22. 6. 2004
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
22. 6. 2004

Turecko v Evropě?

přeložil Ondřej Slačálek

Je Turecko evropské? Bude Turecko přijato do Evropské unie? Tato otázka se klade už dvacet (pokud ne padesát) let, přičemž ale mimo samotné Turecko a v mnohem menší míře i Evropskou unii přitahuje velmi málo pozornosti. Přitom se jedná o jednu z nejdůležitějších geopolitických otázek nadcházejících desetiletí. Inteligentní odpovědi na tuto otázku by měly začít u 16. století, doby, kdy byla za Sulejmána Nádherného otomanská říše na vrcholu své slávy a svého významu. V té době se otomanská říše zdála být protievropskou -- působila jako muslimská říše, rozšiřující se všude, včetně křesťanské Evropy. Nejen, že kontrolovala většinu toho, co nyní bereme jako arabský svět, ale dobyla také celou jihovýchodní Evropu.

To vyvrcholilo v sedmnáctém století, v tzv. Türkenjahr, kdy habsburský císař úspěšně vzdoroval druhému tureckému obležení Vídně v samém středu Evropy. Potom začala otomanská říše pomalu ustupovat, až byla nakonec v devatenáctém století pokládána za "nemocného muže Evropy". Povšimněte si prosím, že byla označována za nemocného muže "Evropy".

Otomanská říše se nakonec zhroutila bezprostředně po první světové válce. Vojenský hrdina bitvy o Dardanely v roce 1915, Mustafa Kemal (později nazývaný Atatürk - otec tureckého lidu) založil v roce 1919 národně-osvobozenecké hnutí zasvěcené vytvoření turecké republiky, nacionalistické a sekulární. Roku 1922 byl zrušen otomanský sultanát. V roce 1923 byla vyhlášena Turecká republika s prezidentem Atatürkem. A v roce 1924 byl zrušen i kalifát, tedy náboženská autorita, do níž se převtělil otomanský sultán. Když v roce 2001 odkazoval Usáma Bin Ládin na osmdesát let ponížení muslimů, začínala tato doba právě zrušením kalifátu.

Atatürkův program byl rozhodně "západnický" -- transformace právního systému, osvobození žen, zákaz náboženských symbolů (takových, jako nošení fezu) a především "etatismus" -- ústřední role státu v životě občanů. Toto pozápadňování ale nebylo pro-evropské vzhledem k tomu, že Turecká republika byla jasně antiimperialistická a hrála v Lize národů roli, kterou máme spojenou s Indií v Organizaci spojených národů -- tedy roli neustálého kritika kolonialismu a imperialismu. Zatímco turecké vztahy se Sovětským svazem byly zpočátku dobré (kvůli sdíleným antiimperialistickým postojům), během meziválečného období se značně zkazily. A během druhé světové války zůstalo Turecko ke značné nelibosti spojenců neutrální.

Když v roce 1946 Velká Británie oznámila své politické stažení se z blízkého východu, USA zpozorněly. Trumanova doktrína přímo podpořila vlády Řecka a Turecka tváří v tvář tomu, co spolu s USA pokládaly za sovětskou hrozbu. A tak se, když v roce 1949 vzniklo NATO, zdálo jako samozřejmost, že se Turecko stane jeho členem. A když OSN vyzvala v roce 1950 k posílání vojáků na pomoc Jižní Koreji, Turecko odpovědělo významnou podporou. Od té doby také Turecko změnilo svůj model pozápadňování -- už nemělo za vzor Francii, která byla upřednostňována ve dvacátých letech, ale USA.

Když strana založená Atatürkem začala poprvé v období po roce 1945 ztrácet na síle, vystoupily do popředí turecké ozbrojené složky jako hlavní strážce světského nacionalismu a etatismu (tedy homogenní jakobínské verze role státu). Když se v sedmdesátých letech 20. století Evropské hospodářské společenství začalo rozšiřovat do jižní Evropy, Turecko dalo najevo svůj zájem, ale bylo opominuto. Není ovšem jisté, zda se i Turecko v té době příliš neobávalo vstupu do Evropy. Bylo totiž pohlceno svými vnitřními problémy: ozbrojenými silami, které při několika příležitostech převzaly moc, začínající vzpourou obrovské kurdské populace žijící v jihovýchodním Turecku a počátky islámského obrození. Pro většinu Turků a zejména pro ozbrojené složky Kurdové neexistovali.

Existovali pouze Turci. A ti nechtěli umožnit uznání jakýchkoli skupinových práv, a to včetně jazykových. Ozbrojené složky potlačily se značnými náklady vzpouru. Tyto ozbrojené složky nechtěly ani dělat ústupky islamistům. I oni tedy byli potlačeni. Došlo k tomu ovšem v období rostoucího zájmu západní Evropy o lidská práva a turecký model brutálních represí a vojenských převzetí moci byl v západní Evropě pokládán za zcela nepřijatelný pro zemi, která aspiruje na integraci do evropských institucí. A byl tu ještě druhý důvod. V padesátých letech potřebovala Evropa přísun dělníků na pomoc svému rozšiřujícímu se průmyslu. A tito dělníci přišli ve značné části z Turecka.

To platilo zejména pro Německo, které mělo rozsáhlý gastarbeiterský program. Ale v sedmdesátých letech, na začátku fáze B Kondratěvova cyklu a tedy zvýšené nezaměstnanosti si vlády i veřejnost začaly myslet, že by se Turci měli vrátit tam, odkud přišli. Jenže to už se jednalo o druhou generaci Turků, lidi narozené v Německu a jinde v západní Evropě, kteří se pokládali za obyvatele těchto zemí a chtěli v nich nejen zůstat, ale také mít úplná občanská práva. S tím, jak Turci zůstávali v Evropě a zároveň do ní migrovalo mnoho obyvatel severní Afriky (což se týkalo zejména, ale nejenom Francie), začalo procento muslimské populace značně růst. A s tím, jak mezi muslimy začal nabývat na vlivu islamismus, získaly v každodenním životě západní Evropy značnou roli konflikty.

V devadesátých letech, po rozpadu Sovětského svazu, začala západní Evropa zapojovat střední a východní Evropu do svých institucí. Turecko se opakovaně snažilo dostat na místo těchto zemí. Mezitím se ovšem v Turecku odehrála pozoruhodná věc. Islamistické hnutí v podstatě získalo politickou moc. Šlo ale o nebývale "umírněné" islamistické hnutí, které je nakonec nadšenější z integrace do Evropy než stará etatistická armáda. Islamisté u moci vnímali Evropu jako garanta svých občanských práv. To samé platí pro Kurdy. Také USA dávaly přednost turecké integraci do Evropy, protože by to podle nich udrželo na uzdě jakoukoli tendenci Turecka rozejít se se západem a tedy s USA.

S tím, jak se na obzoru začala objevovat perspektiva toho, že Turecko skutečně vstoupí do Evropské unie, začali někteří evropští vůdci verbalizovat své obavy, zejména Valérie Giscard d'Estaing a Helmut Kohl, kteří otevřeně řekli, že vstup Turecka není vhodný. Měli tím na mysli, že vstup Turecka by okamžitě prudce zvětšil podíl muslimů v Evropě. A to přesně v době, kdy Francie zakázala nosit muslimským dívkám šátky, které by jim ve škole zakrývaly hlavu a kdy politici po celé Evropě začali otevřeně reagovat na protimuslimské obavy.

Zčistajasna se tak z tématu stala aktuální otázka, a to pro Evropu i pro Turecko. Pro Evropu stojí otázka tak, jestli založí svou budoucnost na křesťanské kultuře nebo na sekulární kultuře. Měl bych poznamenat, že ve stejné době Evropa ostře diskutuje, zda by v nové ústavě měl být výslovný odkaz na křesťanské dědictví Evropy, což značně prosazuje Vatikán.

Jak vzklíčí zaseté sémě rozsáhlého vnitřního otřesu závisí na míře schopnosti Evropy najít pro nevyhnutelně rostoucí muslimskou populaci kulturní prostor. Integrace Turecka je některými pokládána za vychýlení z rovnováhy ve prospěch větší pravděpodobnosti otřesu. Jiní jej vnímají jako nejlepší způsob jak otřesu předejít.

Zároveň na Velkém blízkém východě, jak mu s oblibou říká Bushova administrativa, by odmítnutí Turecka v Evropě mohlo vytvořit hlavní faktor pro vyrovnání. Turecko je muslimské, ale také je dědicem otomanské nadvlády nad arabským světem a bylo vnímáno arabským obyvatelstvem i státy se značnou podezíravostí už když získaly nezávislost. Na druhou stranu, pokud bude Turecko definitivně odříznuto od Evropy, je klidně možné, že nyní převládající "umírněný" islamismus bude vystřídán méně "umírněnou" verzí, což by mělo na Evropu značné dopady.

Turecko v Evropě není zanedbatelná otázka.

Přeložil Ondřej Slačálek

Zdroj FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2004

Všechna práva vyhrazena. Autor dává svolení šířit tento text elektronicky a publikovat ho na nekomerčních internetových stránkách, pod podmínkou, že nebude krácen a že bude publikováno toto copyrightové oznámení. Přejete-li si text přeložit, publikovat ho na komerčních stránkách či tiskem, obraťte se na autora.

                 
Obsah vydání       22. 6. 2004
22. 6. 2004 Iráčané sťali jihokorejského rukojmího
22. 6. 2004 USA nabízejí kompromis ohledně Saddáma Husajna
22. 6. 2004 OSN kritizuje Spojené státy za to, jak zacházejí s iráckými ropnými příjmy
22. 6. 2004 Mučení iráckých vězňů americkými vojáky má inspiraci z Izraele
22. 6. 2004 Na okraj jedné legendy Václav  Žák
22. 6. 2004 Trpí-li uchazeč o studium dyslexií, o jeho přijetí rozhoduje ředitel Jan  Sýkora
22. 6. 2004 Nový životopis Billa Clintona je přesně tak nudný a rozvláčný, jako byla jeho prezidentská éra
22. 6. 2004 Česko hledá SuperStar?! Claudia  Just
22. 6. 2004 Czechs look for a SuperStar?! Claudia  Just
22. 6. 2004 Pohřeb Lidových novin Bohumil  Kartous
22. 6. 2004 Fotbal na EURO 2004: jsme opravdu rasisté?
21. 6. 2004 Opakování je matka moudrosti Štěpán  Kotrba
21. 6. 2004 Digitalizace: s ČeRTem nebo bez? Vlastimil  Ježek
22. 6. 2004 Turecko v Evropě? Immanuel  Wallerstein
22. 6. 2004 Konec divadla a orchestru v Karlových Varech?
22. 6. 2004 O Iráku, Spojených státech a integritě Václava Havla Roman  Weber-Pachola
22. 6. 2004 Kouzlo nechtěného - nedostatek rozumu i citu Ladislav  Žák
22. 6. 2004 Tradiční rodina je ideální mýtus Anna  Čurdová
22. 6. 2004 ČSSD a registrované partnerství Vladimír  Vokál
22. 6. 2004 Očima židovského vojáka
22. 6. 2004 Jaká je cena českých symbolů? Reportér se nedívá? Nebo taky neví? Miloš  Dokulil
22. 6. 2004 Chce být ČT názorná, anebo korektnost je "šumafuk"? Miloš  Dokulil
21. 6. 2004 Jste dyslektik a bydlíte v Kroměříži? Na středoškolské studium zapomeňte Bohumil  Kartous
21. 6. 2004 Dyslektikové v britských školách: Zákon jim zaručuje rovné postavení
21. 6. 2004 Ostuda pro město Kroměříž? Ondřej  Hausenblas
21. 6. 2004 V ČR stále panuje představa dyslektik = blbec
21. 6. 2004 "Dyslektik je hlupák a tenhle má ještě vzpurnou matku!"
21. 6. 2004 Učitelé jsou schopni způsobit nevratné škody
21. 6. 2004 Pozor na zavádění školného na českých univerzitách! Jan  Sýkora
21. 6. 2004 O štěstí v umírání a o institucionalizované smrti Jan  Paul
21. 6. 2004 Nesouhlaste s brněnským magistrátem - udělá z vás orwellovsky neosobu
21. 6. 2004 Britští vojáci obviněni ze "zohavování mrtvol a mučení Iráčanů"
21. 6. 2004 Syrský občan uvězněn za používání internetu
21. 6. 2004 Zpravodajství iráckého odboje za dny 14. - 16. června 2004
21. 6. 2004 Konec kritiků v Čechách Jan  Lipšanský
21. 6. 2004 Umění psát Irena  Zítková
21. 6. 2004 Zločin, trest a soudcovo svědomí Zdeněk  Jemelík
21. 6. 2004 "Vláda nemůže fungovat dál" Petr  Jánský
17. 6. 2004 Provizorní umístění starých archivů
29. 12. 2003 Nenechte si ujít: nový knižní výbor z Britských listů
22. 11. 2003 Adresy redakce
18. 6. 2004 Inzerujte v Britských listech
5. 6. 2004 Hospodaření OSBL za květen 2004

Evropská unie RSS 2.0      Historie >
22. 6. 2004 Turecko v Evropě? Immanuel  Wallerstein
21. 6. 2004 Európa má ústavu   
18. 6. 2004 EU: Nebyl vybrán nový šéf Evropské komise   
18. 6. 2004 Vedoucí představitelé EU se dohodli o ústavě evropské organizace   
15. 6. 2004 Euroskeptikové z Britské strany za nezávislost chtějí Evropský parlament zničit   
15. 6. 2004 Na protestní hlasování v eurovolbách chtějí reagovat politici vysvětlováním   
14. 6. 2004 Eurovolby: Drtivá porážka ČSSD   
14. 6. 2004 Euroskeptická Strana za nezávislost posílila na úkor konzervativců i labouristů   
14. 6. 2004 Protestní hlas českých voličů Jan  Čulík
14. 6. 2004 Jana Bobošíková a Vladimír Železný vás vítají v euro-mediokracii Štěpán  Kotrba
14. 6. 2004 Volby do EP - trapné selhání sociologického výzkumu Petr  Baubín
14. 6. 2004 Když rodiče neporadí... Bohumil  Kartous
14. 6. 2004 Po volbách-nevolbách, volky-nevolky, kdepak teď jsme? Miloš  Dokulil
10. 6. 2004 V nových členských zemích se očekává cynismus, neúčast a euroskepse   
10. 6. 2004 V nových členských zemích EU zmizela euforie   

Immanuel Wallerstein: Commentaries RSS 2.0      Historie >
22. 6. 2004 Turecko v Evropě? Immanuel  Wallerstein
11. 6. 2004 Jeden skandál za druhým Immanuel  Wallerstein
20. 5. 2004 USA a Evropa -- od roku 1945 dodnes Immanuel  Wallerstein
3. 5. 2004 Stažení USA? Immanuel  Wallerstein
30. 4. 2004 Marx, marxismus-leninismus a socialistické zkušenosti v moderním světovém sytému Immanuel  Wallerstein
30. 4. 2004 Centrum a periferii bude mít i Evropská unie Stanislav  Holubec
20. 4. 2004 USA prohrávají válku Immanuel  Wallerstein
8. 4. 2004 Španělsko, Evropa a pan Bush Immanuel  Wallerstein
17. 3. 2004 Haiti: převrat ke dvoustému výročí Immanuel  Wallerstein
3. 3. 2004 Hry, které hrají celé národy Immanuel  Wallerstein
19. 2. 2004 Válečný prezident propadající se do bahna Immanuel  Wallerstein
3. 2. 2004 Rostoucí síla Světového sociálního fóra Immanuel  Wallerstein
16. 1. 2004 Pohádka o dvou zprávách Immanuel  Wallerstein
2. 1. 2004 2003 - Rok Bushe Immanuel  Wallerstein
22. 3. 2002 Politika levice ve věku přechodu Immanuel  Wallerstein