Proto bylo téměř nemožné rozeznat texty písní (zejména v případě skupiny Bůhví), nástroje nezněly jasně, anebo byly sotva slyšitelné (například housle Víta Sázavského). Jak mi po koncertu řekl Sázavský: "V Lucerně jsou dva zvukaři. Jeden je vynikající a druhý je špatný. Řekněte mi, kterého z nich jsme měli dneska?" Špatná zvuková kvalita samozřejmě nijak nepřispěla k zvýšení úrovně koncertu, avšak atmosféra byla od samého začátku vynikající.

Skupina Bůhví začala hrát nedlouho po deváté večer. Celá skupina s výjimkou bubeníka a hráče na bicí byla oblečena ve velmi ostře barevných košilích (připomínajících buď české lidové kostýmy, anebo odporné karibské košile, které si oblékají muži v Británii, když jdou večer do města). Skupinu Bůhví chválí kritici za to, že hraje zajímavou a originální směsici mnoha stylů, a tak pohled fanoušky -- byly to většinou dívky -- kteří křičeli a fotografovali -- i na stoly, rezervované pro zástupce podniku Sony Bontonland po straně jeviště byl poněkud nezvyklý. Mužská část obecenstva byla jaksi méně nadšená, pravděpodobně fungovala hlavně jako doprovod pro dívky a manželky.

Důvodem, proč je skupina Bůhví najednou tak populární, není, zdá se, kvalita jejich hudby či písní. Nepochybuji o schopnostech Martina Hrubého psát písně, ale jeho hlas není úplně dokonalý a trumpetista taky nehraje zrovna perfektně. Hlavním magnetem byl bosý chlapec, oblečený v krátkých kalhotech a v ostře zelené košili, sedící za klávesnicí. Jmenuje se Ondřej Brzobohatý. Na okamžik mi připomněl Nicka Cartera z americké chlapecké skupiny Backstreet Boys (Brzobohatý hraje se skupinou Bůhví od dvaceti, kdežto Carter hrál s americkou skupinou od šestnácti). Od té doby, co se Brzobohatý přidal ke skupině Bůhví v roce 2002, skupina začala získávat na popularitě a na publicitě. Brzobohatý hraje na klávesy docela dobře a občas také zazpíval nějakou tu píseň, přičemž mnoho dívek šílelo asi tak, jako by to bylo na koncertu Backstreet Boys. Bohužel, Brzobohatý se také rozhodl postavit se do centra jeviště a zazpívat nějakou rapovou píseň, přičemž se rytmicky pohyboval nuceným, "módním" hiphopovým stylem.

Jak jsem se tak dívala, jak ze sebe Brzobohatý dělá na jevišti naprostého pitomce, dospěla jsem k závěru, že ho do skupiny přijali nikoliv protože je dobrý hudebník, zpěvák či tanečník, ale proto, že dobře vypadá, že má charisma a že má styky v českých sdělovacích prostředcích. On totiž pracuje jako diskdžokej v Českém rozhlase, a tak je v ideální situaci jak dělat reklamu vlastní skupině. A zadruhé, Brzobohatý je jedním z moderátorů soutěže Česko hledá SuperStar, televizního pořadu, který se stal velmi populárním v západní Evropě i v nových členských zemích EU. Mezitím se z pořadu Česko hledá SuperStar stalo v ČR tak absurdní davové šílenství, že i deníky jako Mladá fronta Dnes a Lidové noviny začaly o něm psát. A se svou mladou tváří, se světlými vlasty a mladistvým charismatem je Brzobohatý daleko "slavnější" než většina osob v tomto televizním pořadu, které se o "slávu" ucházejí. A samozřejmě, zájem o Brzobohatého vyvolal zájem i o skupinu Bůhví.

Skupina Bůhví hrála s trumpetou, s bubny, s bicími, s basovou kytarou, s akustickou kytarou a s klávesami. Hrubý zpíval většinu písní, za pomoci Brzobohatého a baskytaristy (které se snažil ke konci koncertu vypadat jako sám "král rock'n'rollu"). Styl skupiny Bůhví je skutečně obtížné definovat: avšak dojem, který jsem z toho získala, nebyl dojmem mnohostranosti a novosti, ale dojmem ze skupiny, která se snaží mísit co největší množství různých stylů násilně vykalkulovaným způsobem ve snaze znít "originálně". Brzobohatého pokusy o hiphop byly trapné a křečovité, stejně jako rock'n'roll belters na konci, i pokusy o jazz i mnoho valčíkem inspirovaných písní, které zpíval Hrubý. Některé písně naznačovaly, že skupina má talent, zejména pokud šlo o tišší písně, které zdůrazňovaly text a nikoliv melodii. Celkem však koncert neukazoval žádný jasný směr, jímž tato skupina jde, což je poněkud znepokojující, vzhledem k tomu, že spolu hrají už celou řadu let. Pokud bych měla skupinu Bůhví posuzovat podle tohoto jednoho koncertu, lze ji popsat jako směsici módních stylů s minimálním vlastním originálním příspěvkem (texty). Pokusy skupiny vypadaly předem naaranžované a nadiktované marketingovou strategií: stejné košile, akce na jevišti, sluneční brýle a la Elvis a házení propocených ručníků do obecenstva, Brzobohatého napodobování Nicka Cartera i "pocta" od Hrubého bigbandovému jazzu (ani jeden z nich však na to nemá ani hlas, ani zjev). Bohužel však si většina lidí nepovšimla, jak povrchní je ta hudba a představení se jim líbilo. Na konci zpívali spolu s Hrubým. Některé skeptické tváře však zůstávaly -- většinou to bylo v mužské části obecenstva.

Skupina Neřež je určitě lépe známa posluchačům pod svým starým názvem Nerez (který používala, než se v roce 1995 rozdělila). Vzhledem k tomu, že se skupina Neřež skládá z 66,6 procent původního Nerez -- viz vtipné poznámky, které napsal Zdeněk Vřešťál pro první album skupiny Neřež, vydané v roce 1998, částečná změna názvu dává smysl. Jméno vypadá známé a poznatelné a přitom signalizuje změnu ve složení skupiny po odchodu Zuzany Navarové. Je tak udržována kontinuita a název navozuje, že se vlastně nic moc nezměnilo. (Viz text na cédéčku, tam naleznete další podrobná vřešťálovská vysvětlování, jak se správně gramaticky užívá název "Neřež".)

Skupina Neřež se objevila koncem roku 1997 na scéně relativně tiše, a tak mnoho lidí ani neví, že existuje. Jiným důvodem může být, že folk jako žánr už není u posluchačů tolik populární, jak býval za komunismu a těsně po pádu komunismu. Za komunistické éry byl folk -- a také jazz -- žánrem, který umělcům nabízel relativně velkou míru svobody. Kritika se chytře skrývala v metaforách a instrumentální část skladby prostě úřady tolik neprovokovala jako rocková hudba. V době, kdy se téměř všechno dá říci a udělat otevřeně, jemná kritika (obsažená v mnoha textech folkových písní) už není tak vzrušující, jak bývala. Kromě toho, folkoví hudebníci musejí soutěžit o pozornost posluchačů s velkým počtem mnoha jiných hudebníků a stylů, nemluvě o mezinárodních hvězdách, které zaplavují český trh a českou koncertní scénu. Zdá se, že navzdory velkým a populárním folkovým festivalům, které se konají v létě, utrpěl tento žánr nesporný úpadek popularity, zejména u mladých lidí. Mnoho lidí se vrátilo k folkové hudbě teprve s příchodem Čechomoru na scénu. Avšak Čechomor a jejich nyní četní epigoni jsou často blíže rocku a popu než tradičnímu folku.

Označovat skupinu Neřež za folk je zavádějící a nesprávné. Když jsem poprvé poslouchala jejich album Nebezpečný síly (vydané v roce 1999), nebyla jsem si úplně jista, co si mám myslet o stylu. Mým cílem není hudbu kategorizovat, ale osobně jejich hudbu označuji za "městský folk" s prvky latinskoamerické, židovské a romské hudby, s beatlesovskou polyfonií a zejména s inteligentními a často sarkastickými texty. (Zdeněk Vřešťál mi jednou řekl, že nechce být dáván do žádného konkrétního šuplete. Tak ať si to každý posluchač posoudí sám.) Skupina Neřež je populární, jak je zjevné z jejích koncertů, ale jejich popularita není tak velká jako v nejslavnější době skupiny Nerez. Což pravděpodobně ani není cílem Vřešťála a Sázavského, vzhledem k tomu, že oba prokázali, že jsou velmi mnohostrannými hudebníky i vyhledávanými produkčními, aranžéry, doprovodnými hudebníky (zejména pro Jaromíra Nohavicu a Marii Rottrovou) i textaři (Vřešťál píše texty pro zpěváky, jako je Marie Rottrová i pro Krausberry a J.A.R.) A mimochodem také mají svou vlastní agenturu, která podporuje nové umělce.

Na festivalu Mezi ploty charakterizoval Vřešťál nadcházející představení se skupinou Bůhví jako "generační souboj" a tvrdil, že členové skupiny Bůhví by mohli být jejich syny, a pak dodal po krátké pauze s šelmovským úsměvem, že by to dokonce mohli být jejich vnuci. Věkový rozdíl však není tak velký, rozdíl ve zkušenostech a zřejmě i ve schopnostech velký je. V současnosti připravuje Neřež své čtvrté album a dělat mu reklamu je stále obtížnější na zmenšujícím se trhu, kde vládne ostrá konkurence, a v zemi, kde si všichni sami kopírují cédéčka. Takže koncert se skupinou Bůhví nebyla ani tak soutěž jako šance udělat reklamu své budoucí desce, jak mi Sázavský po koncertu vysvětlil. (Ukázkový singl se na koncertu rozdával zadarmo.) Poté, co byli svědkem šílenství kolem představení skupiny Bůhví, Neřež reagovali stylově tím, že zahráli tiché Pod peřinou, při čemž se Vřešťál i Sázavský zeširoka usmívali na množství přítomných fanynek skupiny Bůhví.

Vystoupení skupiny Neřež přineslo všechno, co vystoupení skupiny Bůhví nemělo. Skupina Neřež také mísí různé styly, avšak na rozdíl od skupiny Bůhví si Vřešťál a Sázavský vytvořili vlastní původní styl a také ho umějí přesvědčivě předvést na veřejnosti. Neřež se obešel bez triků, jako jsou tematicky sjednocené košile a divoké akce na jevišti. Získali si diváky svým charismatem, svými inteligentními písněmi a vtipy. Vřešťál hovořil podrobně o jejich písních a o historii skupiny Neřež a Sázavský projevoval svůj značný herecký talent, zejména během humorných písní. Příjemně mě překvapila vřelá reakce od většiny fanynek, které, jak se zdálo, přišly jen kvůli skupině Bůhví: znaly mnoho písní skupiny Neřež nazpaměť, zejména největší hit Já s tebou žít nebudu. Po několika přídavcích odešla skupina Neřež z jeviště za nadšeného potlesku.

Ještě pár slov o tom, jak kdo dlouho vydrží. Skupina Bůhví bude možná v nadcházejícím roce úspěšnější než její starší kolegové. Nicméně je otázkou, jak dlouho vydrží přehnaná reklama kolem Brzobohatého a zda pozornost, vzniklá v důsledku jeho vystupování v pořadu Superstar nakonec nebude znamenat likvidaci skupiny Bůhví. Skupina dokázala, že má schopnost hrát a existovat už předtím, než přišel Brzobohatý, avšak tlak současného šílenství pro ni možná bude časem příliš. Na druhé straně Vřešťál a Sázavský přežili ve své kariéře celou řadu vzestupů i pádů a spoléhají se víceméně na vlastní schopnosti než na vrtkavou pozornost médií. Z tohoto důvodu si myslím, že je pravděpodobnější, že za několik let bude pořád ještě existovat skupina Neřež a nikoliv nutně skupina Bůhví.