Reportér týdeníku Observer v rozsáhlé, v neděli publikované reportáži, přiznává, že Michael Moore byl v Cannes všude obrovským centrem pozornosti: "Všechno se zastavilo, kdykoliv se objevil tento tlustý muž s břichem od hamburgerů a pracně kolébavým krokem, řídkým vousem a brýlemi."

Britský reportér shrnuje kontroverzi ohledně toho, že Walt Disney odmítl Moorův nový film distribuovat, poukazuje na obdobnou kontroverzi, která se předtím týkala nakladatelství HarperCollins, které nechtělo vydat jeho knihu Stupid White Men, poukazuje na to, že Moore těchto kontroverzí využívá ve svůj prospěch a stylizuje se v "malého, bezmocného, obyčejného občana".

Film Farhenheit 9/11 je prý "Moorovo nejsilnější dílo od jeho prvního dokumentárního filmu Roger a já z doby před 15 lety. Zatímco Moorův film Bowling for Columbine byl dost chaotický, občas si protiřečil a byl značně svatouškovský, film Fahrenheit 9/11 je pevně zaostřen na svůj cíl - na Bushovu vládu - a má silný smysl pro humor."

Je to prý také triumf střihačské práce. Moore je podle britského recenzenta "zjevně nejideologičtějším a nejemotivnějším střihačem od Sergeje Eisensteina, sovětského propagandisty, který si vytvořil metodu didaktických střihových sekvencí. Moore staví vedle sebe hrdiny a darebáky, klade vedle sebe politickou komedii a tragickou realitu. Ve filmu vlastně nejsou žádné nové informace, ani tam nejsou víc šokující záběry než fotografie z vězení Abu Ghraib, ale taková je kumulativní síla tohoto filmu, s jeho kinetickým humorem a naléhavými emocemi, že je obtížné na jeho základě nedospět k závěru, že a) George W. Bush by neměl být prezidentem ani golfového klubu, nemluvě o nejmocnějším státě na světě, a b) že válka v Iráku byla zoufale nepromyšlená. V nadcházejících amerických prezidentských volbách je to film, který pravděpodobně bude mít opravdu vliv."

Britský novinář však varuje, že, jak na to poukázali někteří kritikové, Moore není spolehlivý vypravěč, nezachází pečlivě s fakty. Je však nesmírně vlivný. Film Bowling for Columbine vydělal nejvíce ze všech dokumentárních filmů na světě a Moorova kniha Stupid White Men byla v Americe v roce 2002 bestsellerem a po celém světě se jí prodaly 4 miliony výtisků. Moore je nyní znám po celé planetě a image, který o sobě Moore sám vytváří - image zmateného, lidového, avšak neporazitelného tlusťocha - z něho udělal mezinárodního zastánce obyčejných lidí.

Jenže v Cannes byl Moore obklopen množstvím bezpečnostních strážců a jeho obraz "muže z ulice" tak vyzníval značně falešně. Loni v Londýně argumentoval Moore, že kdyby bývali cestující v letadlech z 11. září byli černoši, ti by se zvedli a proti únoscům by bojovali - že běloši to neudělali, protože jsou rozmazlení a očekávají, že se o ně postarají jiní. Zároveň si však tehdy stěžoval tak razantně na údajně nedostatečná bezpečnostní opatření, že organizátoři londýnské akce ji z frustrace z něho chtěli zrušit. Prostě, Moore se falešně stylizuje do obyčejného člověka. Když se ho na to při rozhovoru člověk zeptá, vymlouvá se.

Patnáctiminutový aplaus v Cannes byl podle britského reportéra autentický: pro přítomné Američany to byla první příležitost postavit se se vzpřímenou hlavou po ostudných hrůzách z vězení v Abu Ghraib.

Pak vystoupil Michael Moore ve francouzské televizi a děkoval tam Francouzům, že jsou to "přátelé, jimž se může říct do očí pravda". Jaksi jim však při tom neřekl pravdu o tom, jak děsivou roli hrála před deseti lety francouzská vláda při genocidě ve Rwandě. "Holt existují ohledně pravdy určité hranice, i mezi přáteli," poznamenává ironicky britský reportér.

Moore podle něho vždycky spoléhal jen na částečnou pravdu. Stylizuje se, že je "dělnického původu", přitom jeho otec patřil k středním vrstvám, doma měli dvě auta, otec hrál golf, odešel do důchodu těsně po padesátce a měl dost peněz na to, aby poslal všechny tři své děti na univerzitu. Sám Moore posílá dceru do soukromé školy.

Když pracoval Moore nedávno na projektu pro britskou televizi Channel Four, přednesl celou řadu královských požadavků - chtěl, aby ho ubytovali v londýnském hotelu Ritz, což posléze interpretoval jako "pomstu příslušníka dělnické třídy určenou podnikatelské moci". A jeho podřízení si stěžovali, že je Moore "kretén a pokrytec a nezacházel s námi férově, neplnil dohody a podváděl." Jeho bývalý manažer Douglas Urbanski uvedl, že se s "Moorem nedá vůbec vyjít, je posedlý penězi."

Na všechnu tuto kritiku Moore odpovídá, že ať na něho jeho nepřátelé útočí jakokoliv, je tím on sám vždycky jen silnější. Počet jeho čtenářů stoupá, počet diváků jeho filmů taky stoupá a kritikové jen vypadají jako blbci".

Statisticky je to pravda. V současnosti není v Americe, a tedy na celém světě vlivnější osoba, protestující proti irácké válce. V Británii ho deník Daily Mirror označil za "největšího žijícího Američana". Když nedávno Moore označil Bushe v Americe za "dezertéra", vyvolalo to tam skandál, ale také to způsobilo, že se začalo veřejně diskutovat o Bushově pochybné vojenské službě za vietnamské války.

Potíž s Moorem je, že si nemůžete být jisti, zda to, co vám říká, je pravda. Je skutečně radikálem, který dává třetinu svých příjmů na dobročinné účely, anebo bezohledným sebestředným pokrytcem, anebo obojí?

Moore je člověk, kterého není radno mít za nepřítele, ale je to taky člověk, kterého byste těžko mohli považovat za přítele, uzavírá britský reportér, který s Moorem v Cannes dělal rozhovor. Moore je jistě talentovaný filmař a chytrý šouman, je to populista, který ví, jak se kdy reagovat, mnohdy zcela opačně než před okamžikem, aby to působilo na lidi. Často si o sobě příliš mnoho myslí a zároveň je malicherný. Ve svém úsilí být viděn jako slušný člověk, který odhaluje pravdu o mocných Moore příliš často obviňuje ze svých vlastních nedostatků lidi, kteří jsou slabší než on. Ve filmovém paláci v Cannes se mu právem dostalo ovací, ale na ulici ho nikdo nechválil. V Cannes byl hvězdou, nikoliv však zastáncem slabých, uzavírá britský autor.