Naší učitele nás dokonce i povzbuzovali, abychom se nechali vyšetřit na dyslexii, jestli máme pocit, že nemáme u zkoušek dost času. V Česku se nálepky dyslexik každý žák bojí, tady je to snad i výhoda. Na univerzitě dostanou dyslektici zdarma počítač plus nemalý finanční grant, mají i výhody u přijímacích zkoušek - např. i v Oxfordu dávají dyslektikům u přijímacích zkoušek čas navíc.

Snad za všechno mluví jedna moji spolužačky, která o sobě nahlas říká: "Jsem dyslexik, prý těžký případ, což znamená, že dostanu u maturity polovinu času navíc a na univerzitě budu mít plno výhod jako notebook zdarma a několik tisíc liber jako grant. Miluju to."

Když jsem tady v Británii dělala první zkoušky, tak jsem najednou zjistila, že zhruba polovina třídy, se kterou jsem půl roku chodila na matematiku, "trpí" dyslexii. Moje reakce byla: "To snad není možné? Tenhle člověk že je dyslexik? Vždyť je chytřejší než já!"

Pedagogicko-psychologické poradny v Česku sice neustále říkají, že dyslektici můžou mít nadprůměrné IQ apod. Učitelé ve školách to vědí, ale jejich odpovědi jsou vesměs stejné: "Nemůžeme si dovolit individuální přístup, máme málo učitelů, žádné specialisty, ve třídách je příliš mnoho žáků, dyslektici by zdržovali výuku atd." Gymnázia bohužel mají tradičně příliš mnoho přihlášek o studium, a tak si asi myslí, že si můžou dovolit plýtvat lidským potenciálem.