Časem se oba výrazy pomíchaly a jsou i v Bibli často používány zástupně, na řadě míst však pisatelé přesně oba významy rozlišovali a rozdíl ve významu obou výrazů jim umožňoval poukázat na rozdíl mezi lidským slovem - to je vždy réma, mluvení, až žvanění, často bezobsažné, takový ten lidský slovní průjem, anebo třeba i slovo zlé, jak jen lidské slovo zlým umí být, a mezi slovem Božím, to je vždy logos, řád, pravda, smysl, dobrota, sám smysl všeho.

Tak je to třeba v Matoušově evangeliu (Mt 12,36), kde Ježíš říká: Z každého planého slova, jež lidé promluví, z každého réma budou skládat účty slovu Božímu, logu.

V našem dnešním textu je tento rozdíl také důležitý. Zde dokonce i Ježíšova slova jsou réma, řeči, jsou to slova pozemského Ježíše k pozemským lidem, se vší člověčinou, která i Ježíšovo kázání k jeho současníkům provázela. Kázání, za kterými je ovšem logos, slovo Boží. Ježíš je poslán samotným Bohem, a v jeho slovech je možno rozpoznat slovo Boží. A právě naše neschopnost rozpoznat v evangeliu slovo života, slovo, které je smyslem všeho a řádem, bez kterého se svět i lidské vztahy a komunikace stávají chaosem, tato naše neschopnost je příčinou našeho pozemského trápení, našich malých i velkých zmatků, našeho překážení Boží harmonii, Boží vlády, Božího pořádku. My sami svou vzpourou proti božímu logu přivoláváme na sebe všechny možné pohromy lidského života. My sami si vytváříme svou neposlušností svá soukromá peklíčka a třeba i způsobujeme sobě i druhým peklo pořádné, protože nerozpoznáváme v slovech Ježíšových slova štěstí, slova vedoucí blahoslavenému životu.

Církev od svého počátku cítila, že naše lidská slova mohou sice ukazovat k Božímu řádu, Božímu slovu, ale rozhodně jimi nikdy naplno nejsou. Apoštol Pavel třeba píše pokorně do Tesaloniky (1Te 2,13): Neustále děkujeme Bohu, že jste od nás přijali slovo Boží zvěsti ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží.

Postupně však větu: kážeme vám Slovo Boží přestávala církev chápat jako: kážeme vám o Slovu Božím. Kázání církve, slova církve, řeči a často jen řečičky, se začínaly promiskuitně používat i pro skutečné Boží Slovo. Ostatně dodnes se to používá, zejména v evangelických církvích: jdeme ke Slovu Božímu, kážeme Slovo Boží. Vždy znovu mě to nazlobí, zejména když samotný řečník si osobuje právo říkat o svém mluvení, že je to slovo Boží. Katolíci víc rozlišují, co je Slovo Boží, tento výraz používají jen pro slova Bible, slova lidská jsou jen promluva, tedy kázání.

To zaměňování šlo ruku v ruce se stále větší arogancí církve, církev si uzurpovala právo stát se Boží neomylnou zástupkyní na zemi a začala pronásledovat všechny, kdo Boží slovo vnímali jinak, než to hlásala a vykládala ona sama. Církev začala lidi soudit.

A přitom právě v tomto našem textu, o kterém přemýšlíme, Ježíš říká nesmírně důležitou věc: Nepřišel jsem, abych svět soudil, ale abych svět zachránil, vysvobodil. Nesoudím nikoho kdo slyší má slova a nezachovává je. Rozsouzení přichází teprve v konfrontaci s Božím slovem, a jakkoli má slova jsou stoprocentními slovy Božími, já nikoho, kdo mi nerozumí, nebo pro koho jsem pohoršením, kdo má slova nechápe, či nemůže přijmout, já nikoho takového nesoudím.

Janovo evangelium předává tato Ježíšova slova tak naléhavě - vkládá mu je do úst ještě jednou v rozmluvě s farizeem Nikodémem - právě proto, že janovská církev přelomu prvého a druhého století měla velmi ošklivé a neblahé zkušenosti právě se sudičským, tvrdě nesmiřitelným náboženským postojem farizeů, kteří mladou církev soudili a pronásledovali, kde mohli.

Náš Pán a Spasitel nepřišel aby svět soudil, ale aby ho spasil. To znamená osvobodil, zachránil. A přitom církev si osobovala právo soudit kde mohla a koho mohla. Dodnes je v učení i praxi všech církví neuvěřitelně paternalistických, autoritářských prvků: moralismem počínaje a vylučováním od svátostí, vyháněním od Krista konče. Nesuďte, abyste nebyli souzeni - to slyšíme napořád od Ježíše i jeho apoštolů a přitom v církvi se soudí na běžícím pásu.

Jsem hluboce přesvědčen, že právě církevnické sudičství je jedním z hlavních důvodů, proč církev je sekulární společnosti oprávněně tak odporná a proč církev selhává ve svém svědectví o Kristu. Proč je společnost tak alergická například v těchto dnech na legislativní návrhy křesťanských politiků směřující ke kriminalizaci potratů.

A přitom by to mělo být tak evidentní: jestli opravdu chceme následovat Ježíše my křesťané, kristovci, pak bychom si neměli hrát na Boha Otce, všemohoucího a vševědoucího soudce nebe i země, ale měli bychom jít ve šlépějích toho nejpokornějšího z lidí, který přišel, aby zachraňoval a osvobozoval, léčil a pomáhal, který byl přítelem ubohých a společensky nevhodných, toho, který neodsoudil lidský hřích, ale bere ho sám na sebe, který nalomenou třtinu nedolomil atd atd.

A nakonec ještě jednu provokaci k zamyšlení: není nakonec i ten nebeský Otec víc podobný svému Synu, než našim představám o něm? Když ježíš říká: kdo vidí mne, vidí toho, který mne poslal - nemyslí on to ten Ježíš doslova? Co když i to Boží Slovo je slovem ne moci a slávy, soudu a moci, ale slovem útěchy a pomoci, lásky a solidarity, slovem, které než by přivodilo utrpení a konflikt a bolest nechá se třeba i vytlačit na kříž aby vzalo všechny bolesti na sebe?

Co když Otec je více podoben svému bezmocnému Synu než orientálnímu osvícenému despotovi, jak si ho stále podvědomě všichni představujeme? Co když...

Amen