A kdo jiný než rodina a škola má výchovu na starosti. V posledních týden jsme všichni mohli zaznamenat nový trend -- slučování základních a středních škol. A tento fakt je alarmující. Již před lety Karel Čapek v Hovorech s TGM (1969, s. 13) zaznamenal slova prvního prezidenta: "Vůbec na školu, na výchovu a na vyučování by se mělo mnohem víc myslet... a taky dávat mnohem více prostředků než dosud. Vývoj školy, v tom je vývoj demokracie." Jakoby tato slova pro dnešní politiky nic neznamenala. Do školství jde ze státního rozpočtu stále málo peněz, není na platy, a proto řada absolventů pedagogických fakult, zejména s orientací na některý z cizích jazyků odcházejí do soukromého sektoru, není na nákup školních pomůcek (sám jsem byl účasten při tom, kdy ředitel chtě nechtě musel proškrtávat požadavky svých učitelů na nákup učebnicí apod. a přitom neustále počítal a počítal, aby s určenou částou nakoupil co nejvíce a nejlépe). Při tom všem však vidíme, že zatímco každá z vlád a se zdráhala a zdráhá uvolnit na školství další finanční prostředky. Argumentuje, že by to zatížilo státní rozpočet, na různé nesmyslně prohrané arbitráže a pře u mezinárodního soudu se další milióny a miliardy najdou vždy. Nemluvě o tom, že právě současná nejsilnější (de facto co do počtu křesel ve Sněmovně) měla ve svém volebním programu školství jako prioritu.

V souvislosti se školstvím se v poslední době vrací citlivé téma - slučování škol. V prvé řadě je odůvodňováno snižujícím se počtem žáků, kteří do škol přicházejí (základní školy, které jsou zřizovány měststskými částmi, oproti loňskému roku navštěvuje o tři a půl tisíce dětí méně). Například v Hradeckém kraji je celkem 650 škol a školských zařízení, přičemž představa kraje je mít školy s minimálně tři sta padesáti až čtyřmi sty žáky, třídami s alespoň pětadvaceti studenty podobných oborů, aby se využily specializované učebny, vybavení i pedagogický sbor. Má se tak dosáhnout snížení nákladů na vedení, administrativu a učitele, úspory budov a umožnění investic a modernizace sloučené školy (MF Dnes, 26.5. 2004).

Ke slučování škol došlo již na Jižní Moravě, neboť ve Znojmě byla sloučena Střední zemědělská škola a učiliště v Alšově ulici se Středním odborným učilištěm v Nerudově ulici, Jazyková škola s Obchodní akademií, v Brně Střední zahradnická škola v Brně-Lánech a Střední odborné učiliště v Želešicích se Středním odborným učilištěm v Rajhradě.

Důvody jsou obdobné jako v Hradeckém kraji (MF Dnes, 21. 5. 2004). Slučování se nevyhne ani hlavní město Praha, kde bude například sloučeno Střední odborné učiliště Praha - Štěrboholy se Střední odbornou školou a učilištěm ve Weilově ulici v Praze 10, Středn_ed odborné učiliště U Uranie v Praze 7 se sloučí se Středním odborným učilištěm obchodu a služeb v Praze 9 Za Černým mostem atd. Ke sloučení tak dojde u škol s podobným zaměřením a dojde tak ke zjednodušení systému jejich řízení (Lidové noviny, 2. 6. 2004).

Slučování škol se jeví jako logický krok - s nižším počtem dětí dostává škola méně peněz, a proto ředitelé škol zachraňují "svou" školu sloučením několika tříd téhož ročníku do jedné, zruší nepovinné předměty a kvůli nedostatku financí na platy propustí některé zaměstnance. Tato situace nastala v Českých Budějovicích, kde ředitel Základní školy Máj musel letos propustit pět učitelů a dvě kuchařky, a v Základní škole Švermova v Liberci, v níž tamější ředitel omezil nepovinné předměty, bude redukovat počet tříd a tedy zřejmě i sníží počet provozních zaměstnanců (Právo, 12. 5. 2004). Řada výše zmíněných škol však toto "štěstí" nemá a bude sloučena se školami jinými. Jestliže dochází k propouštění zaměstnanců v případě slučování tříd, je jasné, že stejná situace nastane i při sloučení škol.

Tento fakt si uvědomuje i ministryně školství Petra Buzková, která sice mírní paniku z masového rušení škol a propouštění tvrzením, že "jde jen o to přizpůsobit počet učitelů tomu, kolik je dětí", ale připouští, že přijatelné by bylo, jestliže "školství ročně opustí zhruba tři procenta pedagogů." (Právo, 12. 5. 2004). V rozhovoru na webových stránkách ministerstva školství, tělovýchovy a mládeže hovoří o dvou procentech. V praxi to tedy znamená, že v roce 2001 ve školství působilo 158 548 učitelů (www.lidovky.cz, 1. 9. 2001), přičemž se tento počet o dva roky později zásadně nezměnil (www.lidovky.cz, 5. 9. 2003), a tedy ona 2 % jsou cca 3170 učitelů, 3 % pak cca 4750 propuštěných vyučujících. Při současné 9-10% nezaměstnanosti se mi toto číslo jeví vskutku vysoké.

Proces slučování vzbuzuje také otázku, jestli jím neutrpí nabídka výuky. Například radnice Prahy 2 rozhodla, že základní škola ve Vratislavově ulici, která má moderně vybavené hudební studio, se přestěhuje do vzdálenější školy v ulici K Botiči, která už profesionální výuku hudby nenabízí (MF Dnes,15.11.2003). S tímto souvisí již zmíněné rušení nepovinných předmětů. Co si pod tímto pojmem představit? Například v ZŠ Nedvědice jsou nepovinnými předměty sportovní aktivity, náboženství, logopedická péče, v ZŠ Emy Destinnové v Českých Budějovicích jde o dyslektický kroužek, náboženství, zdravotní tělesnou výchovu, ruský jazyk, informatiku, v případě 2. Základní školy Cheb cvičení z českého jazyka pro žáky devátých tříd a logopedie pro vybrané žáky z prvního stupně. Volitelnými předměty v chebské škole je např. technické kreslení, seminář z historie a cvičení z matematiky. Myslím si, že jde o předměty, které žáka jistě mohou obohatit, neboť přinášejí informace a zkušenosti z dosud nepoznaných oblastí, nebo rozšiřují znalosti z povinných předmětů, jako je tomu v případě českého jazyka, matematiky či dějepisu.

Slučování škol může způsobit i vyšší počet žáků ve třídě. Například ve Žďáře nad Sázavou nejsou tamější ředitelé základních škol nadšeni stanovenými normativy na jednoho žáka, který zvýhodňuje malé školy. Základní škola, která má max. 170 žáků, dostane za každého přes 30 000 Kč, zatímco velká škola s více než 550 žáky necelých 20 000 Kč. Zatímco malé školy mají ve třídě třeba 17 žáků, velká škola jich má 28. Učitelé obou škol dostanou stejnou mzdu, ačkoliv odvádí jiný výkon, větší škola v průměru obdrží méně financí než škola malá (Právo, 13. 3. 2004). Jestliže tedy dojde ke sloučení škol a tedy nárůstu počtu žáků v jedné škole, nejeví se tento krok pro ředitele školy ekonomicky výhodný. Stejně nevýhodný je i pro samotného učitele, po němž se žádá, aby využíval při výuce různých alternativních přístupů (např. práce ve skupinách, využití dialogických metod před metodami monologickými, uplatňování výuky s prvky her apod.). Realizovat tyto požadavky je však ve třídě o takřka třiceti žácích značně problematické, což jsem coby student pedagogické fakulty v hodinách, které jsem v rámci povinné praxe odučil, na vlastní kůži pocítil.

Nemožnost uplatnit alternativní přístupy ve vyučování způsobuje, že škola nadále produkuje lidi jen s encyklopedickými znalostmi, které nejsou s to využít. Jestliže nebudou mít žáci dostatek klidu k přemýšlení o problémech soudobého světa, vštípení si kritického myšlení, po němž Masaryk rovněž volal, vytváří se tak živná půda pro skupinu lidí s extrémistickými názory, která by takové "stádo"snadno ovlivnila. Škola by měla svého žáka vybavit nejen znalostmi, ale schopností jich užít k analýze různých problémů, jež jej v životě potkají. A pochopitelně by škola měla žáka vychovat k tomu, aby měl zájem o dění v rodné zemi i v zahraničí.

Jaká mládež dle sociologického výzkumu je, si můžeme přečíst jinde (Právo, 2. 6. 2004), nebo ověřit přímo na ulici. Zejména je varující informace výzkumu, že současná mladá generace je "nepříliš solidární". Ale není divu, když Vladimír Špidla veřejně deklaroval, že sociální stát, který by snad na solidaritě měl být založený, musí dočasně ustoupit (Právo, 3. 4. 2004). Česká společnost tedy pokračuje v trendu individualismu, který je založený na neschopnosti empatie do problémů druhého. Ustupuje vzájemné porozumění a slušnost mezi lidmi.

Mám-li závěrem uvést shrnutí, mé obavy tkví v tom, že slučování škol může na sebe nabalovat další problémy - rostoucí nezaměstnanost, v jistých případech omezení nabídky předmětů a vyšší počet žáků ve třídě, jenž ovlivní kvalitu výuky. Lze jistě protiargumentovat, že sloučením školy se právě např. nabídka předmětů nezmění, že zůstanou budovy, které bude možno jinak ekonomicky využít, ale musím si pokládat otázku, jestli při současném trendu snižujícího se počtu obyvatelstva České republiky nemůže postupně docházet k dalšímu slučování již dříve sloučených škol, nebo naopak v případě nárůstu počtu obyvatelstva, jak by se budovy škol získaly zpět. V prvém případě bude dále růst nezaměstnanost, školy budou zejména na venkově hůře dostupné, kvalita výuky se nemusí změnit. V případě druhém nedostatek budov buď způsobí nárůst počtu žáků ve školách, nebo donutí příslušný kraj budovy odkoupit či postavit nové, což zatíží jejich rozpočet.

Myslím si, že je třeba si uvědomit, že tak jako zdravotnictví, ani školství není ekonomicky produktivní oblast a tedy nemůže si na sebe vydělat. A jestliže vzdělání je klíčem k výchově člověka, který díky svým ve škole nabytým kvalitám může svou kvalifikovanější prací splácet formou daní státu to, co do něj v mládí investoval, podle mého názoru je třeba zamyslet se nad důsledky, jež slučování škol může způsobit.