|
8. 6. 2004
Emil Hakl: Autentické svědectví o světě"Je možný život neprosrat?" "Neni to možný, ale je možný se o to aspoň snažit."
[V Čechách] se život vodvíjí jako atentát na Heydricha v podání dětskýho loutkovýho divadla." Emil Hakl: O rodičích a dětech, Argo 2002, ISBN 80-7203-450-2, 144 str., 189 Kč Emil Hakl, O létajících objektech, Argo 2002, ISBN 80-7203-576-2, 191 str. 259 Kč Co já to vlastně mám rád? Přece ten déšť, co se snáší venku na střechy, přece ty lesknoucí se koleje, ten ptačí zpěv ve čtyři ráno. Ty třaslavé hvězdy támhle nad Českým středohořím. Chrobáky rachotící v jehličí. Čím dál víc stejné kamarády. Měkké blondýny v účtárnách. Bledé holky ze sídlišť. Všechny ty věčně nasrané rumové dědky. Všechny ty humanitně vzdělané žabí prince, se kterými se tak pěkně žvaní a kteří pak pro člověka nehnou prstem. A koneckonců i všechny ty rychlé šmejdy, co s člověkem zametou dřív, než si jich stačí všimnout, protože je to jejich způsob komunikace. Zdá se mi, že je Emil Hakl jedním z nejzajímavějších českých prozaiků dneška. I když je jeho výpověď o skutečnosti pevně zakotvena v jeho české zkušenosti, jeho próza je, zdá se mi, taková, že by ji se zájmem četli i zahraniční čtenáři. Týká se totiž zásadních témat, která jsou důležitá pro každého. |
|
Knížka O rodičích a dětech je někde na rozhraní mezi povídkami a románem. Je to soubor čtrnácti kapitol, v nichž je stárnoucí vypravěč, dost podobný autorovi (je mu přes čtyřicet) na tahu se svým jednasedmdesátiletým otcem. Jak je tomu v české próze zvykem snad už od Boženy Němcové, základním nástrojem pro vnímání světa je rozhovor: haškovsko-hrabalovské vyprávění "hospodských příběhů", jimiž autor, vypravěč i jeho otec ohmatávají realitu dnešního světa na pozadí historie předchozích, traumatických desetiletí. Autor se snaží porozumět historii prostřednictvím osobních, rodinných zážitků a historek, jimiž se nejdokonaleji zpřítomňuje to, co se událo a co nás utváří. Když jsem novelu O rodičích a dětech začal číst, měl jsem na prvních třiceti čtyřiceti stranách dojem, že je Hakl Hrabalův epigon. Text obsahuje celou řadu hrabalovských motivů, stylisticky i tematicky: ať už je to ono hrabalovské hospodské "pábení", snaha dosahovat intenzivního čtenářského zážitku postupnou akcelerací napětí v hovorových výpovědích (jeden britský kritik to u Hrabala charakterizoval jako opakovanou snahu "rozběhnout se a vzlétnout") anebo třeba citlivost, projevovanou vůči krutosti, páchané na zvířatech. Jazyk, styl i tematika Bohumila Hrabala je ovšem pro každého současného českého autora obrovskou výzvou, balvanem, který není jednoduché překonat. Zrovna Haklovi se to myslím podařilo. Není nic špatného na tom, že snad vychází z Hrabala, avšak Haklův svět je jiný, mladší o skoro dvacet let, poučenější, smutnější, cyničtější, krutější. Zdá se mi, že je Hakl jedním z mála současných českých autorů, kterému se podařilo syntetizovat zkušenost posledního století z pohledu dneška. Jeho prózy jsou zajímavé právě proto, že jsou svědectvím o dnešním, aktuálním, současném českém prostředí, avšak v něm jsou jak v hologramu viditelně přítomna všechna traumata současnosti i nedávné minulosti. Jedno z hlavních Haklových témat v novele O rodičích a dětech je všelidské téma - téma stárnutí, téma pomíjivosti lidské existence a otázek o účelu lidského bytí. Člověk, jemuž je nad čtyřicet, už některým věcem týkajícím se lidské existence porozuměl. Mimo jiné také ví, jaká je asi délka lidského života. Na rozdíl od člověka, jemuž je kolem dvaceti a pro něhož se ještě život jeví jako nekonečná čára, táhnoucí se do budoucnosti, člověk, jemuž je nad čtyřicet, už dosáhne na konec svého života: ví, co ještě může tak čekat. Novela O rodičích a dětech je zjevně autorovou poctou generaci jeho rodičů, konkrétně vypravěčovu otci. Autor poukazuje na to, že současnosti neporozumíme, nebudeme-li naslouchat tomu, co nám mají co říct - těsně před svým odchodem - dnešní sedmdesátníci: jakkoliv je jejich svědectví nedokonalé, neúplné a pošetilé. Vypravěč vnímá všechno nedostatky a poklesky svého lidsky nedokonalého otce a hrozí se toho, kdy se i na něm začnou projevovat známky stáří, které zaznamenává v pokročilé formě u svého rodiče. "Mám rád příběhy, který se dějou na světě," přiznává autor ústy vypravěče a novela jich opravdu obsahuje hodně. Zde je velmi nekonvenční a přitom pronikavá, hrabalovsky komická a přitom smrtelně vážná, vzpomínka na okupaci v osmašedesátém roce: "Když sem vlítli Rusové, tak jsem tam [v Klánovicích] strávil komplet celý dva měsíce, to byly tenkrát zvláštní prázdniny, v jednom kuse někdo zvonil, pořád tam seděli ve fotelu ňáký bledý lidi, smrkali do kapesníku, pili kafe a říkali: 'To je situace, vy ste byl ve světě, pane Beneš, co si vo tom všem myslíte?'a děda mával rukou, nalejval jim koňak a řikal: 'Spolkli nás, pane Skružný, ájo! Co vám mám povidat, pane Březina, ájo!'Doteď mám před vočima, jak mě jednou po ránu bafnul za ruku, řek: 'Poď!' a šli jsme k tý silnici co vede přes viadukt vod Újezda, po který už asi pátej den jezdily vod rána do večera tanky." ;Aha... A co jste tam dělali?" "Stáli jsme na chodníku, děda mě držel za ruku a v pravidelnejch intervalech vopakoval: ˇVidiš? To si pamatuj! Vidiš? To si pamatuj!'" "No vidiš, a pamatuješ si to..." "To si pamatuju, jako by to bylo předevčírem, protože to bylo poprvý, co jsem viděl vopravdový tanky, já byl přímo nadšenej, motory řvaly, kouř se válel nad lesem, tanky rachotily jeden za druhym a furt jim nebyl konec! A my tam stáli až do vodpoledne, děda jim hrozil pěstí a já jim tajně, aby to neviděl, mával... Vzpomínám si na jednoho malinkýho kníratýho oficíra s tou jejich placatou čepicí takhle do tejla, kterej s po nás furt vohlížel z transportéru a nemoh to pochopit: dědek hrozí a málčik mává..." "To ti ale bylo deset, tos už moh vnímat, vo co tu běží." "No, to jsem právě vnímal! Jak všichni lavírovali, jak se zajišťovali na dvě strany, jak měli plnou hubu lidskejch tváří a přitom byli podělaný až za ušima, naši taky, matka s pepčkou, furt kramařili s ňákejma letákama a přitom dávali pozor, aby si toho sousedi proboha nevšimli, mně z toho bylo nanic. Já byl rád, že děda hrozí, to bylo aspoň něco, jenže mně se ty tanky zároveň vohromně líbily, a tak mi z toho samo vyšlo, že jsem jim radši mával... Děda nakonec sebral z chodníku voblázek a tak ňák demonstračně, aby všichni viděli, hodil šutrák na jeden ten tank." "To byl celej von, von měl v každý situaci smysl pro reklamu..."
Všechno je jaksi vždycky jinak - svět chce být klamán. A běžně se dějí - hrabalovsky - neuvěřitelné historky:
"takhle podobně skončil strejc Fredy, žejo, brácha tvojí matky, to byl fajn člověk, toho jsem měl ze všech příbuznejch nejradši... Pokaždý, když jsme k nim přijeli, tak voznámil ženskej, že dem spolu na ryby, a celou noc jsme pak chodili po Kopřivnici, zvonili na různý jeho známý a pili s nima, a nad ránem jsme vždycky šli pěšky do kopců, to třeba pršelo, ale šli jsme. A Fredy mi cestou dopodrobna vykládal, kterou zas kde a jak přefiknul. Von pokaždý říkal: 'Nenudím tě, Ivane? Však kdybych tě nudil, tak ti to stejně musím povykládat, protože jsi jediný komu to tady může říct!' Jednou jsme byli v ňákým bytě, kde bylo plno vožralejch lidí a byla tam taky jedna moc krásná ženská, která měla tejden po svatbě, a byl tam i její muž na spousta příbuznejch. A když byla zábava v nejlepším, tak mi Fredy pošeptal: 'Ivane, ty je teď musíš aspoň půl hodiny bavit!'Tak jsem si dal na hlavu stínidlo vod lampy, ksicht jsem si natřel na žluto, na sebe červenej župan, a voznámil jim, že pro ně uvařím pravou čínu, jestli to budou jíst? Voni volali: 'Jasné, vař! My všechno sníme! My aj tuňáka sníme", tak jsem nakrájel všecko, na co jsem přišel, začal jsem to smažit na pánvi a vobčas jsem to jen tak pro fórek polil kořalkou a zapálil, aby se nenudili, žejo, legrace veliká...," napil se otec piva. "A kde byl strejc?" "To já taky nevěděl, já trnul hrůzou, aby si nevšimli, že je pryč i s nevěstou, jenže ty se jenom smáli a křičeli: 'To není možné! Dívej naňho! Toto fakt není možné!' A Fredy? Ten mi pak ráno v kopcích celej dojatej děkoval, že to byl nejlepší pich jeho života, poněvadž s ní byl celou dobu vedle v parádním pokoji a nevěsta, jak byla bez sebe hrůzou, aby tam někdo nevlez, tak prej vyváděla věci, na který by se slušnáí ženská stydela pomylet... Já nikdy nepřišel na to, jak to dělal, vod mládí plešatej, s přeraženým nosem, ale ženský na něj letěly tak strašně, že za ty léta stihnul postupně přeříznout snad celou Kopřivnici." Knížka O létajících objektech je souborem povídek a je trochu jiná než novela O rodičích a dětech vystihuje ji její motto:
Chceme-li pocítit nezvyklé ovzduší, rozhodně není zapotřebí zúčastnit se někde na odlehlé pasece za noční bouře exhumace zavražděného. Přinejmenším stejně silný prožitek děsu může nabídnout neškodná zábava náhodné večerní společnosti."
Alfred Kubin, 1933 Jak to dokazuje úvodní próza svazku, ZDE, tyto povídky jsou daleko více z české a evropské současnosti:
Druhý den ráno jsem zjistil, že displej mého siemense přes noc zčernal. Zuřivě jsem mačkal knoflíky, ale nic se nedělo; displej vypadal jako pohled do tunelu. Přístroj byl ještě v záruce, tak jsem se sebral a jel do centra TMobile v Londýnské. U pultu stála bezchybná modrooká mladice. Bílá podprsenka pod bílou košilí. Vysvětlil jsem jí problém. "Ano, ale to je mechanicky poškozeno, na to se záruka nevztahuje," řekla. "Jenže já jsem žádný mechanický náraz určitě neabsolvoval," namítl jsem, "a ten mobil byl ještě včera večer v pořádku, tohle se stalo až dneska." "To je mechanicky poškozeno, na to se záruka nevztahuje," řekla. "Jak to může být mechanicky poškozeno, když na tom zvenku není ani škrábnutí?" ptal jsem se. "Je to mechanicky poškozeno, a na to se záruka nevztahuje," odpověděla a během následujícího dialogu tu větu použila ještě několikrát. "Mechanicky poškozeno to není, protože jsem do ničeho nenarazil," opakoval jsem já. "To nám tvrdíte vy, ale my vám říkáme, že je to mechanicky poškozeno," uzavřela. Povídky z dneška ("Měl jsem skoro půl hodiny zpoždění, a tak jsem zabočil do Kaprovky a vzal to rovnou přes Staromák, ačkoliv byla půlka července a všude se motaly vedrem zmámeném houfy turistů.") jsou většinou velmi přesně lokalizovány do konkrétních míst, především v Praze, a dobře zachycují atmosféru dnešních Čech, směsici volnosti, svobody, nevázanosti a neexistence mravů, kde je civilizace jen velmi tenkým nátěrem a mezilidským vztahům podprahově vládne sobectví, krutost a sprostota. Snad nejvýznamnější je v tomto smyslu dlouhá próza o cestě do Jugoslávie (zprvu není jasné, že dvojice turistů, vystupujících na strmý kopec, není v Čechách) kde ve zdánlivě pokojné situaci vyvstane hrozba min, smrtící střelby, možného zohavení i znásilnění. To je v této knížce typický Hakl: svět se tváří civilizovaně, ale jsme poučeni a můžeme od něho očekávat jen to nejhorší. Hakl umí psát: zejména je mistrem na dynamické popisy situace. Takto v knížce O rodičích a dětech popisuje zapomenutý pokoj ve svém rodném domě:
Čekal tam na mě jiný, výrazně přitažlivější svět, svět zabydlený rozpáranými křesly, červotočivými taburety, dunivě kvílejícími skříněmi a dlouhými řadami polic, sahajících až ke stropu. Polic zaplněných starými škrpály, prasklými skleněnými vázami, měděnými džezvami a voskem pocintanými svícny. Křesadly. jezdeckými holínkami. Bajonety. Píkami. Zouváky. Rzí mramorovanými plechovými hračkami. Polámanými parními strojky na suchý líh. Porcelánovými soškami. Mračnými sádrovými bustami. Tepanými balkánskými jatagany. Špacírkami. Truhlíky. Truhlami. Dózami. Cetkami. Bednami plnými plesnívých pohlednic a zkroucených hřebíků. V hlubinách temných zákoutí se mi zjevovaly zvířecí lebky. Děsivě spokojení, usmívající se buddhové. Nítěnkovití draci s vytřeštěnýma očima, obtáčející husí břicha smaltovaných čínských váz. Pamětní věnce. Kratiknoty. Kleště. Takhle to dneska vypadá v Praze:
Sešli jsme beze spěchu Ruskou, přešli kopec vedle vršovické radnice a pak jsme se dali křivolakými uličkami dolů do Nuslí. Ulicí se hnala sanitka. Siréna psychoticky kvílela. Kam ucho sahalo, všude probíhalo troubení, cvrkání, skřípání, klepání, štěkání, drnčení, houkání, mravenčení. Měšťanské baráky se nahýbaly nad vlhkými prolukami, kde pod keři tiše dodělávaly hromady starých hrnců a plesnivých kabátů. Okna se zavírala a otvírala s šílenou rychlostí. Cizopasné městské liány se plazily po vrbách kolem Botiče. A závěrem vypravěčovo/autorovo? vyznání:
Co já to vlastně mám rád? Přece ten déšť, co se snáší venku na střechy, přece ty lesknoucí se koleje, ten ptačí zpěv ve čtyři ráno. Ty třaslavé hvězdy támhle nad Českým středohořím. Chrobáky rachotící v jehličí. Čím dál víc stejné kamarády. Měkké blondýny v účtárnách. Bledé holky ze sídlišť. Všechny ty věčně nasrané rumové dědky. Všechny ty humanitně vzdělané žabí prince, se kterými se tak pěkně žvaní a kteří pak pro člověka nehnou prstem. A koneckonců i všechny ty rychlé šmejdy, co s člověkem zametou dřív, než si jich stačí všimnout, protože je to jejich způsob komunikace. Lidská společnost je groteskní, krásná i děsná. Stojí zato ji vnímat, i když jejímu smyslu nerozumíme - a možná žádný ani nemá. A určitě stojí zato si přečíst Haklovy nové prózy, které jsou pozoruhodným svědectvím o naší současnosti. |
| Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby | RSS 2.0 Historie > | ||
|---|---|---|---|
| 8. 6. 2004 | Emil Hakl: Autentické svědectví o světě | Jan Čulík | |
| 8. 6. 2004 | Učit se lásce | Václav Dušek | |
| 8. 6. 2004 | Ronald Reagan "nebyl velká osobnost" | ||
| 8. 6. 2004 | Reagan: "Při krizi mě vzbuďte, i když budu na zasedání vlády" | ||
| 8. 6. 2004 | Blízká setkání | Emil Hakl | |
| 7. 6. 2004 | Čína: Největší experiment v dějinách | Oskar Krejčí | |
| 7. 6. 2004 | Nový světový řád a jeho neřádné zdroje | Marek Hrubec, Martin Brabec | |
| 7. 6. 2004 | Třetí vlna mystifikace - nástup odložených | Jiří Bystřický | |
| 7. 6. 2004 | Kdo se bojí Michaela Moora | Martin Škabraha | |
| 7. 6. 2004 | Právo jako nástroj v rukou neschopných | Jan Sýkora | |
| 7. 6. 2004 | Richard Perle: Reagan, muž kterého jsem znal | ||
| 5. 6. 2004 | "Jste Ruska, ale předstíráte, že jste z Británie" | ||
| 4. 6. 2004 | Čína si může dovolit skoro všechno...(?) | Miloš Dokulil | |
| 4. 6. 2004 | Strategická východiska pro českou ekonomiku | Valtr Komárek | |
| Česká literatura | RSS 2.0 Historie > | ||
|---|---|---|---|
| 8. 6. 2004 | Blízká setkání | Emil Hakl | |
| 8. 6. 2004 | Emil Hakl: Autentické svědectví o světě | Jan Čulík | |
| 4. 6. 2004 | Jednota v mnohosti, aneb má česká kultura v Evropské unii šanci? | Jan Čulík | |
| 2. 6. 2004 | Šroubovák | Jaroslav Hutka | |
| 31. 5. 2004 | Jak ČR ignorovala slavné francouzské inscenace románu Ladislava Fukse | Jiří Tušl | |
| 25. 5. 2004 | Hrabalova Hra života | ||
| 25. 5. 2004 | Autorská čtení časopisu Weles | ||
| 10. 5. 2004 | Jiří Kratochvil: Lady Carneval - Nesmyslnost a nutnost zapomnění | Jakub Kára | |
| 7. 5. 2004 | Letenka do noci | ||
| 5. 5. 2004 | Rytíři na Maltě | Jaroslav Hutka | |
| 3. 5. 2004 | Demokracie, ČR, literatura a Evropská unie? | ||
| 3. 5. 2004 | Kunderova Nesnesitelná lehkost bytí "nezestárla" | ||
| 1. 5. 2004 | Máj 1890 | Jan Neruda | |
| 1. 5. 2004 | Slavný den | Jaroslav Seifert | |
| 22. 4. 2004 | Jde Frantík kolem zahrádky | Martin Štumpf | |