Kritická reflexe toho, co se píše v novinách a vysílá v rozhlase a v televizi, je důležitá. Měly by ji systematicky provozovat i samotné sdělovací prostředky, míní Jan Čulík. Připravil několik poznámek k vysílání veřejnoprávní České televize z posledních několika dní.

Průměrný výskyt nemocných TBC v České republice byl v roce 2003 10,9 na 100 tisíc obyvatel, lékaři zjistili přesně 1118 nových případů. Oproti roku 2002 je to téměř o sedm procent méně nových pacientů. Radost s poklesu absolutních počtů ale kazí naopak osmiprocentní nárůst nejvíce nakažlivých mikroskopicky pozitivních plicních, to znamená kapénkově přenosných, forem onemocnění.

Vydýchaný vzduch společný všem cestujícím v městské hromadné dopravě, je tak zase o kousek náročnější trénink imunitního systému. Ne všichni ho zvládnou.

Na mediálním bojišti se vede několika měsíční válka mezi prezidentem a senátem o podobu Ústavního soudu. Český prezident však "bojuje" i v dalších konfliktech. Tak např. na stránkách LN se Václav Klaus srdnatě bije za národní stát a občanská práva.

Předseda Poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek publikoval v pátečním vydání MFDnes článek, ve kterém polemizuje s některými "evropskými" názory Václava Klause z poslední doby. Týž den, tedy v pátek 28. května, přednesl projev na slavnotním večeru ke 120. výročí narození Edvarda Beneše v Míčovně Pražského hradu, který se mezi účastníky této akce setkal se značným ohlasem.

Dnes mě pan předseda pověřil, abych Vám oba zmíněné texty nabídl k případnému publikování v Britských listech, neboť by jej zajímalo širší spektrum názorů na myšlenky v nich obsažené. Vzhledem k tomu, že patří sice k nepravidelným, ale zato pozorným čtenářům Britských listů, velmi by si vážil právě názorů čtenářů tohoto internetového deníku. Dovoluji si Vás tedy jeho jménem poprosit, abyste zvážil, zda by některý z textů nebylo možné na stránky Britských listů umístit.

S díky za pozornost a s přáním pěkného dne

Oba texty publikujeme ZDE ZDE

Během svého dvaatřicátého zasedání, které se konalo ve dnech od 3. do 21. května 2004, vyslechl Výbor OSN proti mučení ve dnech 4. a 5. května 2004 třetí periodickou zprávu, kterou předkládá vláda České republiky. Dne 13. května 2004 o tom vydal svou Zprávu. S uspokojením konstatoval, že v některých skutečnostech došlo v ČR k zlepšení situace, avšak vyjádřil zároveň znepokojení, že v mnoha oblastech zůstává situace v České republice neuspokojivá. Kritizoval mj. to, že si vězni své věznění musejí částečně hradit, a další závažné problémy v českých věznicích, opakující se násilí vůči Romům a neochotu Policie ČR ji vyšetřovat, zpřísnění českého azylového zákona a věznění žadatelů o azyl až po dobu 180 dnů, zadržování dětí ve vazebních střediscích pro cizince a nedostatečně vyšetřené násilí Policie ČR proti demonstrantům během zasedání MMF a Světové banky v září roku 2000.

Výbor proti mučení OSN vládám doporučuje, aby poskytly širokou publicitu jeho dokumentům, které se jich týkají.

Konkrétně vyjádřil Výbor OSN proti mučení znepokojení nad:

Kdyby s touto hraběcí radou nevystoupil na stránkách Haló novin v minulých dnech Štěpán Kotrba, člen nebo dokonce vydavatel internetových Britských listů, majících s Británií málo co společného a odvozujících svůj název spíše - jde o můj názor - od britských rowdies, jakési odnoži nevázaného odporu a chuligánství, jemuž není nic drahé, a schopných kdykoli zasadit ránu pod pás, asi bych mlčel. Nejde totiž o nic nového, něco podobného se občas objevuje i v česko-německých novinách Dnes, a dokonce z per jejich údajně nad jiné renomovaných autorů, kteří se přihlašují k novinářské obci, anebo se hrdě nazývají politology.

Když jsem tuto polemiku - původně s vzdělaným a noblesním právníkem a místopředsedou KSČM Vojtěchem Filipem - začal, bylo mi předem jasné, že Filip odpoví slušně, ale napadení "ještěři" na mě nenechají nit suchou. Cílem polemiky ovšem bylo odkrýt v publicistické rovině druhou stranu rudé mince - podstatu argumentů, myšlení a jazyka té části KSČM, která prý existuje pouze v marginálním množství a kterou bývalý předseda KSČM, režisér Svoboda označil kdysi výstižným nápisem v chodbě před redakcí Haló novin - "Jurský park". Prozatím se mne rozhodl poplivat v pocitu existenciálního ohrožení integrity izolovaných debat levých s ještě levějšími na stánkách Haló novin pouze jeden z "ještěrů" - proslulý Jaroslav Kojzar. Způsobem sobě vlastním - bez schopnosti porozumět napsanému a snad i přečtenému. O myšleném nemluvě.

Považoval jsem za vhodné krátce reagovat na dva komentáře A. Mitrofanova, které vyšly po sjezdu v Právu. Když jsem nedostal šanci ve stejném deníku, učinil jsem to prostřednictvím Haló novin. Moje upřesnění a pohled delegáta sjezdu ovšem vyvolaly další polemiku, která v Haló novinách vyšla dokonce na pokračování. Štěpán Kotrba, který ještě náleží k těm lepším českým novinářům, hájí ve svém Mýtu a realitě sjednocující se levice pohled A. Mitrofanova na naše sjezdové jednání.

Přiznám se, že BL rád čtu a mnohé se z nich dozvím. Přesto je myslím zřejmé, že je zaměřujete příliš jednostranně, míní Libor Vašek.

Samozřejmě, že USA spáchaly v Iráku mnohé zvěrstva. Popisujete je bohatě. Na druhé straně ovšem USA mnohým zvěrstvům v Iráku zabránily. O těch se nepíše, protože se o nich nemůže vědět. Objektivně o Iráku však budete psát až budete věnovat obětem Sadáma Husajna úměrně tolik místa jako obětem USA tamtéž. Do té doby informujete neobjektivně. Záměrně?

Ministerstvo pro záležitosti zajatců vydalo prohlášení u příležitosti Dne palestinských dětí, ve kterém se obrátilo na mezinárodní společenství, čtyřčlenný výbor a právní instituce, aby se prosadily o propuštění nejménně 348 nezletilých dětí, mladších 18 let a 209 mladistvích, kteří dovršili 18 let v izraelských věznicích, kde jsou zadržováni.

Palestinci během letošního dubna pohřbili 61 mladistvých a dětí, které zahynuly buď kulkami nebo bombami izraelské okupační armády. 22 z nich bylo mladších než osmnáct let a tři mladší než deset let.

Minulý týden navštívil hlavní představitel tibetské exilové vlády Samdhong Rinpoche Francii. Při této příležitosti požádal francouzské poslance o pomoc při organizaci Roku Tibetu ve Francii, který by měl být stanoven na rok 2005. Mělo by jít o obdobu letošního Roku Číny. Tomuto tématu se věnoval i francouzský deník Le Monde.

Kterak se novináři mohou zasloužit o svébytné "kulturní povyražení" na stránkách svého deníku, dokázala kulturní recenze hry britského dramatika Michaela Frayna Demokracie v téměř všech mutacích Deníků Bohemia, včetně internetového vydání. Z obavy, že tento klenot zmizí v nenávratnu internetové sítě, dovolili jsme si jej převzít takříkajíc "i s chlupama".

V sobotu večer jsem na Salonu kritického myšlení v Litoměřicích mj. dlouho mluvil s Jiřím Dienstbierem. Rozhovořil se, když jsem mu připomněl, že jsem ho poprvé jako patnáctiletý poslouchal na jaře roku 1968 na tehdejší stanici Československo každé úterý a čtvrtek večer v rozhlasovém pořadu Písničky s telefonem.

Od 11.září 2001 se společenský diskurs točí zejména kolem hodnot, které uznává euroamerická civilizace a které naopak islámská. Ta naše, která se honosí mj. zčásti proklamovaným, zčásti faktickým uznáváním lidských práv, teď zkoumá, co to je ten islám vlastně zač. V debatách nejen na televizním kanále ČT 2 intelektuálové většinou dospívají k názoru, že islám je dobré náboženství, tedy že uznává dobrý, tj. etický systém hodnot, k jejichž naplnění může využít i dobré, tj. nekonfliktní cesty. Že se tak neděje je otázkou pouze těch několika zlých, špatných a jinak záporných muslimů.

Je nadbytečné na stránkách Britských listů připomínat, že některé informace a postřehy vznikají ze zcela prosté juxtapozice každodenní zkušenosti s dvěma odlišnými kulturními a společenskými prostředími. Podzim a jaro jsem strávil pobytem ve skotském Glasgow přerušovaným občasnými návraty do Prahy. Pokaždé a opakovaně jsem se na tyhle krátké návštěvy těšil, a pokaždé a opakovaně jsem byl konfrontován se stejnými iritujícími a deprimujícími jevy. Shodou okolností právě v době, kdy možná mnozí po otevření hranic EU zamíří do Velké Británie za prací a zkušenostmi, se chystám po tři čtvrtě roce stráveném ve Skotsku zpět domů do České republiky. Jevy, o nichž se zde chci zmínit, jsou pro mne tedy skličující o to více, že se jim nechci vyhýbat či od nich nechci utéct do zahraničí, a vnímám je jako nespornou součást svého vlastního života a identity (a používaje první osobu plurálu, z kritiky se snažím nevyčleňovat).

Zdá se, že jevy zmíněné v titulu tohoto příspěvku prolínají nejrůznějšími vrstvami a prostředími české společnosti. Projdu je v pořadí, ve kterém na ně narážíte, když cestujete ze zahraničí, v tomto případě z Británie, do Česka. Řeč bude tedy o následujících třech bodech: ČSA, služby, média.

O víkendu od 28. do 30. května 2004 se v Litoměřicích konal pod záštitou českého a slovenského ministerstva kultury, slovenského PEN klubu, Klubu českých spisovatelů a firmy Victoria Public Affairs desátý jubilejní Salon kritického myšlení na téma Umění jako nástroj komunikace. Může Česká republika jako nový člen Evropské unie sdělovat svou zkušenost jiným členům tohoto společenství prostřednictvím své kultury? Do jaké míry je ta kultura přenosná?

V úvodu vyjádřil pořadatel Alex Koenigsmark názor, že možná jsou dějiny umění vlastně jedinými skutečnými dějinami lidstva? (Napadlo mě při tom: Co když umění a kultura dnes už neexistují? Kdo určuje, co je umění? Závisí umění na své recepci ve společnosti? Jaká je role umění v zemi, která je posedlá soutěží "Česko hledá superstar?")

Skupina evropských novinářů se v jednom africkém národním parku seznamovala se životem slonů. Po návratu domů psali o svých dojmem do novin, každý o tom, co považoval za zajímavé pro své krajany.

Angličan se zaměřil na lov slonů, Francouz zasvětil své čtenáře do sociálních poměrů uvnitř sloní komunity, Němec psal o sloní potravě, ale Fin se zamýšlel nad tím, co si africký slon myslí o Finech.

Strážci kultury nám nepomohou zahojit vnitřní rány způsobené tvůrčím zápalem, který nás přivedl k mylné domněnce, že totiž v Karáčí protestují davy lidstva za naši pomyslnou tvůrčí a komunikativní cestu, na které si klademe otázku -- koho přijme nebo nepřijme vesmír.

Naše země se hemží pomyslnými hrdiny, jejichž činy jsou náplastí na naši národní ješitnost, ale i zbabělost postavit se slovem nebo jinými prostředky zlu, nepravdě, lži a povrchnímu hodnocení druhých -- máme v genech uloženo mlčet, tiše kolaborovat a vyčkávat na vhodnou chvilku, kdy je možno napadnout, rozcupovat a v neskonalé hlouposti začít tvořit díla zbytečná -- která prosazují skupiny, podskupiny, strážci kultury v palácích, kde by nemohl leckterý ouřada dělat za normálních okolností ani pacholka u koní.

Za obsáhlejší zastavení stojí jevištní adaptace Fuksovy beletristické prvotiny napsaná, režírovaná i hraná francouzským režisérem Bruno Boëglinem, který ji po lyonské premiéře (1992) uvedl v r. 1993 na avignonském Mezinárodním divadelním festivalu. Podle ohlasů v dobovém tisku (nashromáždil jsem téměř dvě desítky statí a recenzí z francouzských regionálních i celostátních periodik) se toto představení stalo událostí tohoto festivalového ročníku, který -- podle údajů z tisku -- navštívilo 115 tisíc diváků.

O slavných francouzských inscenacích Fuchsovy prvotiny Pan Theodor Mundstock, o nichž se v ČR vůbec nepsalo, hovořil na víkendovém Salonu kritického myšlení v Litoměřicích Jiří Tušl z Českého rozhlasu:

Z prozrazené oficiální americké zprávy o týrání věznů v Iráku vyplývá, že jde nejen o armádu, která se umí chovat brutálně, ale je také silně postižena nekompetencí. Toho si na zprávě povšiml analytik listu Guardian, který usuzuje, že mu některé rysy chování amerických vojáků připomínají Hellerovu klasickou knihu Hlava 22. V oficiální analýze generála Taguby je například zmínka o kapitánu Leo Merckovi, veliteli jednotky vojenské policie, který měl ve zvyku "fotografovat nahé vojákyně bez jejich vědomí". Jeden voják, jehož velitelem byl kapitán Damaris Morales, nedokázal vystoupit z vozidla, aniž by při tom omylem nezačal střílet ze své zbraně. Taguba suše poznamenává: Prostřelil nádrž na benzín. Velitelé se neustále spolu hádali.

Šel jsem do kina na nový film Juraje Jakubiska Post coitum s určitými obavami. Vzpomínám na jeho Nejasnou zprávu o konci světa, která je ve filmové verzi zmatenou a chaotickou strukturou. Byl jsem velmi příjemně překvapen. Nevím, zda je to proto, že autorem scénáře filmu Post coitum byl Marcel Bystroň, který měl tento snímek původně také režírovat. Režii však převzal Juraj Jakubisko. Scénář filmu je velmi dobře napsaný.

Film Post coitum má pevnou, dobře vedenou strukturu. Jsou to parodické variace na téma sexu s vážným podtextem. Film je velmi zábavný (diváci propukají ve smích). Je to povedená hříčka až na hranici absurdity.

Místopředsedu KSČM překvapil komentátor Práva. Zázrakem by bylo, kdyby tomu bylo naopak.

Alexandr Mitrofanov totiž ve svém článku "Jednotná levice je mýtus" (Právo) popsal proběhlý sjezd KSČM slovem skanzen. Budiž. Je to jeho názor a je daný tím, co za dva dny na sjezdu KSČM viděl a slyšel. V něčem měl možná pravdu. Slyšel mimo jiné Statise Prusalise o síle 90 decibelů a viděl jásavě nadšené reakce jedné části nahluchlých a druhé části ohluchlých delegátů. Sjezd byl ale i o něčem jiném, k čemu se ani Mitrofanov nedostal. Filip si snad opravdu myslí, že "Jednotná levice není mýtus..."(Haló noviny).

První díl polemiky vyšel v sobotních Haló novinách, druhý vyjde v pondělí ZDE

Rozhodl jsem se oponovat názoru v článku Jan Maršáka.ZDE Argumentace je sice střízlivá a s většinou nelze nesouhlasit, nicméně neměli bychom se tak rychle vypořádat s tezí, že voleb už je na českého občana poměrně dost.

Je to smůla, ale budeme muset zase začít naše kázání vysvětlováním. Kdyby Pán Ježíš mluvil česky, nebo kdyby alespoň ti, kdo jeho slova zapisovali, byli Češi, hodně by nám to usnadnilo situaci. Jenže on kázal aramejsky, zapsané to máme řecky - čeština tehdy ještě ani neexistovala - a tak nezbývá, než se pokusit určité nepřeložitelné věci si vyložit. Řečtina má pro naše slovo dva výrazy. Tím prvním je logos, souvisí se slovesem legein, sbírat, a při jeho vyslovení si staří Řekové domýšleli významy jako: sbírka, řád, pravidlo, rozum, zákonitost, "logičnost". Tím druhým řeckým výrazem pro naše slovo je réma, souvisí s vyslovováním a Řekům znělo jako výrok, rčení, mysleli při tom spíš na samo mluvení, na zvuk, víc, než na význam slov.

Slyšeli jsme při prvém čtení slavné podobenství, kterému se většinou říká: Údolí suchých kostí. Vypráví je kněz a prorok jménem Ezechiel, který byl odsunut do Babylonu již při první deportaci roku 597 před Kristem - zažil tedy již ve vyhnanství pád Jeruzaléma a zničení chrámu roku 586. Ezechiel toto podobenství káže svým posluchačům v situaci, kdy cizí nadvláda, nesvoboda, útrapy a útisk podlomily sílu a naději izraelských zajatců v Babylonském zajetí. V situaci, kdy bylo vše ztraceno a kdy se zdálo, že Bůh svůj lid zavrhl a opustil. Izraelité již nedoufali v lepší budoucnost, zdálo se jim, že je s nimi konec.

Na autogramiádě knihy Jak Češi bojují jsme se dověděli, že čtenáři v Německu tisknou Britské listy svým příbuzným v ČR, kteří nemají připojení na internet, a v papírové formě jim je rozesílají poštou. Totéž lze učinit jednodušeji, koupíte-li svým přátelům a příbuzným bez přístupu k internetu naši novou knihu.

Nový knižní výbor z Britských listů Jak Češi bojují, který představuje to, co je podle našeho názoru na časopise nejzajímavější, je k dostání v internetovém knihkupectví Kosmas ZDE a v dobrých knihkupectvích - například v pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici na Starém Městě (nedaleko stanice metra Staroměstská) a v knihkupectví Academia na Václavském náměstí. Kniha obsahuje informace, které jinde v České republice nenajdete. Objednat si ji můžete i emailem na adresu libri@libri.cz.

Kniha, kterou sestavil Jan Čulík, má 704 stran, její obsah je ZDE. Ve čtrnácti oddílech zahrnuje výbor texty sedmi autorů (Jana Čulíka, Fabiana Golga, Štěpána Kotrby, Radka Mokrého, Kathryn Murphy, Jana Paula a Jakuba Žytka) a desítky barevných i černobílých fotografií s mnohdy pikantním pohledem do zákulisí české politiky, všedního dne či událostí, které stály za zaznamenání.

V dubnu 2004 přispěli čtenáři na provoz Britských listů částkou 5361 Kč. Finanční dary Občanskému sdružení Britské listy jsou v ČR odečitatelné ze základu daně z příjmu. Vydáváme k tomu na požádání písemné potvrzení.

Za finanční pomoc od čtenářů, za pomoc sponzora Globe.cz i za bezplatnou reinstalaci zařízení, kterou provedli Jan Panoch a Dominik Joe Pantůček, upřímně děkujeme. Dominik Joe Pantůček stále ještě (zadarmo) postupně zprovozňuje četné dosud nefunkční části časopisu, po lednové havárii serveru. Čtenáře prosíme o trpělivost: uvedeme časopis do plné funkčnosti co nejdříve.

Děkujeme všem, kteří podporují provoz Britských listů finančními dary i zadáváním reklamy.

Jsme vám velmi vděčni za finanční záchranu našeho serveru, prosíme však: nepřestávejte přispívat, umožníte nám dělat naši práci lépe a efektivněji, budeme si moci například systematicky financovat právníka, což byl mělo být pro náš list nezbytné. Financujte si k vlastnímu prospěchu kritický a nezávislý deník.

Jsme vděčni za každý drobný příspěvek na provoz Britských listů, který je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2.

Čtenáři ze zahraničí mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Britským listům můžete psát na adresu redakce@blisty.cz, šéfredaktor Jan Čulík má adresu culik@blisty.cz a také J.Culik@slavonic.arts.gla.ac.uk , pražský redaktor Štěpán Kotrba má adresu stepan@kotrba.cz a skype stepan.kotrba, technickému správci Dominiku Joe Pantůčkovi pište na adresu joe@joe.cz.