nikoli z potřeby a touhy slovenského národa, aby v něm byl poručníkován podle předmnichovské předlohy, ale v dobré víře, že po zkušenostech z okupace a ze Slovenského národního povstání v novém Československu najde slovenský národ v družbě s českým cestu mezi svobodymilovné národy, mezi nimiž vždycky chtěl být..."

To bylo v zimě v osmašedesátém. Za pár měsíců bylo po všem. Ale on, na rozdíl ode mne, chtěl pořád ještě usilovně věřit, že z dědictví předchozích let se dá zachránit aspoň něco. Tady se mýlil, ale byl to omyl starého, nemocného, velkého člověka, jednoho z tragických hrdinů minulého století.

Stále se stydím, že jsem se v uplynulých deseti, málem už patnácti letech nezeptal, kde v Bratislavě stojí jeho pomník. A Clementisův. Ale jestli ještě jednou do Bratislavy dojedu, půjdu k tomu pomníku a budu před ním dlouho stát. V pozoru.

Zveřejněno s laskavým souhlasem slovenského kulturně politického týdeníku SLOVO