Cestování. České aerolinie

Na vánoční svátky jsem letěl přes Amsterdam se společností ČSA domů. Do Prahy jsem dorazil oproti letovému řádu o 18 hodin později. Jakkoli noc strávená vpředvečer Štědrého dne zásluhou ČSA na amsterdamském letišti sotva může soutěžit se zázračným přežitím Jana Čulíka na palubě letadla téže společnosti (viz jeho nedávný článek v LN), pocity vřelé národní sounáležitosti příliš nepovzbudí. Jakkoli politováníhodné, může se stát, že vinou chabé organizace je na poslední let daného dne vyslán pilot, který překročil počet hodin nalétaných v kuse, a musí tudíž přenocovat v Amsterdamu. A pasažéři s ním, na rozdíl od něj však v letištní hale. (Pokud si ovšem nekoupili letenku v business class. Za cca 40 000 Kč.) Problém ale není v samotné skutečnosti, že k těmto potížím došlo. Problém je v tom, jak se k tomu česká firma následně postaví. Na celé věci mne totiž nejvíce fascinovala právě unikátní směs arogance, familiérnosti a patronizujícího přístupu, s nímž posádka zastírala faktickou příčinu 18 hodinového zpoždění (totiž ono selhání časové organizace nasazení pilota).

Nakupování; české služby

Arogance pracovníků ve službách (prodejny, restaurace, úřady, ale často také školství a zdravotnictví) mi připadá všudypřítomná a dokladů snad ani netřeba. Takřka naprostá absence elementární zdvořilosti pramení jistě v první řadě z chronické podfinancovanosti všech profesí české ekonomiky, ale souvisí myslím i s dalšími faktory. Připadá mi, že velké množství Čechů a Češek trpí neuvědoměním si či neznalostí své vlastní hodnoty, neznalostí ceny práce, kterou vykonávají, neznalostí nároků dané práce, neuvědomováním si odpovědnosti za danou práci a k dané práci, odpovědnosti za udržování standardu, odpovědnosti za výsledek, za sebe jako pracovní sílu a za čas, který nad danou věcí lze strávit.

Je naprosto v pořádku pracovat jako prodavač/ka v prodejně s obuví či číšník/servírka v kavárně či zdravotní sestra či učitel/ka na základní škole. Mnozí lidé živící se těmito a dalšími zaměstnáními to však vnímají jako jakousi životní křivdu pramenící z domnění, že buď je jejich profese příliš špatné pro ně, nebo oni příliš dobří pro ni. V prvním případě podceňují společenskou hodnotu, váhu a důležitost jakékoli profese, v případě druhém obávám se mnohdy nadhodnocují své možnosti a schopnosti zastávat pozici odpovědnější.

Výsledkem je takřka obecná soustavná nakvašenost všech; (po příjezdu z Británie obzvlášť nápadně) zarážející maska nepřístupnosti a zachmuřenosti nám už nějak přirostla k obličeji. Měl-li bych hodnotit svá blízká setkání s pracovníky obchodů dle jejich chování a postojů, pak drtivá většina z nich spadá do jedné ze dvou kategorií: buď ve mně daný/a prodavač/ka musí podle všeho spatřovat svého životního nepřítele, nebo mne -- zjevně sám/sama jakožto příslušník/ice nadřazeného druhu -- vnímá s útrpností coby mentálně retardovaného.

Námitka, že se budeme usmívat a budeme na zákazníky a sebe navzájem příjemnější a zdvořilejší, až budeme mít takové příjmy a životní standard jako naši (dnes už spoluobčané) ze západní Evropy, je mylná. Nebudeme se usmívat ani tehdy, protože míra vnitřní spokojenosti a štěstí není na ekonomickém úspěchu závislá. (O tom se západní svět už pomalu začíná přesvědčovat. A ponechejme tu ostatně stranou, že -- přinejmenším v oblasti služeb -- jsou arogance a obchodní úspěch věci stojící proti sobě.)

Nedokážeme-li nalézt zdroje vstřícnosti, slušnosti a zdvořilosti primárně sami v sobě, žádné vnější okolnosti a vlivy nám k tomu nikdy nedopomohou. Nemám ani v nejmenším úmyslu propagovat, abychom si osvojovali nějaké způsoby profesionálně customer-friendly pracovníků západních nadnárodních řetězců, jejichž úsměvy a ochota jsou namnoze stejně jen vynucené dohledem manažerů a systémem vůbec. Jde mi zcela utilitárně o to, abychom si sami sobě vzájemně neotravovali každý den našeho pracovního týdne. Zdvořilost není jakási vnějšková, formální snobská ozdoba či luxus, ale samozřejmá, elementární společenská i individuální "hygiena", a především pak výraz respektu a ohleduplnosti k druhému.

Koukání na televizi. Česká média

Jako modelový případ mediální kultury si dovolím využít publicistický pořad ČT "Bez obalu". Z jeho sledování jsem měl naléhavý dojem, že nedostatek či pofidérnost informací a analytický vhled je zde rutinně nahrazován siláckou rétorikou, agresivně sarkastickým komentářem a ironií, pro níž nemají dotyční redaktoři oprávněnou a opodstatněnou pozici. Ironie neznamená smáti se, nýbrž lépe vědět, řekl Ferdinand Peroutka. Nejvíce se podobá diskurz tohoto zpravodajského pořadu průměrnému "chlapáckému" (či machistickému) špičkování dvou rychlokvašených self-mademanů s prvoplánově pravicovými sklony a místy líným, místy zkratkovitým uvažováním.

Přeju panům Šímovi i Čermákovi jejich zdravé osobní sebevědomí; maje hladinu vnímání nastavenou BBC a Channel 4, kde průraznost a leckdy radikálnost publicistických pořadů pramení z jejich informační hodnoty (přičemž informace sama je podávána korektně až suše), dikce jejich pořadu na mne nicméně působí nepříjemně sebestředným dojmem.

V jiných zemích se nejspíš předpokládá, že divák si svůj soud nad reportáží dokáže utvořit sám, bez instruktáže podané prezentací moderátora a silácky sarkastickou volbou slov komentáře. Samotný poněkud pompézně proklamativní podtitul či slogan relace "S nadhledem a bez obalu" (přičemž obsahu přiměřená je spíš -- bohužel -- právě jen jeho druhá část), mi od tohoto celkového negativního dojmu příliš nenapomáhá.

Pokud jsem stačil zaznamenat, publicistické pořady ve Velké Británii nemají podtituly, jimiž by musely suplovat svou faktickou náplň a relevanci svého vysílání. Ne snad, že by bulvarizace, rychlé soudy a populistické nálepkování poslušné jednoduchého "common sense" neměly nárok na existenci, ale nemyslím, že by měly být neutrální a standardní tváří veřejnoprávního média.

Zdá se mi, že všechny výše zmíněné jevy mají svého společného jmenovatele: aroganci, ignoranci a patronizující, blahosklonný přístup k ostatním lidem. Tyto nepříjemné vlastnosti či projevy pramení myslím rovnou částí na jedné straně z mylně pochopených stránek západní společnosti (business-oriented mentalita neznamená nutně aroganci a ignoranci), na straně druhé z dědictví několika minulých dekád (tu poslední nevyjímaje). Tyto jevy se také vzájemně podmiňují. Za arogancí i patronizováním se vposled vždy skrývá nějaká forma nedostatku: ať už je to nedostatek sebeuvědomění, sebedůvěry či nedostatek informací a komplexního přehledu.

Dobré vyhodit, k špatnému přidat

Zcela přirozeně se identifikuji jako Čech, nemám problémy s post-obrozeneckým a post-totalitním (post-komunistickým) syndromem distancování se od národní totožnosti a české úspěchy mne těší a snažím si jich všímat.

Možná je tedy také pouze otázkou nastavení a selektivnosti vnímání, ale zdá se mi, že v Británii je Česká republika poměrně pozitivně přítomna, ze zemí středovýchodní Evropy možná i nejvíce. Patrně nejmarkantněji triumvirátem exportního zboží Kundera -- Škoda -- pivo, a od doby nízkonákladových letů také masovou turistickou oblibou Prahy; tenisový a fotbalový věhlas v posledních letech bohužel poněkud pohasl. (Skutečnost, že snahu českých Romů usídlit se v Británii vnímá britská společnost spíše negativně, považuju především za její problém.)

Česká republika má nepochybně své nesporné přednosti a silné stránky. Řadil bych mezi ně především dobrou vnitroměstskou dopravní infrastrukturu, stále ještě laciné a ne přímo podřadné veřejné služby (zejména ve srovnání s Británií dostupnější a lacinější školství a zdravotnictví), ale také větší sociální homogenitu. S jistými dilematy bych sem zařadil i jev tak nepopulární jako jsou chronicky posmívaná sídliště. Tváří tvář převažující britské tendenci uzavírat se a ohrazovat se do soukromého si na nich cením především jejich organizaci společného, veřejného prostoru.

Problém však je v tom, že česká společnost si často paradoxně těchto svých předností obvykle ani není vědoma a -- ať už pod tlakem makroekonomických okolností a trendů či z vlastní vůle -- je začíná zvolna ztrácet. Rušení vlakových spojení, nárůst automobilové dopravy, zvyšování role individuálního doplácení na lékařské služby, ghettoizace bydlení v bující příměstské satelitní zástavbě, rozevírající se socio-ekonomické nůžky i jevy další se zdají napovídat, že utíkáme přesně od toho, na čem bychom si mohli spíše zakládat. Obávám se, že se úspěšně podrobujeme jakési formě vlastní sebe-kolonizace tím, jak se připodobňujeme falešnému obrazu Západu, z něhož si nekriticky a nekontextově vybíráme jen zlomky, a to pravidelně v pokroucené a negativní podobě. Velice rád bych se mýlil ve svém pocitu, že současná česká společnost kombinuje svá stávající výše uvedená negativa s negativy novými, a začíná čím dál více fungovat na paradigmatu do sebe se uzavírajícího egotistického individualismu a sociofobie.

Doufám pevně v to, že se tato situace bude postupně proměňovat se zvyšujícím se počtem lidí, kteří se budou z pobytů v sousedních evropských zemí do Česka vracet s podobným dojmem nesamozřejmosti a nežádoucnosti těchto rysů české společnosti. Na rovině individua je nahlédnutí vlastních problémů a negativ neobyčejně složité, ze svého uvažování a náhledu jen tak lehce vystoupit nesvedeme. Oproti tomu to, abychom se na sebe coby společnost podívali zvenku, z evropské perspektivy, je už bezmála měsíc někdy až nesnesitelně snadné.

Glasgow/Praha, 27. května 2004

Autor je v současnosti lektorem češtiny na Glasgow University.