31. 5. 2004
Umění jako nástroj komunikaceO víkendu od 28. do 30. května 2004 se v Litoměřicích konal pod záštitou českého a slovenského ministerstva kultury, slovenského PEN klubu, Klubu českých spisovatelů a firmy Victoria Public Affairs desátý jubilejní Salon kritického myšlení na téma Umění jako nástroj komunikace. Může Česká republika jako nový člen Evropské unie sdělovat svou zkušenost jiným členům tohoto společenství prostřednictvím své kultury? Do jaké míry je ta kultura přenosná? V úvodu vyjádřil pořadatel Alex Koenigsmark názor, že možná jsou dějiny umění vlastně jedinými skutečnými dějinami lidstva? (Napadlo mě při tom: Co když umění a kultura dnes už neexistují? Kdo určuje, co je umění? Závisí umění na své recepci ve společnosti? Jaká je role umění v zemi, která je posedlá soutěží "Česko hledá superstar?") |
Předseda slovenského centra mezinárodního PEN klubu, spisovatel a biolog Gustáv Murín se ve svém příspěvku zabýval uměním a korupcí. Český a slovenský trh je malý. Kdykoliv český či slovenský umělec žádá o nějaké finanční dotace od vlády, musí si uvědomit, že státní úředníci ho chtějí jen využívat, případně zneužívat, k vlastním sobeckým cílům. Proč se tedy neosvobodit od domácího prostředí a domácí korupce tím, že budeme "prezentovat svou tvorbu dále od rodné hroudy", konstatoval Murín, jemuž se dostává v zahraničí velmi vstřícné recepce. Možná je smyslem "vystoupit z místních korzetů" -- "Staňme se slavnými a bohatými tím, že nebudeme českými a slovenskými," uzavřel provokativně Murín. Na to navázal Kari Senius, finský divadelní, koncertní, operní a baletní producent a zpravodaj finského deníku Kaleva v Praze příspěvkem, který publikujeme na jiném místě v Britských listech, ZDE. V jeho příspěvku byl ovšem drobný rozpor -- Kari Senius argumentoval, že přežití kultury malých národů závisí na přežití jejich jazyka, ovšem zároveň se zmiňoval o velmi živé a energické literatuře skotské, irské a welšské, jak byla nedávno prezentována na pražském knižním veletrhu. Ani Skoti ani Irové však většinou neužívají svého původního jazyka galštiny a píší a komunikují anglicky. Mají z toho, jistě, určité trauma, jejich kultura je však nezaměnitelně národní, není "anglická". Je to, myslím, důkazem, že může existovat národní kultura i bez existence vlastního jazyka. Naopak má takový národ výhodu otevřenosti do světa, používá-li světový jazyk. Zajímavé byly v diskusi postřehy Alexandra Tomského, ředitele nakladatelství Academia. V reakci na Gustáva Murína vyjádřil názor, že literatura by neměla být globální. Literatura musí při "globální atraktivitě" zároveň zaujmout vždycky něčím místním. Závislost kultury na jazyce je podle Tomského založena na zastaralé definici romantického nacionalismu z 18. a z 19. století. Kultura je ve skutečnosti pojem mnohem širší. Kultura je normativně obecná -- umění vede zápas o normativnost a nastolenou normu pak vždy porušuje. Dnes normativnost ve společnosti neexistuje, a tak vládne i v kultuře krize. Cizí jazyk jako angličtina kulturu neohrožuje, ta ohrožuje spíše samotný český jazyk: "angličtině požírá syntax všech našich malých jazyků" v důsledku lenosti a nekompetence překladatelů. K příspěvku maďarského autora Isztvána Vöröse se vyjádřila spoluorganizátorka konference Viktorie Hradská takto: Vörös pojmenoval postmodernu jako rozpor do té doby platného systému -- musíme se vracet do předmoderního systému. Dnešní návraty k religiozitě jsou jedním ze syndromů neschopnosti vytvořit vlastní nový systém. Nový hodnotový systém totiž v dnešní době nevznikl a ztotožnit se se sebou samým je velmi málo. Na konferenci zaznělo také varování před redukcí pojmu Evropy na pouhou Evropskou unii ("Budeme-li redukovat Evropu na pouhé EU, nedovíme se o jejím budoucím osudu nic.") a hojně se také hovořilo o recepci české kultury v zahraničním kontextu. Z konference ještě publikujeme samostatně příspěvek spisovatele Václava Duška ZDE a příspěvek redaktora Českého rozhlasu Jiřího Tušla ZDE |