Poprvé jsem o vizi mocného (protože spojeného) národního multimédia (dnes už nejde jen o rozhlasové a televizní vysílání, ale také o veškeré datové služby veřejnoprávního digitálního multiplexu) mluvil už před deseti lety a mnoho se od té doby nezměnilo. Kdo je proti, vystačí s negativní emocí, diskuse či polemika už se nekoná. Vhodnější doba přitom nebude. Ještě stále můžeme uvažovat o multiplexu služby veřejnosti, ale jen do té doby, než příslušné státní orgány ČR rozhodnou o zcela jiném uspořádání bez vazby na obsah vysílání a souvisejících datových služeb. Žabomyší spory o to, kde skončí pravomoci RRTV a kde začnou pravomoci ČTÚ, jsou spíše válkou o vliv a kompetence, než vážně míněnou diskusí o co nejlepší výsledek, který budou hodnotit koncoví uživatelé a ty bude zajímat výhradně jeho obsahová různorodost a kvalita, ne kompetence úřadů, o jejichž existenci většina z nich nemá ani tušení.

Možná to tak zatím nevypadá, ale digitalizace (jakkoli v Česku po česku hodně škobrtavá) může přinést médiím veřejné služby stejnou prohru, jako někdejší rozdělování terestrických vysílacích sítí, které Český rozhlas odskákal dodnes nenahraditelnou ztrátou jednoho vysílacího okruhu v pásmu FM (díky tomu ČRo 2 dodnes pokrývá nezanedbatelnou část území pouze v pásmu AM, díky tomu ztroskotaly všechny úvahy o ČRo 4 -- alternativním rádiu pro náctileté) a Česká televize musela přepustit síť s nejlepším pokrytím TV Nova.

Na digitalizaci (byl jí konec konců věnován závěr onoho zmíněného semináře) bychom neměli pohlížet jen technickýma očima ani ji hodnotit pouze jako možnost "zmnožení vysílacích kanálů". Mluvíme-li v posledních deseti letech stále častěji o krizi veřejnoprávních médií (od obsahu vysílání přes úroveň řízení a vymezení funkční odpovědnosti až po způsob výběru poplatků -- hlavního zdroje veřejnoprávní obživy), měli bychom popadnou příležitost za pačesy a v souvislosti s digitalizací se znovu svědomitě a bez postranních úmyslů (včetně, ale nejenom politických) pokusit o definici rozhlasové a televizní služby veřejnosti -- rozhodně ještě předtím, než budou definitivně a prakticky navždy rozděleny části digitálního éteru.

Proč by součástí takové diskuse nemohla být také debata o tom, zda se úkoly veřejnoprávního vysílání plní snáze a kvalitněji prostřednictvím samostatného Českého rozhlasu a České televize nebo je tu naopak prostor pro ČeRTa?

Autor byl v letech 1993 -- 1999 generální ředitel Českého rozhlasu