Ačkoliv jsem ještě neměl tu čest spatřit poslední autorovo dílo, snímek Fahrenheit 9/11, který vyhrál na festivalu v Cannes Zlatou palmu (poněkud pokrytecké gesto, vezmeme-li v úvahu, jak festival mediálně těží z amerických superstars coby typických produktů "idiotského národa"), dovolím si k tomuto problému přičinit několik velmi stručných poznámek.

Mezi mé koníčky (mám jich celé stádo a tak občas některé zanedbávám) patří historie Spojených států amerických. Před časem jsem v univerzitní knihovně objevil několik výtisků sborníku, který se pak pro mne stal jedním z hlavních zdrojů poznávání amerických dějin. Jde o sborník Interpretations of American History: Patterns and Perspectives, který se zrodil v šedesátých letech a poslední vydání je (pokud vím) z roku 2000. Jedná se o antologii z prací předních amerických historiků k význačným tématům historie USA (puritáni, občanská válka, rekonstrukce apod.). Každé téma je zpracováno ve dvou a více příspěvcích, jejichž autoři pocházejí z různých historiografických škol a jsou zpravidla protikladných politických orientací.

Smysl antologie je pak asi tento: Neexistuje žádná "objektivní interpretace" dějin, která by podávala minulost tak, "jak to opravdu bylo"; existují pouze různé a často rozporné pohledy, závisející v prvé řadě na našem ideologickém či obecně ideovém zaměření. Argumentovat pro nějaký výklad dějin vždy znamená prosazovat určitý pohled na skutečnost, z něhož pak vyplývá i postoj k současnosti. Ta opět nemá žádnou "objektivně danou" podobu, s níž by všichni beze zbytku souhlasili, nýbrž je utvářena zápasem odlišných pohledů; fakta, která máme všichni k dispozici, jsou v ideálním případě stejná, každý z nás je ale jinak selektuje, dává jim jiný význam, jinak je propojuje, klade jiné důrazy atd. Obraz skutečnosti je v konečném výsledku to, na čem se přibližně dohodneme, jakýsi průsečík našich pohledů, který je směsí faktů, logických dedukcí, ideologických klišé a nesporně také autorit, ke kterým se hlásíme.

Takový přístup má kromě jistých negativ (např. může vést k alibismu, neochotě zápasit s předsudky) nesporná pozitiva. Především nás učí, že pluralita a rozpornost interpretací jedné a té samé "reality" je normální věc a je hloupé, ba neetické reagovat na ni hystericky. V americkém myšlení má takováto zkušenost dlouhou tradici, nejlépe ztělesněnou ve filosofii tzv. pragmatismu, jejíhož ducha vtělil do svých příběhů i náš Karel Čapek (viz třeba noetickou trilogii). Čapek je bohužel dodnes jednou z mála postav české kulturní historie, která k podobnému stanovisku dospěla.

Mám zkušenost, že ti, kdo se nejhlasitěji ohánějí objektivitou, jí často mají nejméně. A ti, kdo druhé viní z manipulace, tak činí především tehdy, když jim došly věcné protiargumenty a cítí, že by druhému museli dát za pravdu.

A nyní ke kauze Moore. První problém, na který narážíme, je žánrové vymezení Moorových děl. Tento režisér samozřejmě netočí hrané filmy. Mluvit bez dalšího upřesnění o dokumentu je ale stejně neoprávněné. Moore "dokumentuje" hlavně situace, které sám vytváří. Na takovém postupu není nic nelegitimního, je ale třeba mít o tom jasno: nejedná se o obraz "reality samé", nýbrž o účelovou interpretaci; hovořme tedy spíše o jakési filmové esejistice než o dokumentu. (Je ovšem otázka, zda i ty nejklasičtější "objektivní" dokumenty nedělají totéž; koneckonců, biolog, který rozřeže želvu, se o ní také dozví pouze to, co sám připustí jako možné v laboratorních podmínkách, jež předem definoval.) Moorovi je v této souvislosti třeba přičíst ke cti, že svůj politický postoj dává jasně, ba neomaleně najevo, což je pro diváka velmi dobrým východiskem.

Milan Vodička ve shora zmiňovaném článku upozorňuje na to, jakým způsobem Moore manipuluje s fakty ve filmu Bowling for Columbine. Je možné, že některé režisérovy střihy jsou opravdu na hraně korektnosti, na podstatu filmu to ale nemá zásadní vliv. A podstatné je, jaký pohled na americkou skutečnost Moore nabízí a jaké otázky nás nutí si položit. Jádrem Bowling for Columbine je myšlenka, že obrovská role násilí v současné americké společnosti, včetně střelby na středních školách, je projevem sklonu k militarizaci konfliktů, který zase vyplývá z amerického strachu z okolního světa a obecně z pocitu nejistoty, včetně xenofobie. Pokud chceme s Moorem polemizovat, vezměme vážně tuto jeho myšlenku, položme si znovu otázky, které nám sugestivně nabízí (což se neobejde bez účinné přesvědčovací strategie) a hledejme jejich řešení. Zdůrazňovat, že režisér manipuluje s fakty, je pak jenom útěkem od problémů, na které upozorňuje.

Především je ale směšné a zároveň tragické, obviňovat tvůrce typu Michaela Moora z manipulace v zemi, v níž se svobodně zvolená vláda a oficiální média dopustily jedné z největších mediálních manipulací od dob studené války. Nebo snad někdo chce tvrdit, že kampaň za válku v Iráku měla v USA podobu nezaujatého předkládání zaručeně ověřených faktů? Proč se bát Micheala Moora, na jehož filmy lidé chodí dobrovolně a za své peníze, a nikoliv Bushe a jeho vlády, která svou interpretaci skutečnosti vnucuje občanům s pečetí oficiality a autoritou státní moci?

A navíc: Moorův filmový jazyk oplývá poměrně inteligentním humorem. Což je znak toho, že si je sám do alespoň minimální míry vědom relativity svých postojů. Jeho filmy nezakrývají, že jsou tak trochu komedií, i když smutnou. George Bush a jeho parta sice taky umějí vyvolat smích, někdy ještě více než jejich samozvaný dvorní šašek. Je ale otázka, zda v jejich případě nejde opravdu o zmatení žánrů.

Pozn. JČ: Podle mého názoru se zde dotkl Martin Škabraha skutečně něčeho zásadního. Čeští novináři si většinou opravdu myslí, že na světě existuje určitý "jeden správný názor" "to, jak skutečnosti opravdu jsou". Potíž je, že stačí, když změníme stanoviště, odkud skutečnost nazíráme, často jen o pár kilometrů, a zjistíme, že českými novináři nabízené "verze skutečnosti, jak tomu opravdu je" jsou směšně nepřesvědčivé.